Je libo bizarní zážitek? Zajeďte si do Sapa.

Udělala jsem si krátký výlet do Prahy. Tak akorát na jednu akci, přespání u kamarádky a oběd v centru. Na ten jsem měla specifické požadavky. Žádná česká kuchyně. Přijela jsem z Moravy, chápete. 

Přála jsem si něco typicky exotického. Asie, Indie, Čína, tímhle směrem. Kamarádka se zamyslela, pak se koukla na manžela, na mou sestru, která přijela se mnou, a prý, jestli jsme už někdy jedly v SAPA. Skoro nám ti dva nechtěli věřit, že netušíme, o co jde. A tak nás tam vzali.

Cestou naznačili, o co se jedná. Prý kus Vietnamu zasazený v Praze. Jakoby město ve městě. Žije si svým vlastním životem, platí v něm jeho vlastní pravidla. Při vystupování z auta jsem si představovala, že jsem před chvílí přistála a mířím vstříc cizině z letištního parkoviště.

V první chvíli jsem si myslela, že jde o skutečnou atrakci. Že je opravdu autenticky vytvořená. Pak mi došla realita. Ne, tohle nikdo cíleně nevytvořil. Do současné podoby to tu prostě vyhnilo.

Zážitek pro mě tak neskutečný, že jsem se rozhodla vytvořit svůj první fotoblog. Protože SAPA je vám tak mimořádná, že se snad ani slovy popsat nedá.

Procházíme vstupní branou a míjíme první místo určené k odpočinku. Kdysi to prý byla fontána, ale shořela. Bohužel ne na troud.

Kamarádka nás provádí spletí uliček a navrhuje strategický plán. Zajdeme do několika restaurací, objednáme malé porce, ochutnáme od každého něco.  

Místa, kterými procházíme, nepotřebují komentář. 

Míříme do nejvyhlášenějšího podniku. Nikdo jiný prý neumí připravit nudle tak, jako tady. Uvnitř je slušně obsazeno. Sedám si na jednu z posledních židlí, ale paní od plotny mě razantně vyhazuje ven. Objednali jsme jednu porci, máme nárok na jednu židli. Kamarádce prý minule strhla i kabát, co si vedle sebe přes opěradlo pověsila. Šokovaně čekám venku a snažím se zpracovat dosavadní zážitky. V hlavě se mi rodí myšlenka na fotoblog.

Hosty si paní domácí přesazuje podle vlastního uvážení. Ty první zvedne od okna, přesune je ke dveřím. Ty naproti vykáže na prázdné místo po těch prvních. Nikdo neprotestuje. Všichni pokorně čekají na nudle. Varujeme nově příchozí, ale nedají si říct. Paní za pultem jim během přípravy nudlí přikazuje, kam si smí sednout.

Je prostřeno. 

Naší skupinku paní s nudlemi naprosto ignoruje. Nakonec se dočkáme. Máme dovoleno si sednout ke stolu bez novinového prostírání. Hůlky nesou stopy předchozích strávníků. Stylový stojánek si odvážím přemístit jen jednou. Paní ho vzápětí vztekle odnáší jinam.

Po odchodu z podniku míjíme gril, kde se nám připravovalo maso k nudlím. Prý je lepší ho vidět až potom.

Vzhledem k dlouhým čekacím dobám v jednotlivých podnicích stíháme navštívit už jen další dva. V tom prvním jeví personál stopy vstřícnosti, jídlo je na tom podobně.

V tom posledním opět trpělivě čekáme, až si budeme moct sednout. Stíhám zachytit výzdobu. Majitelé jsou velmi kreativní.

Majitelé jsou také velmi asertivní. Nejspíš z množství klientely. Místo k sezení jsme si vybojovali sami. Jednoduše jsme doběhli první ke stolu, u kterého se právě někdo zvedl k odchodu. Usadili jsme se a sestra zašla k pultu požádat o dvě porce. Prý nedají. Nám ne. Sestra se s nimi dokonce chvíli hádala. Šla to pak vydýchat ven telefonátem s manželem. Na fotce s ní je vidět i sklad potravin. Není mi moc jasné, o co přesně jsme vlastně bojovali. 

Nevadí, zkusíme příště. Možná se najde někdo, kdo o tomhle místě ještě neslyšel...