Já, Doktorin - dopis číslo 13

Aklimatizace v cizím prostředí je proces na delší dobu. Domorodci to ale berou jinak. Přece - po pár týdnech pohoda, ne? Mateřština vytěsněna perfektní znalostí jazyka a zajetých zvyků z Čech se přece dobrovolně vzdáváte, nebo ne?

Když už to na jedné z ranních předávek po třech týdnech v nové práci vypadalo, že bych snad mohla mít trochu času, vytáhla primářka stoh brožurek a zeptala se mě, pro jaký vzdělávací kongres jsem se rozhodla. „Kongres?...co tím myslíte?“, nechápala jsem, na co naráží. „No v rámci vzdělávání jste povinná minimálně jedenkrát ročně navštívit nějakou odbornou akci. Ptám se, na kterou jste se zapsala vy, protože rozpis musí být podaný na naše vedení do konce roku, což je za týden…“ Povysunula jsem překvapeně obočí a odpověděla jsem jí, že jsem něco takového netušila (hmm, zatím mě s touto povinností nikdo neseznámil - kdo taky-vrabci na střeše?) a zeptala se, co mám pro to udělat. Primářka mi podala svazek brožurek, že se mám podívat do nich, nebo si taky pročíst zdravotnické noviny (že tam OBČAS bývá pár reklam), nebo taky zkusit pohledat na netu….“Zapište se během dneška nebo zítřka…“, dodala s lehkostí v hlase na závěr.

Báječné, opět odhodím svých 255 naplánovaných nezbytností, které potřebuju pro BĚŽNÝ DENNÍ režim a začtu se do nových papírů. „Ehmm…“, uvědomila jsem si nato vzápětí s hrůzou: „…a znamená to, že tam musím mít i aktivní účast - prezentaci kasuistiky - …nebo stačí jen poslechnout si přednášky ostatních?“ Primářka se zamyšlením zarazila v půlce pohybu: „Hmm...ne, pasivní účast stačí, ale…“ probrala se vzápětí zaujatě, „ano…to je docela dobrý nápad….připravte si – prozatím jen pro nás -  přednášku na téma osteosarkom. Všechny by nás to nyní určitě zajímalo, po tom smutném případu z našeho oddělení, že?...“ rozhlídla se po místnosti. Ostatní kolegyně mlčky kývaly hlavou, já jen nevěřícně koukala a primářka dodala: „…tak do konce týdne. To stihnete, ne?...“ A dál nevzrušeně pokračovala v konverzaci s ostatníma. 

Že já nedržela hubu! Do konce týdne? Zbláznila se? O víkendu jsou Vánoce, když už mi zbyde trocha času, potřebuju zaběhnout do města koupit nějaké dárky. Jakože mi stejně žádný čas nezbyde. Kdy to mám všechno stíhat, v noci? Přednášení mě stresuje i v rodné řeči, co teprv v němčině? Ještě teď chytám tik do oka, když si vzpomenu na referáty z gymplu....

Tvářila jsem se nejspíš tak zbědovaně, že se primářce nade mnou ustrnulo srdce: „Nebojte se, to bude přednáška pouze pro nás, pomůže vám to s řečí, nebudeme se moc vyptávat…i když…teď mě napadá - primář z chirurgie měl o tuto problematiku (vzhledem k tomu momentálnímu případu) také velký zájem. Určitě by si to všichni z chirurgického oddělení moc rádi poslechli. Víte co, udělejte tu presentaci obsáhleji, jim by se to ale podle všeho hodilo stejně až někdy začátkem léta-tak nyní to připravte pro nás  v létě pro chirurgy, ano?...“ Co jsem mohla říct? Nic.

Jediný, kdo vypadá, že si umí trápení s cizí řečí představit, je naše sekretářka. Setkáváme se u ní všichni denně v době oběda a odcházíme do jídelny společně. Jmenuje se Manuela. Nosí kozačky a nakudrnacené vlasy po ramena, ale okolo očí už se jí dělají vrásky a u kořínků hlavy prosvítají šediny. Pokaždé se na mě usmívá, ale tak jakoby jinak, řekla bych SOUCITNĚ. Když nás nikdo neslyší, vyptává se, jak se mi daří a SE ZÁJMEM naslouchá. „Víte…“, zamyslela se, když jsem jí líčila, jak moc se cítím ztracená, „…tím, že dobře mluvíte, si nikdo z nás nepřipouští, že byste nerozuměla. Musí to být strašně těžké…“

Mimo řeči ještě stále denně bojuju s rozdíly v pracovních postupech a zvyklostech. Některé jsou vyloženě absurdní. Frau Rapp si takhle jednou ráno zamračeně pročítala moje zápisy z vizity a mlaskavě směrem ke mně vrtěla hlavou: „ Nemůžete psát: celkový stav VÝBORNÝ, pacient NEUDÁVÁ OBTÍŽE, cítí se DOBŘE. Proč by potom ležel v nemocnici? To by nám pojišťovna neuznala. Pište příště: celkový stav STABILIZOVÁN, pocity pacienta tam vůbec nezmiňujte, a když, tak maximálně - pacient se cítí  LÉPE….“ Chvilku jsem na ní koukala, jestli si ze mě nedělá srandu, a pak jsem se snažila obhájit: „víte - u nás jsem ale byla zvyklá to tak psát - uvést zápis tím, jak na mě pacient působí, a jak to vnímá on. A celkový stav přece může být dobrý - nějak to vyjádřit musím. To je součást vizity…“ Růžena nehla brvou a ledově procedila mezi zuby: „ Ne, tady U NÁS to tak nepíšeme…“

A tak jsem od té doby smrskla svou širokou popisnou škálu na nicneříkající slovo STABILISOVÁN. I u kojence s těžkým zápalem plic i u puberťáka s kašlíkem. Všechny moje vizity jsou tím pádem dočista sterilní. Ale Frau Rapp vypadá spokojeně…

Na příjem k Frau Kauf přišlo dítě s laryngitidou. Ve chvilce klidu jsem se snažila rozluštit zápis, ale ani jeden z léků mi nic neříkal. Obrátila jsem se proto na Frau Kauf, odvykládala jí, jak jsme zvyklí postupovat při laryngitidě v Čechách a zeptala se, kterému z našich léků odpovídá ten jejich. Takže, abych to shrnula - Rectodeltu říkají Klismacort, Dexamedu zas Decortin a Adrenalinu Infektokrupp. Ujišťovala jsem se, že jsem to pochopila správně včetně dávkování a způsobu podání a Frau Kauf mě upozornila: „do dokumentace NESMÍTE napsat slovo adrenalin!“ „Hmm…a proč?...“ znejistěla jsem a představila si sama sebe, jak u dusícího se dítěte lovím v paměti německý název pro Rectodelt nebo Dexamed a sestry mi vůbec nerozumí (to v tom lepším případě-v tom horším a mnohem víc pravděpodobném jsem s dítětem sama, hledám ve skříních léky a připravuju si je. Sestra prostě u příjmu nebývá…) a když chci něco tak základního a mezinárodního, jako adrenalin, nesmím se o tom v dokumentaci zmínit. Jenže její vysvětlení jsem absolutně nepochopila. Prostě se to nesmí a tečka. O to zmateněji jsem se druhý den ráno dívala do papírů, kde někdo (nejspíš Růža) Adrenalin předepsal. Frau Kauf pak poznamenala, že to nechápe. „Já taky ne….“, ujistila jsem jí.

Pořád jsem na tom ale líp, než ti Rumuni, se kterými jsem byla na jazykovém kurzu. Zaprvé-mám alespoň nějakou představu o léčbě a postupech, musím je jen skloubit s němčinou a zvyklostma oddělení. Rumuni? Naprostá většina z nich to byli absolventi medicíny, čerstvé ucha po škole. Bez představy, jak to normálně v nemocnici chodí, a jak se co ve skutečnosti léčí. I když je součástí studia samozřejmě i praxe, bývá ten střet s opravdovou realitou dost šokující. Třeba právě ta laryngitida. Znáte jí perfektně z popisu v učebnici, ale pak, když k vám na službu v noci dorazí dusící se dítě, jste se svou teorií v háji. Jste to opravdu jen a jen vy, kdo musí okamžitě vymyslet, co udělat a najednou si nejste úplně jistí, jestli se nepletete. Co když se dusí kvůli něčemu jinému? Co když jsem to dávkování léků pochopila špatně? Co když ty léky nezaberou?...Ne, syrová realita v praxi, tu si musíte zažít, abyste se otrkali. A zajíždět se v prostředí, kde se mluví cizí řečí? Ne, děkuju pěkně...

 No a zadruhé - mým oborem je dětské lékařství. Ve většině případů mluvím s rodiči, kteří jsou právě v tom věku, kdy dokážou artikulovat čistě a zřetelně - mimo jiné i v zájmu svého dítěte - mi radši všechno třikrát vysvětlit. Ale Rumuni? Většina z nich chtěla dělat internu nebo psychiatrii. Na interně leží převážně lidi, co mají tlustý fascikl zdravotnické dokumentace, léky si nechávají předepisovat po hrstech a trpí přinejmenším pěti různýma chorobama. K tomu huhňají přes pusu bez zubů, nebo vůbec nerozumí kvůli demenci. No a na psychiatrii? Já když si u nás na příjmu nejsem schopná přeložit celou větu: „mé dítě má rýmu a kašel, trvá to už týden…“, dokážu jí alespoň poskládat ze souvislostí. Strašně by mě zajímalo,  co bude dělat Rumun na psychiatrii s větou : „V pondělí se cítím jako letadlo, ve středu mívám odbavovací den…“