Já, Doktorin - dopis číslo 55

Ten okamžik, kdy slabé doutnání přejde do vyhoření, nezaznamenáte. Jen najednou pochopíte, že už nemůžete dál. Stal se z vás někdo, kým nechcete být. Vaše profese je něčím, v čem odmítáte pokračovat. A tak to všechno končí.

Po jedné z dlouhých služeb, po celém dni v ambulanci, bez možnosti odpočinku, ke mně v pozdních večerních hodinách dorazili rodiče s půlročním chlapečkem. Prý zhruba tři dny teplotuje a má rýmu. Teď se horečka vyšplhala až ke čtyřicítce, proto dorazili k nám. Chlapeček byl dobře naladěný a během vyšetřování se zvědavě rozhlížel po ambulanci. Až na zahleněný nos, teplotu a zarudlý krk jsem na něm neshledala nic neobvyklého. Šest měsíců věku je sice docela málo a teploty nad 39 zas docela dost, ale rozhodující je celkový dojem, který dítě budí. Čím víc praxe máte jako pediatr za sebou, tím citlivější je váš šestý smysl. Pomáhá vám selektovat, na které dítě si dát pozor, a které naopak ušetřit dalším zbytečným lékařským zákrokům.

Arian spadal do té druhé kategorie. Matka mi přišla trochu jednodušší, proto jsem vyprávění o infektech vzala hezky zeširoka. Co všechno symptomy znamenají (obranu těla před nemocí, která může být jak virová, tak bakterální), jak typicky probíhají (virový infekt po pár dnech sám odezní, bakterielní se naopak po pár dnech rozvine). Že existují dva typy léků na horečku (ibuprofen a paralen), jak je správně dávkovat (rozepíšu, kolik mg kterého léku kdy a jak podat). Taky jak se starat o rýmu (pravidelně čistit nos, nabízet tekutiny a vitaminy), a co všechno ještě můžeme očekávat (zánět uší, angínu, zápal plic, střevní infekt). Na závěr jsem se zeptala, jestli už chlapeček doma něco od teploty dostal. Odpověď mi byla jasná. Ne – matka naměřila „čtyřicítku“, a tak dítě sbalila a jela rovnou k nám. Chápavě jsem se na ní tehdy usmála a bez řečí jsem chlapečkovi aplikovala paralenový čípek. Paní to celé zaraženě sledovala. A když jsem zasedla ke stolu, abych jí vypsala recept na léky, ozvala se nabroušeným tónem, že do ambulance ve skutečnosti přijela proto, aby tu chlapce nechala. Trochu překvapeně (ano, jako bych to slyšela poprvé – ale - nejspíš už jsem byla unavená a matku jsem špatně odhadla) jsem se zeptala proč. No prý proto, že má horečku a je nemocný. Zadívala jsem se na usmívajícího se kojence, pak na ní a (stále ještě vlídně!) jí ubezpečila, že chlapec v tuto chvíli nemocniční péči nepotřebuje a ať se nebojí, že jí všechna doporučení i léky předepíšu. Paní už ale během mého hovoru nabírala agresivní barvu, a když jsem skončila, změřila si mě pohrdavě od hlavy až k mému štítku se jménem (bezpochyby aby se ujistila, jestli jsem skutečně doktor), a pak po mě vyjela : „Na junge Frau (!!!), to si teda nemyslím, že máte pravdu, já přece poznám, kdy je moje dítě nemocné a kdy potřebuje hospitalisaci, takže ho tu teď nechám!“

Už při oslovení „junge Frau“ (mladá dámo) se mi nadvakrát otočila kudla v kapse (obzvláště poté, kdy jsem pohledem na ambulantní papíry zjistila, že paní je o rok mladší než já) a při kombinaci „náročná služba - nevyspání – hlad - matka, co se chce zbavit dítěte“ jsem ztratila veškeré zábrany. Ještě ze mě nevyprchala vzpomínka na malou Leonie, o které jsem psala minule a byla jsem nucená čelit další z matek podobajících se Frau Schulze. Jejich základna se rozrůstá. Paradoxně - čím líp se k těmhle lidem chováme, tím častěji nás zneužívají. Informace o tom, jak skvělá jsme hlídací agentura, se v jejich podsvětí vděčně šíří. Některé z matek jsou dokonce tak drzé (nebo tak inteligenčně slabé?), že se při příjmu rovnou zeptají, s kolika dny „tak jako můžou počítat“.

Zhluboka jsem se nadechla, opřela se o vyšetřovací lehátko a vyrazila do protiútoku: „TAKŽE! …“, propíchla jsem jí tvrdým pohledem, „….JÁ jsem doktor a JÁ posuzuju, jak moc je dítě nemocné a JÁ rozhoduju, jestli tu dítě musí zůstat! A JÁ momentálně říkám, že TOHLE dítě zvládne léčbu ambulantně! Dneska už jsem viděla minimálně 14 dětí s horečkou. Kdybych každé z nich hospitalisovala, tak bychom je neměli kam ukládat“, odpíchla jsem se od lehátka a vztekle zasedla k papírům, abych je dopsala. Matka chvíli nasupeně podupávala, pak začla dítě oblékat, měřila si mě nenávistným pohledem a vyštěkávala mým směrem: „Arian je nemocný, já se o něj bojím, já už jsem o dvě děti přišla!“ Zarazila jsem se uprostřed pohybu, šokovaně se k ní otočila a paní pokračovala: „...jednou jsem potratila a podruhé se mi narodil mrtvý plod...“ Soucitně jsem se na ní zadívala a omluvila se, že tohle jsem samozřejmě netušila. Paní ale ignorovala můj smířlivý tón a pokračovala v pořvávání mým směrem: „ Arian má teď horečku, říkám vám, že je nemocný! To snad musíte pochopit, že mám teď strach! Co kdyby dostal febrilní křeče?!“ Čím víc po mě ječela, tím víc vyprchával můj soucit s jejím osudem a přerušila jsem jí tvrdě: „ Pokud jste měla strach z febrilních křečí, tak proč jste toho chudáka nechala horečkovat a nepodala mu nic proti teplotě?! Až budete mít příště strach z febrilních křečí, dejte mu laskavě paralen!“.

Pak jsem bez dalších řečí vytočila číslo na Kojenecké oddělení, abych sestry informovala, že budeme mít příjem. Aniž bych se na matku znovu podívala, roztrhla jsem demonstrativně ambulantní papíry, začala vyplňovat ty pro hospitalisaci a sdělovala při tom nahlas: „Chlapce přijímám k hospitalisaci! A to ne proto, že by to kvůli své nemoci akutně potřeboval, ale proto, že to vyžadujete. A takhle to do papírů i zapíšu!“. Víc už jsem jí svou energii nevěnovala, ohledně anamnesy vyzpovídala otce, který všemu mlčky smířlivě naslouchal, a pak jsem se s celou rodinou odebrala směr Kojenecké.

Při dopisování dokumentace jsem si v počítači zjistila, že Arian byl po narození několikrát v pohotovostní ambulanci (nejspíš pro něco podobně dramatického), jednou byl hospitalisovaný v cizí nemocnici, dvakrát poté u nás na oddělení – s prdíkama, potížemi při krmení a neklidem. Jeho matku jsem si od té chvíle definitivně zařadila do tlupy k Frau Schulz.

Arianovi samozřejmě nic nebylo. I když přiznávám, že výsledky krevních odběrů jsem tehdy s napětím očekávala. Kdyby přece jen nebyly v pořádku (což nikdy nikdo nezaručí), musela bych přiznat, že mě zklamal lékařský instinkt a dát matce zapravdu. Dítě jsme propustili po dvou dnech s diagnosou „Akutní zánět horních dýchacích cest“, což je jen elegantní název pro obyčejnou rýmu.

Další Arianova hospitalisace následovala 14 dní po této story. Do pohotovostní ambulance dorazil opět ve večerních hodinách (tuším, že na službu Frau Kauf), tentokrát záchrankou. Dle anamnesy mu rodiče poslední dny trochu pozměnili spací rytmus, takže byl neklidnější a nevrlejší víc než obvykle. V den příjmu neproběhl polední spánek a matce pak odpoledne přišlo, že je bledý, spavější, hůře reagující, a špatně dýchající. Taky prý stáčel oči směrem vzhůru. Ale nekřečoval ani nebyl v bezvědomí. Matka zavolala sanitku. Lékař na místě neshledal žádnou patologii, ale pro jistotu chlapce přivezl k nám. Napojili jsme ho na monitor, odebrali krev, objednali EKG a EEG. Ne že bychom tedy očekávali nějakou patologii, ale pro pořádek, je to jasné? Arian u nás ležel dva dny. Po celou dobu byl bez obtíží, nezaznamenali jsme jedinou neurologickou odchylku, jediný výkyv v ukazatelích životních funkcí, jediný podezřelý laboratorní ukazatel. První provedené EKG se ke mně dostalo až v pátek po obědě. Ve třech z dvanácti svodů byla zaznamenána nulová linie-měřící elektrody nebyly správně nasazené, a tak nezapsaly žádnou akci. Zbytek svodů byl roztřesený – tak, jak je to typické pro neklidného kojence, který nedokáže ležet na povel bez hnutí. EKG bylo nehodnotitelé. Sestry tahle drobnost evidentně netankovala a s EKG přístrojem už odjely. Chvilku jsem EKG-záznam  snaživě studovala, jestli se mi z něj přece jen něco nepodaří vyčíst, už už jsem chtěla celou tuhle zbytečnost smáznout ze stolu a mít od Ariana a celé jeho rodiny pokoj-ale nakonec jsem uznala, že pod TOHLE EKG  se vážně podepsat nemůžu a objednala jsem provedení nového. Stálo mě to opět pár minut zdraví při debatovaní s Droběnou (ne Frau Karolova, EKG přístroj na oddělení už nemáme…ne, nemůžu zavolat, aby ho opět přivezli, to musíte celé znovu objednat vy…ano i do počítače…ano, nové EKG se s takovou už před víkendem možná nestihne….hmm, no když na tom tak trváte, tak to zkusím taky urugovat). EKG se nakonec natočit podařilo, ovšem až odpoledne, kdy na oddělení zůstala jen Růžena, coby službukonající lékař. Zběžně tak EKG záznam projela očima, ale nic patologického jí na něm nevzrušilo. A tak ho předala další den, v sobotu ráno, k vyhodnocení Mině, která od ní přebírala službu. Mina EKG přesněji přeměřila a zhodnotila ho jako fyziologické. V diagnostice případu „Arian – hospitalizace pro velkej prd počtvrté“ chybělo už jen provedení EEG, které ovšem o víkendu nikdo u nás nenatáčí. A i kdyby-výsledky hodnotí primářka, která ten víkend službu neměla. Už v pátek tedy bylo při vizitě rozhodnuto, že pokud bude Arian zcela bez potíží, může jít o víkendu domů s tím, že EEG bude provedeno ambulantně v pondělí ráno. Nemusí kvůli tomu ležet celý víkend v nemocnici, když je jinak naprosto fit. A tak ho Mina v sobotu po poledni propustila domů.

O tři hodiny později telefonoval na oddělení Arianův otec. Ariana prý doma uložili ke spánku, a když ho matka přišla zkontrolovat, nejevil známky života. Pomocí instrukcí přes telefon ho oživovali až do příjezdu záchranky, která ho v kritickém stavu převezla na kliniku v Erfurtu. Tam teď prý leží na přístrojích…

Mině přišlo celé vyprávění tak absurdní, že do Erfurtu obratem zatelefonovala, aby zjistila, jak moc tentokrát opět rodiče přehánějí. Kolega z Erfurtu jí ale informace potvrdil. Dítě leží na ARU, příčina stavu je nejasná. Nikdo netuší, co se v rodině doma událo. Jestli vše probíhalo tak, jak matka popsala. Svědci neexistují a u Ariana se nyní rozvíjí následky neúspěšně vedené resuscitace. Mozek byl příliš dlouhou dobu bez přísunu kyslíku.

O šest dní později Ariana odpojili od přístrojů. Jeho mozek byl mrtvý.