Jen pro doplnění - nůžkama se dají stříhat i vlasy sourozenců .

No, nemůžu si pomoct, ale já tu nevidím žádný ráj pro děti, ale peklo pro všechny. Zajímalo by mě, kde vznikla ta představa že nechat děti devastovat věci je rozvíjí. Ne, že by moje děti nikdy nic nezničily, ale že bych nad tím plna hrdosti a nadšení takto jásala...

Dobrá den paní Ivano. Já ale nikde netvrdím, že děti nechávám devastovat věci v rámci jejich rozvoje.Ani, že bych na to snad byla nějak hrdá. Možná to ve vás evokovala ta poslední fotka s dýní-ano, nad tou jsem nakonec mávla rukou s tím, že děti si jí vyzdobily po svém. Ale jinak jsem zásadně proti ničení věcí, blog byl ovšem přímo zaměřený na to, že s dětmi to nemůžete mít pod kontrolou. Ozvalo se mi docela hodně maminek, které byly vděčné, že jsem blog napsala, protože se přestaly sžírat pocitem, že takhle "nevychovaně" se chovají jen jejich děti. Já myslím, že na to výchova má pramalý vliv-o tom jsem také psala-každé z mých dětí je úplně jiné a přitom jsou vychovávány stejně. Jedno opakovaně čmárá po věcech a ať dělám, co dělám, prostě tomu nejsem schopná zabránit. Nejásám nad tím, jen to sdílím s ostatními a někteří se v tom poznávají,tak jim to udělá radost. Hezký večer, s pozdravem Kateřina

Ano, chápu! A měla bych, Katko, jeden odstrašující příklad, kdy kamarádka před pár lety řešila neuvěřitelnou chlapeckou hru. Její dva kluci se vždy na chvíli separovali a hráli hru na pálení. Do velkého popelníku si v domácnosti vždy vybrali "něco", škrtli zapalovačem a zkoumali, jak to hoří. Byli tím tak posedlí, že to dělali až do puberty.

Tak to je děsivé

Jsiou i zeny, ktere by byly vdecne za pomalovany nabytek izdi, ne nejsem balzen jen mi prozatim dite nebylo doprano.

Přeji Vám, ať se zadaří. Ale možná pak budete mluvit jinak

Kdo si hraje nezlobí

Když děti dospěly, nezbylo než vyměnit veškerý nábytek (a pochopitelně vymalovat, což není nic neobvyklého). Ale vyrůstaly šťastné, tak si myslím, že ta nemalá investice měla smysl.

Vidím to podobně

Děti jsou něco jako plyn. Ten totiž zaplní každý prostor, který mu dáte k dispozici. Když dětem povolíte třebas ložnici, netrvá to dlouho a je tam všechno rozházené a poznamenané jejich přítomností. S tím je nutné se smířit a uváženě před nimi některý prostor uchránit.

Tak bordýlek přes den udělat můžou, ale měli by mít zafixováno, že to potom večer budou muset uklidit.

Nojo, ale ta fixace stojí strašné úsilí, musíte to toiž s nimi sám pravidelně ulízet, což může být při více dětech docela záhul, jelikož jsou obvykle různě staré, a tudíž nějaká synchronizace nepřichází v úvahu.

Já si moc dobře pamatuju, jak strašně velké bylo pokušení bílých zdí...prostě sem je MUSELA pokreslit. No vidíš, stala jsem se výtvarnicí. Moje děti měly totéž nutkání - a vidíš, z Jakuba je malíř a Terezka taky maluje, přestože j to na rozdíl od Jakuba neživí. Závěr? Všechno je k něčemu dobrý a kreativní děti jsou nejvíc

Také si říkám, že to bude mít snad pozitivní následky v nějaké významné budoucí seberealizaci, až vyrostou:)Něco ve směru Zajícových by se mi líbilo:)

Detstvi nasich deti, to uz je davno. Tenkrat jsme porad neco a nekde predstavovai. A kdyz kluci dostali svuj detsky pokoj, deda jim privez starou velikou kredenc, aby si meli kam uklizet hracky. Taky to nejak moc nefungovalo.

Ale jednoho dne jim privez a stetce a zbytky barev, aby si sve chlivecky na te kredenci vyzdobily..A taky zbytky roli ppiru z nakladatelstvi, takze podlaha zustaöla nastesti nevyzdobena.

Já už se těším na letní teploty, kdy budu moct tu jejich seberalizaci přesunout mimo dům:)