Já, Doktorin - dopis číslo 49

Pokud probíhá na vašem pracovišti rekonstrukce, snažíte se ty měsíce uprostřed staveniště přežít s nadějí, že bude líp. Když se něco opravuje a mění, tak snad k lepšímu, ne? Ne, u nás fakt ne.

Často mívám poslední dobou pocit, že situace u nás už nemůže být horší. Ale v Nordhausenu se může stát všechno.

Nemocniční přízemí v oblasti pohotovosti prochází přestavbou. Táhne se to v podstatě už od jara. Chodby okolo hlavního pultu příjmových sester jsou oblepené od podlahy až po strop provizorními lepícími páskami s igelity, aby se do prostoru nešířil prach z jednotlivých místností, ve kterých pracují dělníci. Ze stropů visí dráty či trubky, sem tam je potřeba vyhnout se někomu na štaflích. Některé z chodeb bývají bez varování sem tam zcela zavřené, nebo zprůchodněné oklikou. Z místností se linou zvuky vrtaček a sbíječek, spolehlivý bolehlav pro ty zaměstnance, kteří v ambulanci musí trávit celou pracovní dobu. Pacienti na lehátkách, takové ty nemohoucí babičky, kterých si už tak nikdo nevšímá, jsou popostrkovány z místa na místo, jak je zrovna uprostřed stavby potřeba.

Během léta jsme se párkrát na předávce bavili o tom, jak bude pohotovost vlastně vypadat. Pochopila jsem, že se dle plánů chystá zrušení naší ambulance pro děti a její přesun jinam. Všechno ale byly jen dohady, ke kterým se nikdo nedokázal přesně vyjádřit a já se navíc v té změti místností ani nedokázala pořádně zorientovat.

Ale od pondělí tohoto týdne jsem to konečně pochopila. Výměnou za prostornou, dobře vybavenou ambulantní místnost, kterou jsem dosud brala za běžný standard, jsme získaly úzký kumbál připomínající úklidovou komoru. Je velký zhruba 2,5 x 5 metrů. Vejde se do něho akorát tak jedno lůžko, jeden stůl, jedna skříň a umyvadlo. Okna jsou mléčně zbarvená a nedají se otevřít. Do místnosti vedou pouze jedny dveře. Prostor se tedy nedá pořádně vyvětrat. Přišli jsme tím navíc o praktický únikový východ z ambulance, který by vedl mimo čekárnu plnou zkoumavých pohledů. Když člověk vstupní dveře otevře, má z metru výhled přímo na zeď, ke které sedí přilepení netrpěliví pacienti, dožadující se ošetření. Samozřejmě nejen ti dětští, takže když mě z ambulance odvolají sestry z oddělení, musím se za běhu omlouvat všem lidem, kteří na mě mávají o pomoc, že „opravdu nejsem sestra…“.

Hned v to pondělí jsem si práci v kumbálu vyzkoušela naplno. Nejdřív s třináctiletou holkou odeslanou k vyšetření pro pocity nadměrného bušení srdce. Řekla jsem jí, ať se vysvleče do spodního prádla, že zatím s její maminkou vypíšu přijímací papíry. Docela dezorientovaně jsem při tom otvírala jednotlivé šuplíky, abych zjistila, kde se vůbec naše dokumentace nachází, a když jsem zaregistrovala, že se holka k vysvlíkání moc nemá, houkla jsem na ní, že jsme přece všechno okolo ní ženské, a že se nemusí stydět. Holka sice při sundávání věcí několikrát znejistěla, nakonec se ale za mých  pobídek vysvlekla až do podprsenky a kalhotek. A v tu chvíli do místnosti vtrhla sestra s přijímacími papíry, dveře široce dokořán. Všichni čekající pacienti tam tu polonahou holku měli jak v divadle z první řady. Stihla jsem tak akorát vytřeštit nevěřícně oči, stejně jako ta holka. Sestra si ničeho nevšimla. Za pár vteřin byla pryč, jako vždy. No vždyť odteď se do místnosti k nám všem stejně ani nevejde.

Vyšetřovací lůžko bylo v místnosti postavené podélně, přisunuté ke zdi s oknem. Přišla jsem tak o možnost dostat se k pacientovi z obou stran. Což je v medicíně, především té pohotovostní, naprostá nezbytnost. Dosud jsem si dokonce myslela, že se jedná o standardy, které podléhají přísné kontrole. Že si přece jen tak někdo nemůže beze smyslu zařídit rozmístění ambulance, jak se mu to zrovna líbí. No evidentně to někdo dostal úkolem jeden den před spuštěním provozu, kdy prostě nábytek z naší původní místnosti nastrkal do naší nové nudle, a tím to haslo.

K ležícímu pacientovi se tak dostanu jen zprava. Pokud se mi nepodaří napíchnout žílu na pravé ruce, můžu zkusit otočit buď celou postel (což vzhledem k rozměrům místnosti stejně nejde), nebo musím otočit pacienta. Neboli ho požádat, aby si hlavou lehl tam, kde měl před chvílí nohy.

U nespolupracujících dětí mi odpadá starost s tím, která ze sester mi přijde na pomoc. Na posteli, přitištěné ke zdi, nemá sestra žádnou šanci pacienta bezpečně znehybnit. Leda by ho zalehla vlastním tělem na podél.

Stůl stojí v místnosti u dolní hrany postele, hned vedle dveří. Dá se k němu zasednout pouze zády ke všem ostatním v místnosti. Nemusím se tak rozptylovat tím, pokud se pacient na lůžku zhorší, či upadne do bezvědomí, protože na něj nevidím. Je to také velmi praktické při odebírání anamnesy u rodičů, kterým nemám odvahu dívat se do očí. U těch ostatních mám prostě smůlu.

Abych snad netrpěla přehnaným pocitem volného prostoru, vmáčkl nějaký chytrák velkou stojací váhu mezi lůžko a stůl. Pokud tedy při vypisování papírů dítěti přikážu, aby si na váhu stouplo, musím se sama vcucnout i se židlí pod hranu stolu tak, aby se dítě k váze vůbec dostalo.

Druhá váha, pro kojence, stojí na lince tvořící zadní část místnosti. Linka obsahuje klasické horní a dolní skříňky a pracovní desku. Ta plní z jedné poloviny zároveň i funkci přebalovacího pultu, na který už v místnosti nezbylo místo. Hned vedle stojí zmiňovaná kojenecká váha, na nic víc už na stole místo není. Pokud si chci připravit léky, nebo set na odběr krve, musím si pečlivě rozmyslet, které místo na lince ke kterému účelu co nejvhodněji využít.

Skříňky jsou vybavené praktickými zasunovacími vnitřními šuplaty, které jsou naplněné přehledně roztřízeným zdravotnickým materiálem. Pokud bych se snad rozhodla ho použít (třeba kdyby mě napadlo chtít odebrat krev, nebo vyhledat teploměr), je potřeba nejdřív odsunout z těchto míst postel, která brání úplnému otevření dvířek, a tím i vysunutí zásuvky. Ještě před stěhováním postele ovšem musím samozřejmě požádat pacienta, aby z ní slezl. Uznávám, že pokud bude v bezvědomí, mohla bych narazit na menší problém…

Dalším pacientem, na kterém jsem mohla prubnout špeky naší nové ambulance, byla pětiletá holka s akutním břichem. Sestra mě k ní přivolala přes mobil, zrovna když jsem byla na oddělení. Prý dítě nevypadá dobře, a měla bych dorazit co nejdřív. Poprosila jsem o napojení pacienta na monitor, než dorazím, což sestra tentokrát opravdu stihla. Trochu si ovšem pokazila reputaci tím, že tam dítě nechala o samotě s tatínkem. Připomnělo mi to příhodu, kterou mi vyprávěla Kristy. Byla prý jednou odpoledne přivolána (jako příslužba, neboli přítel na telefonu) sloužící lékařkou, která zrovna zachraňovala novorozeně na porodním sále, když jí do ambulance (tehdy ještě té naší, krásné, velké) přivezli dítě v bezvědomí. Kristy musela přijít z domu, aby se o dítě postarala. Doběhla k ambulanci do pár minut a v privátním oblečení do ní jen nakoukla, jestli se v ní něco děje, nebo jestli má pokračovat dál k sestrám. A zjistila, že v ambulanci stojí o samotě vyděšení rodiče s křečujícím dítětem, žádný zdravotník v dohledu. Záchranáři se sestrami prostě pacienta vyložili na vyšetřovací lůžko a rozprchli se. Ne proto, že by měli něco jiného na práci. Ale aby se mohli schovat za svůj pult, kdyby je náhodou někdo hledal. Dokonce se za ním prý dohadovali, kdo k tomu dítěti půjde, protože se do toho nikomu nechtělo. Měli navíc tolik drzosti, že to Kristy na její šokovaný dotaz (poté co, aniž by si vysvlekla kabát, sama dítě stabilizovala, napojila na monitor, napíchla žílu a podala léky), přiznali. Jde o takový místní folklór. Sestry se prostě nemocných dětí bojí. Přesvědčují se proto zodpovědně- já nevidím dítě, rodiče nevidí mě, jsem z problémů venku…

Ale zpátky do naší ambulance.

Dítě, pětiletá holčička, ležela vyčerpaně na lehátku, kruhy pod očima, bledá kůže, nafouklé napjaté břicho. Nenechala si na něj šáhnout. Po krátkém vyšetření jsem zatelefonovala sestře, aby mi přivezla sono-přístroj. Do pár minut jsem ho měla. Ne ovšem prostor, kde bych ho mohla použít. Postel, dítě, tatínek, já, monitorovací přístroj, sono, sestra. V místnosti se nedalo hnout, a to jsme stáli za sebou v hadovi. Perličkou na dortu byl fakt, že v místnosti se nacházela pouze jedna zástrčka do elektřiny. Takže mi nezbylo než vypojit monitor, nechat ho odvézt, a pak navézt zpátky sono. Radši jsem se nerozptylovala tím, co bych vymyslela, kdyby se holčička začala rychle zhoršovat. Pomocný personál by se tam nevešel, žílu bychom nenapíchly, na monitor bychom jí nedali. Ovšem nejhorší by bylo, kdyby potřebovala kyslík-protože v naší nové ambulanci na něj nemáme přípojku!

Když jsem si na všechno tohle stěžovala u primářky, odvětila mi, že se o rozmístění pokojů a ambulancí mluvilo už dlouho, a že prý udělala maximum, ale nikdo si jejích poznámek nevšímal. Internisti dostali k dispozici na pohotovosti dva velké pokoje, chirurg taky ( i když v nich pracuje sám!) a nás, děckaře, šoupli do kumbálu, který zbyl. A to přesto, že naší ambulancí projde víc jak třetina všech pacientů nemocnice! Odbavíme skoro 4000 ambulantů a 700 příjmů ročně. A navíc-konkrétně v našem oboru přichází do místnosti VŽDY minimálně dvě osoby-tedy pacient a rodič. Velmi často ale spíš OBA RODIČE, někdy za ruku i zdravého sourozence. K tomu autosedačku, nebo kočár. Nemusíme snad nikomu vysvětlovat, proč zrovna my, pediatři, potřebujeme větší místnost než ostatní. Přesto jsme dostali tu nejmenší a jen jednu.

Ano, vždycky to může být ještě horší. Takže přemýšlím, jsme už na dně, nebo se bude ještě klesat?...