Já, Doktorin - dopis číslo 52

Jako lékař na službě kmitáte prakticky po celou dobu pod dávkou adrenalinu. Protože nevědomky  čekáte, kde se co pokazí. Kdy půjde někomu o život. A víte, že v těch prvních chvílích na tu záchranu budete sami.

Jednou v podvečer, zrovna když jsem zavírala dveře za jedním ambulantem (dítě s oteklou tváří, nejspíš infikovaný štípanec od komára), se mi v kapse rozezněl služební telefon. Ani jsem se nestihla představit a nějaký cizí ženský hlas na mě zaječel: „ Okamžitě přijďte! Potřebujem pediatra!...“ Ta paní to na mě zařvala takovým tónem, že jsem se zmateně rozběhla na chodbu, aniž bych tušila, kam dál. Srdce mi u toho bušilo jak o závod a po celém těle se mi hrůzou rozlil studený pot. Zeptala jsem se, co se stalo a kam mám utíkat, sluchátko přitištěné k uchu, aby mi neuniklo ani jedno jediné slovo, ale ta ženská na druhém konci na mě jen ječela „ať jdu prostě rychle a hned!...“ Těsně než mi se sluchátkem třískla (aby se nezdržovala zbytečným vybavováním), ještě spěšně dodala: „…porodní sál, OKAMŽITĚ!..“.

Nabrala jsem příslušný směr a během těch pár vteřin běhu jsem se v mobilu snažila najít číslo na primářku, která mi přisluhovala. Bojující s vlastním srdečním kolapsem jsem rozrazila dvěře místa činu a spatřila namodralé dítě houpající se na pupeční šňůře. Gynekoložka ho právě vybavovala z rodidel a pokládala matce na břicho. Už už jsem se pro něj natahovala, když tu jsem zaslechla první pláč, a taky to, jak porodní asistentka říká něco ve smyslu úlevného: “...už je to dobrý...”. Takže jsem vyzvánějící telefon zase típla a s výdechem se ujistila: “Všechno v pořádku? Primářku už volat nemusím?...” Gynekoložka po mě střelila vyděšeným pohledem a aniž by přestala s přípravou dítěte na předání mým směrem, rychle zadrmolila: “Dystokie ramének, primářku zavolejte okamžitě!...”

Dystokie ramének je jedna z velmi dramatických komplikací porodu. Dítě se zaklíní během cesty ven (zasekne se o vlastní ramena) a dá se pak z těla matky vybavit jen speciálním náročným manévrem. Je při něm velká pravděpodobnost zlomení klíční kosti dítěte, nebo poškození nervů, které dítěti okolo ramenního kloubu vedou. Hrozí s takovou doživotní postižení motoriky celé paže. Teda pokud dítě tenhle porod vůbec přežije. Může totiž zemřít už při něm na nedostatek kyslíku.

Došlo mi, že porodní asistentka větou “už je to dobrý” nejspíš myslela příchod zachránce (teda jako mě). Vyděšeně jsem vytočila číslo na primářku, vybafla na ní, “ať rychle přijde na porodní sál”, vběhla jsem do našeho resuscitačního sálku, vyšroubovala bombu s kyslíkem na maximum, odjistila odsávačku, do uší si strčila stetoskop, zapla nahřívání stolu, do mikrovlnky hodila ručník, další volný popadla a vyběhla zpátky přes chodbu převzít dítě.

Po pár krocích jsem se ale srazila s porodní asistentkou, která držela dítě v náručí a s úsměvem od ucha k uchu křečovitě švitořila: “už je to dobrý...všechno v pořádku...”. Za jejími zády jsem zahlídla gynekoložku, rozdýchávající vlnu adrenalinu a mávající mojím směrem radostně: “...tak jsme to zvládly...”.

Se stisknutými zuby jsem převzala dítě, sice stále ještě namodralé, ale už hlasitě křičící, bez známek traumatu, nebo poruchy dýchání. Zkontrolovala jsem srdce, plíce i hybnost končetin, přiložila mu ke rtům kyslík, opřela se o reanimační stůl a pomalu vydýchávala vlastní kolaps. Nevěděla jsem, jestli se mám úlevně smát spolu s gynekoložkou a porodní asistentkou (které mi roztržitě nakukovaly přes rameno), nebo se po nich vztekle ohnat, ať mi příště laskavě NORMÁLNĚ sdělí, co se děje, abych nemusela díky dezinformacím šířit hysterii.

Primářka doběhla vzápětí, s vlajícím kabátem a vytřeštěnýma očima vpadla do naší místnosti a v momentě, kdy zachytila můj uvolněný výraz, se vyčerpaně opřela o futra a vydechla: “Ježišmarjá, teď jsem trhla rekord v běhu na krátké tratě...” a setřásla si s úlevou kabát z ramen, aby se trochu provětrala. Primářka bydlí jednu ulici nad nemocnicí, zhruba 300 metrů od vjezdu k pohotovosti. Běžela prý bez zastavení celou cestu až k vstupním dveřím, u kterých stála nějaká pacientka a pokuřovala. “ Ta paní mě vytřeštěně sledovala celou dobu, a pak mi jen mlčky doširoka otevřela dveře a ustoupila na stranu, abych mohla plynule běžet dál...”, vyprávěla primářka s úsměvem trochu zadýchaně, šťastná, že všechno dopadlo dobře.

Omluvila jsem se jí, že jsem jí tak vyděsila (no nikdo mi tentokrát nedal šanci zachovat se jinak), do toho přizvukovaly porodní asistentka, s gynekoložkou, které cítily, že na dramatičnosti nesly největší díl viny. Ale primářka mávla ležérně rukou: “Lepší dorazit zbytečně, než pozdě. Víte co mi běželo hlavou tentokrát? Mě vůbec nezajímalo, jak je na tom to dítě. Já jsem celou cestu myslela jen tady na Frau Karolovou. Protože vím, jak je každá vteřina, kterou je člověk na oživování dítěte sám, prostě nekonečná. To zoufalství, že to člověk nezvládne, to čekání, než dorazí někdo další na pomoc, každá půlminuta, to je něco tak strašného, že jsem věděla, že se prostě nemůžu zastavit...”

Dítě se mezitím mžouravě rozhlíželo, ještě trochu otřesené z komplikované cesty na svět, ale jinak zdravější, než v tu chvíli my čtyři okolo dohromady.

Primářka se vrátila domů a já na pohotovost,  kde se zatím nashromáždila další řádka ambulantů. Příjem, telefonát vyděšené matky, dotaz sestry z oddělení, ambulant, další příjem, konzultace s chirurgem, kontrola dětí na oddělení, telefonát, aplikace antibiotik, diskuse s noční sestrou, nemocný novorozenc v inkubátoru, příjem, ambulant, blížící se půlnoc....

Zrovna jsem poslouchala vyprávění maminky, která vysvlíkala tříletou holčičku, u které se po večerním koupání rozvinula zvláštní vyrážka na kůži a hodinu od hodiny se zhoršovala. Když tu se bez varování rozrazily dveře ambulance, na klice zavěšená sestra, co normálně sedí za rohem u příjmové přepážky, vydechující mojím směrem: “Doktorin, přijela rychlá bez ohlášení, křečující dítě...” Mamince jsem ani nemusela vysvětlovat, aby vyklidila místnost, ta bez řečí vzala do náručí své nahaté batole a ustoupila stranou, aby mohli do místnosti najet záchranáři s nosítky, na kterých s sebou v bezvědomí cukala desetiletá holčička. Sestry tentokrát plnily moje příkazy ještě dřív, než jsem je vyslovila, napojily jsme dítě na monitor, píchly žílu, nasadily kyslík, narvaly do oběhu postupně koňskou dávku léků - ale i když všechno šlapalo jak na drátkách, nebyl zřejmý nějaký efekt. Ani trochu mě neuklidnilo, že holčičku (a typický průběh jejích akutních obtíží) znám, protože se u nás s epilepsíí objevuje zhruba co čtvrt roku. Takhle uprostřed vyčerpávající služby, v hloučku zdravotníků, kteří čekají na moje rozhodnutí, poté, co žádný z léků nezabírá, se to prostě celé zdá černější, než to ve skutečnosti je. Nechala jsem si připravit další injekci a rezignovaně vytočila číslo na primářku. Tentokrát už v klidu jsem jí obeznámila se situací i mým postupem a poprosila jí, ať přijde, protože si nejsem jistá, jestli to zvládnu. No nakonec jo. Ale ten nadhled, ten se učí těžko.

Zestárla jsem za tu službu zas o několik let. Ten adrenalin, stres a snaha neselhat ze mě doslova vysály život. Vážně se dá tohle vydržet až do důchodu?