Úterý 3. srpna 2021, svátek má Miluše
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 3. srpna 2021 Miluše

Cestování s Českými dráhami? Únikovka pro otrlé!

18. 07. 2021 22:54:15
Tak jsem si z Moravy vyjela do Prahy. S partou holek, navštívit kamarádku, jen tak na otočku, oslavit její narozeniny. Ráno tam, večer zpátky. Chtěly jsme se vyhnout D1, takže vlakem. Zážitek, který mi vydrží až do důchodu.

6:00 Rozlepuju oko, házím se do gala. Místo kabelečky beru kufr. Hlásí výkyvy počasí, přihazuju teplé oblečení, kdo je připraven, není překvapen. Zbytek ženského osazenstva byl schopen vměstnat vše nezbytné do klasických příručních dámských zavazadel, a to včetně termonádoby s chlazeným vínem. Místo se našlo i pro lak na nehty, samozřejmě. Jen matky od dětí dokážou efektivně využít každou volnou minutu klidu, a to k činnostem, pro které jinak v jejich životě již není prostor.

7:19 Vše klape podle plánu, vyrážíme osobákem ze zlínského nádraží. Očekávaný příjezd o čtvrt na dvanáct, kamarádka v Praze začíná ladit své polední menu. Dort je prý již hotov.

7:43 V Otrokovicích přesedáme na Slovácký expres, přímý spoj do velkoměsta. Jsme dostatečně natěšené vzít útokem jídelní vůz, do kterého jsme si rezervovaly místenky. Pudí nás touha po kulturní snídani, horkém kafi a vejci na slanině. Procházíme několikrát celým vlakem, leč pravda je krutá. Jídelním vozem se rozumí vagón s plechovou skříní nazvanou minibar. Je zamčená a slouží pouze jako zásobárna pro stevardku, která volí strategii „nechej ty zmetky vycukat“.

8:45 Vřelé setkání se stevardkou. Kazíme si reputaci, neb se vyptáváme, co všechno si můžem koupit. Asi nejsme první, paní s povzdechem protáčí oči a otráveně předříkává nacvičený monolog. Nabídka pokulhává za poptávkou. Kafe jen z pytlíku, horká čokoláda vůbec. Sendviče došly. Fajn. Bereme co má, hodí se i zásoby z domova a žízeň hasíme vínem. Jsme ochotné lačnit, jedeme přeci na oslavu.

10:40 Blížíme se k cíli, palubní rozhlas nás informuje o brzkém příjezdu do zastávky Praha-Libeň, po které následuje konečná, Praha-hlavní nádraží. Kamarádka bydlí v Hostivaři, zvažujeme možnost vysednout předčasně (v Libni) a využít jiný přípoj. Pořídily jsme si totiž tzv. Celodenní jízdenku za cenu 699,-Kč. Lze se díky ní pohybovat vlakem kdekoliv po republice, a to po celý jeden den. Informujeme kámošku, která cmudí oběd u plotny. Z možnosti našeho dřívějšího příjezdu je lehce pod stresem, máváme proto rukou, ponecháme vše dle plánu.

Bohužel, plán selhal. Protože České dráhy. Vlak náhle brzdí, Libeň kdesi na dohled, my však stojíme v poli. Nic neobvyklého, jasně, s drobným zpožděním se počítá, žádná křeč.

Křeč se dostavuje později. Časová osa událostí, které se odehrály v následujích sedmi hodinách, mi splývá v neurčitý opar. Vyzdvihnu tedy nahrubo hlavní body:

Čekáme. Nikdo nic neví. Vlakový personál nejeví příliš odvahy čelit všetečným dotazům. Prý stržené trakční vedení na trati.

Dráhy dělají vše pro to, aby přijel technik. Zatím ho jen shání, bude mu to trvat. Je víkend, rozumíme si. Oprava rozhodně nebude na pár minut. Spíš hodin. Vystoupit si nesmíme. Tečka.

Nejsme v tom sami. Před námi jsou dva, za námi sedm. Vlaků.

Dojíždíme zbytek zásob, chceme si dokoupit vodu. Není a nebude. Jedeme v rychlíku, ten občerstvením nedisponuje, a to ani v jídelním voze. Minibar zeje prázdnotou. Náš organismus to neskolí, ale ve vlaku cestují i důchodci a děti. Lidi, co jedou na letiště, nebo na zkoušku. Nezájem, nazdar. Čekejte.

Na dotazy dostáváme univerzální, téměř strojovou odpověď: „To vám nyní nejsme schopni říci.“ Ve volném překladu: „Jdi se vycpat, krávo.“ Frekvence průchodu zaměstnanců skrz vagony se blíží nule. Jímáme podezření, že se veškerý vlakový personál zbaběle uchýlil ke strojvedoucímu, na wc, případně do kóje minibaru. Stojíme v poli, kousek před Prahou, již třetí hodinu v kuse.

Zajištění náhradní dopravy se zdá být absolutně neřešitelným problémem. Je prý nasmlouvána nějakým složitým systémem, čili když se něco podělá v Pardubicích, přijedou autobusy z Brna. Pro Prahu, zdá se, neexistuje nic, snad jen dobrovolníci z Madagaskaru.

Zvažujeme dojít trasu do Libně pěšky, navigace nám však hlásí 8 hodin chůze. Co já vím, stojíme někde v řiti, tak kdoví, jestli bychom vůbec našli cestu do civilizace. Se slzou v oku pozorujeme obrysy vesnice na obzoru, pole i cestu, po které si trajdí autobusy a připadáme si jako uprostřed divočiny v Rumunsku. Jsme ve vlaku českých drah, čili totálně odříznutí od světa. Část pasažérů opouští vymezený prostor (nevím kudy), tlačí své kufry podél pole a mizí po vlastní ose neznámo kam.

Rojí se zvěsti, že nás snad budou evakuovat hasiči. Tak na to si počkám. Nepovažuji sice za nutné, aby mě někdo vynášel z funkčního vlaku, ale ujít si to nenechám.

Hasiči byl asi hoax. Škoda.

Oprava vedení prý potrvá čtyři hodiny. S jistotou tak můžeme říct, že nejenže nedorazíme do cíle, ale nestihneme ani zpáteční vlak domů. Chcípnem tady, to je jisté.

Krátce před třetí odpolední se konečně něco děje. Couváme do vesnice Pečky a čekáme na další pokyny. Ptáme se, zda si můžeme jít natočit kohoutkovou vodu do budovy nádraží, nebo si zajít něco koupit. Ne. V Pečkách je vše zavřeno, personál železnice nemá klíče. Důrazně nám doporučují, abychom nevystupovali z vlaku. Vodu nám nezajistí, klimatizaci nezapnou. Nazdar. Z pobytu ve vlaku se stává únikovka, novodobý exit room. Napadá mě zkusit zahlásit, že jedeme na černo. Mohlo by jít o tajný kód, díky kterému nás poměrně rychle vykopnou sami. Vidina obžerství v Praze je však až příliš lákavá.

Bez varování opět couváme. Jsme zpátky v Kolíně, na přeplněném nástupišti. Lidé se dožadují vstupu do našeho vlaku, spoj prý pokračuje na Moravu. Vystupujem. Před halou je připravena náhradní autobusová doprava. Nepojedeme s ní ale do Prahy, nýbrž do Českého Brodu. Jasan hasan.

Následujeme masu lidí. Pro pasažéry z devíti plně naložených vlaků (vlaků, ne vagonů!) byly k nádražní hale přistaveny celé dva autobusy. Férové dělení o místo probíhá klasickou technikou: Porvi se a pojedeš.

Jsme v autobuse, juchuchů. Většina z nás stojí na jedné noze, a to ještě ne na té svojí. Vedení drah pojalo tuto část evakuace nejspíš jako zážitkovou vsuvku, zajistilo totiž spoje, které běžně projíždí městem a staví na jednotlivých zastávkách. Domorodci dost čumí a neodvažují se přistoupit, i když obsluha velkoryse otvírá dveře. Připomínáme dopravní prostředky z Indie. Pan řidič zodpovědně plní zadané instrukce (nejspíš něco jako: „hlavně rychle, vole“), můžeme tedy mluvit o štěstí, že jsme do Českého Brodu dorazili v celku.

V Českém Brodě máme poměrně velkorysou časovou rezervu na přestup. Spoje do Prahy odtud totiž odjíždí jen 2x za hodinu a České dráhy nepovažují za nutné na tom (v současné kritické situaci) něco měnit. Když už konečně jedeme, stavíme poctivě ve všech zastávkách na trati. Samozřejmě.

Je 17:15, po deseti hodinách na cestách jsme konečně v Hostivaři. Výraz štěstí ve tváři přesně koreluje s pocity, které zažívají kosmonauti po návratu z mise na pevnou zem.

Když sebou trochu hejbnem, stihneme na hlaváku spoj, kterým jsme původně plánovaly vrátit se domů na Moravu. Na prodloužení jízdenky nemáme nárok. Je celodenní, platnost končí o půlnoci, poté si musíme dokoupit novou. Paní na informacích je nekompromisní. Využily jsme zaplacenou službu na maximum, co bychom jako ještě chtěly?

Ale - aby bylo jasno. Ten dort jsme si daly:

Autor: Kateřina Karolová | neděle 18.7.2021 22:54 | karma článku: 47.20 | přečteno: 19253x

Další články blogera

Kateřina Karolová

Co si, matko, napečeš, to si taky sníš!

Dřív jsem neměla příliš pochopení pro lidi, kteří selhávají v naprosto obyčejných situacích. Úklid dětského pokoje, ranní odchod z domu, smysluplný rodinný program, společná večeře. A pak jsem se stala matkou.

13.12.2020 v 19:59 | Karma článku: 44.93 | Přečteno: 12216 | Diskuse

Kateřina Karolová

Zakázali vám kvůli blbýmu viru zábavu? Netruchlete, má to řešení!

Nechtěla jsem psát o koronaviru, věřte mi, že ne. Ale dnes ráno na mě vyskočil tenhle článek a mě se po tom všem, co jsem zatím četla, udělalo tak fyzicky zle, že jsem to nemohla nechat být.

13.3.2020 v 10:04 | Karma článku: 48.23 | Přečteno: 31721 | Diskuse

Kateřina Karolová

To nechcete zažít. Ani jako pacient, ani jako doktor. (Příběh 2. V zájmu alternativy)

Kdysi mi radil jeden starší kolega: „Nemějte mi to za zlé, ale vkročí-li do ordinace dětského lékaře matka s dítětem v šátku a jeřabinami okolo krku, je dobré, mít se na pozoru.“ Neberte mě za slovo, ale v něčem měl pravdu.

13.2.2020 v 21:46 | Karma článku: 48.22 | Přečteno: 53114 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jan Pražák

Vražedná polyamorie

Polyamorie je moderní způsob soužití několika jedinců živočišného druhu homo sapiens, kteří v sobě našli zalíbení. Jednou se vyspí jeden s tou, pak zase s oním, potom se pro změnu onen vyspí s tamtou a všem to tak vyhovuje.

3.8.2021 v 14:46 | Karma článku: 10.52 | Přečteno: 152 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Když politik překvapí

V úterý 3. srpna kolem 10:40 SELČ byl hostem ČT24 poslanec Jan Birke. Politik ČSSD, místopředseda bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny. Řeč byla o šéfovi BIS Michalu Koudelkovi.

3.8.2021 v 13:00 | Karma článku: 11.79 | Přečteno: 287 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Nad zdravotníky se smráká

Jak dopadnou soudní spory ohledně vymáhání očkování u zaměstnanců? V USA dávají alternativu: bez očkování se testovat. Na zdravotníky jsou přísnější.

3.8.2021 v 12:33 | Karma článku: 9.80 | Přečteno: 188 | Diskuse

Veronika Valíková

Shawův Pygmalion stokrát jinak

Sto šedesát pět let uběhlo 26. července od narození irského dramatika a nositele Nobelovy ceny George Bernarda Shawa, o kterém se učíme především díky jeho Pygmalionovi.

3.8.2021 v 12:26 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 80 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Lov na Židy

S podtitulkem Zrada a vražda v Němci okupovaném Polsku. Židé byli Poláky zabíjeni i po skončení války, pogrom v Kielcích 1946 nebyl ojedinělým zločinem.

3.8.2021 v 9:45 | Karma článku: 17.57 | Přečteno: 350 | Diskuse
Počet článků 58 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 10431

Jsem dětská lékařka. V roce 2011 jsem kývla na nabídku pracovního místa v Německu. O svých zkušenostech jsem psala domů, rodině a známým a následně jsem se rozhodla dopisy zveřejnit formou blogů. Vznikla tak série nazvaná "Já, Doktorin", která mi vynesla titul "Blogerka roku" a vyšla poté i knižně (nakladatelství XYZ). Na svém blogu ponechávám prvních 10 dopisů, které definuje tohle: 

Žít v cizině není synonymem bohatství, dobrého života a skvělé práce. Žít v cizině znamená boj, tvrdou dřinu, obětování, samotu a odvahu. Být ponížen, opovrhnut, oklamán či dokonce zneužit. Je také synonymem vzdání se mnoha věcí a obětování se kvůli jiným pro lepší život…

Tato slova jsou určena pro ty, kteří nikdy neopustili svou zem a odváží se kritizovat nás všechny, kteří jsme s odvahou i strachem opustili pohodlí našich domovů, abychom hledali nové možnosti a lepší budoucnost…

Taky jsem máma. Mezi další série, které jsem na blozích stvořila, se tak přimíchaly i ty o dětech. 

Od blogů jsem se dostala k psaní knížek. Na podzim roku 2020 mi vyšel thriller Zítřek ti nikdo neslíbil.

Najdete na iDNES.cz