Já, Doktorin - dopis číslo 42

Pokud máte v zahraničí dojem, že váš mluvený projev musí ty ostatní neustále uvádět do rozpaků, hoďte to za hlavu. Domorodci si rádi poslechnou nějakou milou zkomoleninu. Dopřejte jim to.

Z Kristy, Johanny, Rebeky a mě se stala moc fajn parta holek. Každá jsme úplně jiná, a přesto se skvěle doplňujeme. V práci úřadujeme spravedlivě rozdělené na půl. Já s Kristy na Kojeneckém oddělení (pod vedením Frau Kauf) a Rebeka s Johannou na Větších dětech (s Růženou). Denně si mezi sebou střídáme služební telefon. Hromadně soucítíme s tou, která se ráno velkoryse nabídne mít ho v kapse, a průběžně na něj voláme, abychom nabídly pomoc. Pracujeme jako skvělý tým. A po práci si užíváme.

Chodíváme si sednout do Řecké, nebo Italské restaurace. Obě jsou na náměstí a máme to do nich pár kroků. Já, Rebeka a Kristy bydlíme jen pár domů od sebe, skoro na sebe můžeme pokřikovat z balkonu. Jen Johanna musí dojíždět z Eislebenu, a tak se občas musíme obejít bez ní.

Číšníci v obou restauracích už nás znají a vesele s námi pokaždé konverzují. S jídlem si dáváme na čas a protahujeme společný večer ještě o několik skleniček navíc. Probíráme při nich nejenom soukromí, ale i zajímavé případy z práce a situaci na oddělení.

Kristy se rozvykládala o tom, jak náročné to na oddělení dřív bylo, že se primářce nedařilo najít žádného nového doktora a ona už mezitím byla těhotná, což tajila až do 7. (SEDMÉHO!) měsíce, protože v mezidobí zemřel primářce manžel na leukemii a bylo toho na ní prostě moc. Jediný, kdo věděl, že je těhotná, byla Mina, se kterou si tajně rozdělovala práci tak, aby byla Kristy co nejmíň ve styku s infekčními dětmi. Přesto, že je Kristy extrémně štíhlá, těhotenství na ní prý až do toho sedmého měsíce nebylo patrné. Vůbec si to neumím představit…

Když se Kirsty konečně přiznala, že bude za nedlouho nejspíš rodit, začlo se řešit, koho přijmout na její místo a primářka musela rozhodit sítě na nového doktora i do zahraničí-tedy do Čech. Když jsem tenkrát přijela na týdenní hospitaci, vnímaly všechny samozřejmě můj zřetelný jazykový handicap, ale současně prý i to, že doktořině rozumím. Primářka se mnou do ambulance vysílala pokaždé i Minu a Kristy a zpovídala je pak, jak jsem si vedla a co si o mě myslí. Obě jí prý říkaly, že nemusí mít strach, že odborně jsem rozhodně na vyšší úrovni, než ony dvě. A je zřejmé, že se chci jazyk učit a rozvíjet, protože jsem si po celou dobu dělala poznámky. Vnímaly to jako ohromné plus. A už během těch pár dní byl vidět jazykový pokrok. Primářka prý měla k dispozici ještě dva možné kandidáty, ale nakonec se rozhodla pro mne.

Rebeka se rozpovídala o Růženě, jak jí ze začátku přišla chladná a odtažitá a jak je teď neskutečně zábavná a vtipná. Jak je ráda, že s ní na Větších dětech pracuje.

„ Jo a Katarina,…“, otočila se tehdy Rebeka na mě, „…měla bys vědět, že si tě strašně váží. Říkala mi před pár dny, jaké máme štěstí, že pracuješ zrovna u nás. Že prý to na začátku bylo hodně náročné, především kvůli řeči, a že si myslela, že to nezvládneš. A že až budeš sloužit, že jí budeš ustavičně volat a na všechno se vyptávat. Ale že pak pochopila, že co se odbornosti týče, jsi naprosto samostatná. Byla hrozně překvapená, jak jsi první služby zvládla, a cení si tě.  Prý by byla opravdu škoda, kdybychom o tebe přišly…“

Rebeka taky poznamenala, že ona by v cizí zemi pracovat nemohla. „Nemám absolutně cit pro jazyky, byla bych naprosto ztracená…“, hodnotila se hlasitě, zatímco točila zbytkem vína ve své sklence. Zadívala jsem se na ní a odvětila, že může být v klidu. Že bych o ní vůbec neměla strach. Protože KONKRÉTNĚ JÁ, jsem-co se cizích řečí týče-naprostý idiot. Rebeka vrtěla nesouhlasně hlavou, „Katarina, bože můj-TY? Vždyť mluvíš plynně a skoro bez chyb. Dokonce líp, než někteří Němci, které znám. Nejenom že se jich spousta neumí vymáčknout, ale nedokážou ani pořádně používat gramatiku. Mluvíš sice s přízvukem (hej baby, fakt bych ti kecala, kdybych ti tvrdila, že tvůj přízvuk není poznat-ale neboj, je roztomilý, máme ho rádi…), ale jinak perfektně…“ uklidnila mě Rebeka.

Snažila jsem se pak holkám vysvětlit, že strach z cizích jazyků je pouze vnitřní zábrana, protože já byla ODJAKŽIVA přesvědčená, že jsem absolutní jazykový ignorant. Vždycky jsem měla dojem, že pro pochopení cizí řeči dělám maximum, a přesto jsem po celé studium na gymplu byla v jazykové skupině bezkonkurenčně jedna z nejhorších. Ještě stále mi přijde absurdní, že teď v zahraničí pracuju.

Johanne se rozpovídala o tom, jak zábavné bývá korigovat po mě propouštěcí zprávy: „Já vždycky pochopím, cos tím chtěla říct, ale pokaždé mě to překvapí. Uvědomím si, že je to pro tebe opravdu CIZÍ řeč. A některé obraty, nebo slovíčka, které používáš, jsou opravdu vtipné. Tuhle jsem Rebece na lékařáku předčítala nahlas tvojí přijímací anamnesu - …dítě mělo VYDRÁŽDĚNÝ kašel…Milé, že? A víš, co mi na to řekla Rebeka?  Hmm, zlato, vydrážděný kašel, to naše Katarina používá od začátku, o tom já vím. Ale mě to baví…a chci, aby to používala dál, já jí rozhodně nebudu říkat, jak se to řekne správně…Stejně tak jako ranní předávky-pokud o službě vypráví Katarina, je to pokaždé nesmírně vtipné. Třeba tenkrát, jak vysvětlovala, že:… se nepodařilo napíchnout žílu, protože to dítě bylo….hmmm…jak se to řekne?…..jako špek…..“.

Rebeka mě tehdy objala kamarádsky okolo ramen a dodala na vysvětlenou: „Zlatíčko, doufám, že se na nás nezlobíš, ale já mám pokaždé při tvých předávkách co dělat, abych se nesmála nahlas. A nepočítej s tím, že bych tě opravovala, je to moc vtipné na to, abych se o tu zábavu dobrovolně připravila…“

Johanna mě objala z druhé strany a uklidnila mě: „Hele, ale něco z toho, co komolíš, ti sem tam opravíme, neboj. Třeba-používáš často větu, že dítě bylo potřeba zavodnit, a tak jsi mu dala kapačku-Tropf. Ty ale vždycky říkáš Tropfen, což je množné číslo a znamená to kapičky. Ve skutečnosti je to správně, protože tomu dítěti do žíly skutečně kapou kapičky tekutiny (Tropfen), ale ve spojení s infuzí používáme jen slovo Tropf (kapka), bez množného čísla, chápeš? My všichni rozumíme, co chceš říct, ale přemýšlím, co si asi myslí rodiče, když jim vykládáš, že jejich dítěti budeš do žíly podávat Tropfen (kapičky lžičkou?). Víc ti toho ale neřeknu, „ uzavřela to Johanna, „…mě ty tvoje předávky taky děsně baví.“

A tak jsem se odprostila od toho, neustále kontrolovat, jak moc je má řeč trapná a jestli jsem skutečně dodržela všechny gramatické pravidla. Došlo mi, že pokud slyším cizince mluvit česky, že je mi přece samotné skoro až líto, když mluví bez chyb. Že to je opravdu roztomilé nahlídnout na vlastní řeč z jiného úhlu a slyšet zkomoleniny, které by mě samotnou nenapadly.

Tuhle jsem na oddělení volala na jednu sestřičku, jestli by mohla rozsvítit (Licht anmachen), ale použila jsem špatnou slovesnou odlučitelnou předponu (Licht aufmachen). Sestřička cvakla vypínačem a přitom se na mě smála: „to je tak legrační, Vy mluvíte úplně stejně, jako moje děti. Ty mají taky problém pochopit, proč se zrovna u slovesa rozsvítit používá „an“ místo „auf“. Mluví úplně stejně jako Vy…“ Připomnělo mi to naše děti z Čech. Sněhulákovi říkají „sněžík“, kašel je „kašlák“ a na jaře si obouváme „gumy na kaluže“. Krásné, že?