Nevím no. Žádného lékaře osobně neznám, nicméně dovolím si vyjádřit pochybnost o nějaké předpokládané ušlechtilosti duše a silném etickém cítění lidí, kteří jdou studovat medicínu. Nevidím důvod něco takového předpokládat. Někteří asi ano, ale všichni zase asi ne. Jistě, v mládí je mnoho z nás naplněno vznešenými ideály, avšak jak to v životě už chodí, časem se měníme, stárneme a u mnoha z nás stárnou i ty ideály. Pak se teprve projeví duševní velikost člověka a odolnost jeho hodnot - když dokáže uchovat své ctnosti vzdor času a okolnostem. Silný člověk se nenechá jen tak odradit nepřízní osudu. Ale myslím, že se to týká všech oborů, ať už studentů medicíny nebo filozofie.

Jestli můžu, dodám jeden asi dva dny starý zážitek, který mi vypravovala kolegyně, která pracuje v domově důchodců. Měla za úkol doprovodit starou paní k lékaři, něco s rukou, nějaký úraz nebo převaz či co. Tak se ji na to lékař v nemocnici podíval. Byl jakýsi vzteklý. A šel vedle do místnosti, kde se před svým kolegou rozčiloval, slovy "kur... do pič... tak co mám s tou její prackou dělat?", což šlo otevřenými dveřmi slyšet. Když se vrátil k paní, ta si postěžovala, že už se jí ani nechce žít. On se od ní otočil, kousek poodešel a řekl "tak skočte z okna", což ona neslyšela. Tak nevím, jestli toto mám taky omluvit syndromem vyhoření...

V každém povolání máte výborné lidi, průměrné lidi a *%$#*!. To není, podle mě, o ideálech či vyhoření, ale prostě o člověku.

Láká vás studium techniky? Zvažte to taky! Žádné terno :-)

Rozvedl bych to, ale bylo by to hodně dlouhé (pracovní prostředí, odpovědnost, platové možnosti...) Ano nejde běžně o život - tedy dokud si na "vašem" zařízení někdo neublíží. Ale utíkající peníze se u zastavené linky hlídají snad víc než zdraví zúčastněných. Jde totiž snadno spočítat, že každá hodina stojí X tisíc kč.

Tím rozhodně nechci téma zdravotnictví bagatelizovat. A nad některými "systémovými" opatřeními zůstává rozum stát. (Typicky přesčasové služby.)

Přeju hodně sil a pevných nervů k pokračování kariéry. Je ale hodně na lékařích a jejich představitelích, aby definovali nejzávažnější problémy a hledali cestu ke zlepšení. Nikdo "z venku" to asi neudělá...

I když s Vámi souhlasím, musím říci, že pořád máme menší stres než prodavačky za kasou. Ty si sice neodnáší své problémy domů, ale za těch 8 hodin si zažijí své.

Článek je velmi dobrý, jen si ale myslím, že veřejné mínění o lékařích je čím dál lepší a řadí se mezi vážené osoby. Což je dobré. Každý ví, že být lékařem, je životní poslání a znamená celoživotní odříkání a je rizikové.

Děkuji. To moc ráda slyším. Ale překvapilo by Vás, kolik zlých a nenávistných názorů už jsem si vyslechla. Mám spíš dojem, že veřejné mínění je čím dál horší. V osobním setkání nikoliv, to si nestěžuji. Ale v tom obecném měřítku, v těch diskusích a názorech mezi "vzdálenými známými". Je to smutné. Vám děkuji

Mám z Vašeho blogu dost smíšené pocity.

Máte lehké školy jako je třeba ekonomka, máte těžké školy jako třeba ČVUT či medicína. Brečet, že jste si vybrala těžší školu, je, no, hloupé. Víte do čeho jste šla.

Platy. Skoro každý si myslí že je platově podhodnocený. Problém lékařů je asi začátek. Ale po získání praxe, nemyslím si, že by měli brečet.

Chyby, faktická a trestní odpovědnost. Všichni děláme chyby. Doktoři, místo aby zatlačili na nějaké systematické řešení chyb, přenáší veškerou debatu o medicíně na platy. V dobře spravované továrně, když se odhalí chyba, se netrestá viník (pokud nepřijde opilý a nenazvrací do stroje). Odhalí se kořenová příčina a hledá se způsob, jak jí odstranit. Třeba dát k defibrilátoru balíček s gelem do schránky, aby, když zdravotník zapomene, tak aby sáhnul do nouzové zásoby. Zkažené zboží se odepíše viníkovi nikdo nedává za vinu danou chybu.

Co se poslání týče, no, mám své zkušenosti (a nejenom já). Obejdu 4 ortopedy s tím, že mě pobolívá koleno. Jeden mě zatejpuje, ostatní mi doporučí nesportovat, maximálně tak na rotopedu. Bohužel, hodně doktorů kašle na nějaké kontinuální vzdělávání či pořádné vyšetření. A to je také realita, o které doktoři mluví neradi.

Víte-právě, že jsem nevěděla, do čeho jsem šla. Jsem z nelékařské rodiny, neměl mě kdo varovat, informací jsem měla asi tolik, kolik běžný člověk, co o doktořině slyší jen zprostředkovaně. To rozčarování a ztráta iluzí je po letech vystudování a praxe tak závažné, že v tom vidím jeden z dalších, prozatím skrytých problémů budoucnosti našeho zdravotnictví.Proto jsem se rozhodla své zkušenosti a postřehy zveřejnit, aby byla možnost se k těmto informacím dostat.Nejlépe právě pro studenty, kteří medicínu zvažují. Je určitě lepší mít pohled z našeho břehu, než jen představu-medicína je těžká, platy jsou po atestaci doceal fajn, chyby lékařů se systémově řeší a o poslání si už pacienti beztak nedělají iluze. Věřte mi, že realita lékařského povolání vám všechny tyhle představy rozmetá do stran, jako lékař prostě jen koukáte s otevřenou pusou, a chytáte se za hlavu, kam jste se to v životě dostali. To není fňukání, stěžování nebo brek. To je zoufaství z toho, že tu podstatu toho věšeho vidíte právě až tehdy, kdy se stanete součástí tohohle soukolí. O všem co jste ve svém příspěvku zmínil, se chystám postupně psát, jestli budete mítchuť, přečtěte si. Moc by mě potěšilo, kdybyste poté trochu pozměnil názor.

Je dobře, že o tom píšete. Protože vám naslouchají. Využijte toho, můžete tím moc dokázat. Víc než jiní. A je to pro dobrou věc.

Díky vám a vám podobným.

Vidíte Dano, a stejně se najdou lidé, kteří to považují za směšné, zbytečné, za brek a stěžování. Psala a vysvětlovala jsem výše, možná to zakomponuji i do pokračování tohohle blogu. Vám z celého srdce děkuji, že mě podporujete v psaní i vyjadřování mých myšlenek, moc to pro mě znamená. Protože občas z těch reakcí má člověk dojem, že lidé o pohled z jiné strany vůbec nestojí. Přeji krásný den a zdravím

Hlásím se jako hrdý otec, mladé lékařky! Když pohlédnu zpětně, na její studia LF UK - Tak, svým způsobem kroutím hlavou. Po dobu 6 let jsem o "Dítě prakticky přišel". Totálně zahrabaná v učených knihách! Zbylý volný čas - Brigo v lékárně. Rovněž jsem plně pochopil význam pojmu - Školství zadarmo! Podstatné ,(ochotně vydávěné), částky na studium - dojíždění - ubytování. Spousta zajímavých poznatků i ze zkoušek - Mnoho zahleděnců, členů komise s mocným egem. Vrchol - student přejede dálku na Zkoušku - Nekoná se, komise se nesešla - Info, žádné - jeďte zase domů! Vše úspěšně překonáno. Hrdá dcerka se chlubí první výplatou! Já říkám - No dobré, to máš nějaký příspěvek za to, že jsi tam chodila! A kde - Máš tedy svou mzdu !? ...

Dobrý den pane Miroslave. Jsem opravdu ráda, že jste se sem do diskuse zapojil. Je potřeba slyšet zkušenosti od lidí, kteří se stejně jako já, v dobré míře, dali na medicínu, vstoupili do českého zdravotnictví, a pak jen žasli, co všechno je možné. Čím víc lidé s podobnými zážitky budou slyšet, tím větší je šance, že se něco změní. Minimálně v tom, že budou k dispozici informace, které by jinak nezazněly. Děkuji vám a dceru že pozdravuji:)

Děkuji za článek. Sleduji Vás chvíli, úplně překvapená, že někdo sdílí zkušenosti tak otevřeně. Sama jsem zdravotník, už na škole jsme vstávali ve 3.30 na praxi, abychom dojeli do nemocnice na šestou, tam jsme makali a odpoledne měli ještě vyučování, zkoušení. Bylo to jako křest ohněm. První výplatu jsem obrečela, protože jsem neměla šanci vyjít a měla jsem opravdový hlad. První měsíce jsem regulérně zase brečela, cestou do práce i z práce, protože jako nezkušená, jsem si musela projít a prožít traumata své i svých kolegů. Jestli mě ale něco zocelilo, tak právě toto. Ta obrovská zodpovědnost. To buď a nebo. Teď hned. Dokonalá priprava na něco ještě o level výš. Mateřství. Jsem nemocná maminka, mám dvě děti, jedno autista. Autoimunita, nevyléčitelné, nejde to uříznout...narážím na nefunkční přístup. Ten, který nám tak dlouho teoreticky vtloukali do hlav. Lékaři jdu vlastně říct, co si má napsat do papírů. Zkouším všechno možné, legální...ale co když to nestačí? Není to vina lékaře, nemůže mi nabídnout víc, aspoň tady ne. Jednou mi někdo říkal, že ti, kdo jdou na medicínu z touhy pomáhat, rychle vyhoří a udrží se ti, co to berou jako práci. Každopádně, vyselektují se osobnosti. Lékařů si vážím, ale když vezmu v potaz, co všechno je v životě jen náhoda nebo otázka názoru, dám se raději na modlení, protože jde i o to, jakou písničku to ti muzikanti na Titaniku hráli.

Dobrý den Kristýno. Děkuji za reakci, cením si každé, která věcně a dobře informuje o realitě zdravotnické profese. Pacient, či člověk, který do zákulisí zdravotnictví nevidí, nemá jinak možnost pochopit, proč se krize táhne tak dlouho bez zjevného pokroku či spokojenosti zúčastněných.Držím Vám pěsti v mateřství, Vaší nemoci i v povolání. Ať se daří

Děkuji Vám za článek. Dovolím si jen pohled, bohužel, zkušeného pacienta.Dnešní kult krásy, dokonalosti a zdraví za každou cenu vede k tomu, že pokud někdo potřebuje lékaře, obrátí se k němu a celý odevzdá. Čeká pomoc, okamžitě, hned, bezpodmínečně, zadarmo a on sám nemusí pro uzdravení udělat nic. Dívá se na lékaře jako na boha. Jenže lékař je jen člověk, chybující, s omyly, který není skvělým hned, musí vyrůst a navíc. Medicína není kouzlo, které dokáže vyléčit vše. Očekávání pacientů se proto často vzdalují od reality a někteří se domnívají, že žaloba, jejich nemoc či bolest zmírní a ono to bývá přesně naopak. To vidím jako největší problém pacientů. A u mnohých lékařů vidím jako jejich největší problém jejich ego. Přitom pro toto povolání je pokora nezbytná. Kdo jde dělat lékaře, měl by přijmout fakt, že mu hrozí kontroly, žaloby, bude se muset stále zodpovídat, poslouchat často hloupé řeči pacientů a kecy politiků a hlavně nemůže očekávat nikdy žádný vděk. Ano, to všechno je kruté v jeho povolání, velmi, proto jim peníze nezávidím. Ono obyčejné "Děkuji, pane doktore" v Česku, má tisíckrát větší cenu než tisíckrát větší plat v Německu. Přesto s jedním Vaším závěrem nesouhlasím. Dokud se Titanic nepotopil, stále je naděje. Pořád, i když je už vidět jen kousek komína nad hladinou a kroužící žraloky kolem. Proto Vám přeji: všechny špatné věci přijímejte s pokorou, snažte se je změnit, třeba jen kousek po kousku a jednoho dne se i Titanic začne vynořovat, víc a víc..Třeba i díky Vám a potom uslyšíte častěji: děkuji. Hezký večer

Dobrý den jane, dobře jste to vystihl. To s tím, jak se pacient odevzdá a pro uzdravení nic moc sám dělat nechce, má vysoká očekávání, a proto následně i hluboká zklamání. Pokora lékařů je nezbytná, to máte také pravdu, ale ohledně přípravy na žaloby a kontroly-víte, to je právě to, co by lékaře brzdit nemělo.Proto meicína směřuje od kontaktu s pacientem k administrativě. Proto tolik papírů an podpis, souhlasy, kolonky, razítka...A ten Titanik, no, považovala bych za kouzlo, kdyby se vynořil zpět, ale třeba se zázraky dějí...

Karma! A víš, co mě na tom skoro potopeném Titanicu deptá nejvíc? Že ho nedokážu sama vytáhnout ani vymyslet jak by to šlo. "Musím, i když se mi nechce" bych ještě zvládla.

Klári

Napsala jste to výborně, Kateřino. Jelikož jste na začátku a já více méně na konci kariéry, tak Vám řeknu, jak tomu čelit. Odcházel jsem po 10 letech praxe v nemocnici, kdy jsem se každé ráno budil hrůzou, co mne čeká. Práce na ambulanci a současně konsiliárně na ARO a příjmu interním, kde prostě dováželi lidi v bezvědomí, bez jakékoli anamnesy. Opilce, kde člověk nevěděl, že se praštil do hlavy a teče mu do plen krev, která ho během hodin zahubí. CT v roce 1985-90? Chacha. To jen superindikovaně a přes den. V noci ani náhodou.

Měl jsem štěstí, protože moje omyly byly jinými korigovány a tak jsem nikdy neskončil u soudu, i když jsem měl mockrát namále. Neurolog je občas poslední záchrana pro kolegy, za ním už celkem nikdo. Měl jsem štěstí na dobré kolegy. Občas se mi podařilo jim to vrátit, když jsem viděl cosi, co oni ne...

Pak jsem se rozhodl, odejít z nemocnice a každý den po zamčení ordinace zamknout i mysl. Prostě si nebrat práci domů. Zpočátku to šlo ztuha, později to bylo snazší. Dnes začínám pracovat až při vstupu do ordinace a končím zamknutím dveří. Do mysli nepouštím nic pracovního.

Myslím, že nejsem ještě úplně vyhořelý, že mne to baví a snad to vydrží až do poslední šichty.

Karma za bezva článek.

Milý Tomáši, děkuji. Pohledu někoho tak zkušeného si velmi cením a Vaše rady si vezmu k srdci. Děkuji a zdravím