Láká vás studium medicíny? Zvažte to! - část druhá

14. 02. 2019 20:00:42
Lékařské fakulty si zájemce vždycky najdou. Pro mladé lidi plné ambicí je tenhle obor dokonalou výzvou. A to navzdory tomu, co se o práci ve zdravotnictví vykládá. Takže, co takové vyučení se na doktora ve skutečnosti obnáší?

V době, kdy uvažujete nad studiem na lékařské fakultě, jste přesvědčení, že realita lékařské profese nemůže být tak černá. Vy to jako budoucí doktor dáte. Vy na to půjdete jinak, vy budete pracovat rádi. Než dostudujete, bude beztak všechno jinak. A když ne, aspoň si můžete být jistí, že po škole bez obav najdete uplatnění. Vždyť už teď na vás všude čekají s otevřenou náručí, když je těch doktorů tak málo.

Na služby se těšíte, láká vás ten adrenalin. Něco jako představa noční bojovky, kterou dáte levou zadní. Co víc, vás to bude bavit. A někdo vám za to ještě bude platit! Jo, to je to, co vás ve vašich maturitních letech fascinuje. Protože abyste se dostali na medicínu, dřete už na gymplu. Chtěli byste na brigády, něco si vydělat, nebo si užívat volno po škole, ale místo toho se připravujete na přijímačky. Čím dřív, tím líp. Váš smysl pro zodpovědnost právě zachvátil podstatnou část vaší osobnosti. Ze symbiotického souznění přejde plíživě k parazitismu, ale to pochopíte až za několik let.

Přijímačky máte úspěšně za sebou, poslední prázdniny si tak nějak necháte ujít. Ne, že by to tak praktikoval každý, ale já si říkala, že bych se už mohla začít učit v předstihu, abych to pak vůbec dala. Pročítala jsem si učebnice anatomie, kreslila si barevné schémata, vtloukala si do hlavy latinské termíny, přesvědčená, že část nejhoršího mám za sebou. Bože, ta naivita.

Protože - anatomie rozhodně není tím nejhorším, co vás na medicíně potká. Od dob „Básníků“ je to jen nejznámější předmět, spojovaný symbolicky s celým studiem. Ovšem nafotit si do hlavy kvanta obrázků a naučit se zpaměti několik telefonních seznamů (pardon Čiháků), to vám po vystřízlivění (absolvování prváku) připadá primitivně jednoduché.

Byli jste připravení na to, tu anatomii pokořit. Měli byste k tomu parádní předpoklady, kdyby vás během studia nechali se tu anatomii v klidu učit. Místo toho trávíte hodiny od rána až do večera na přednáškách. A povinných praktikách. Kéž by jen z té anatomie. Proč jste se jí tak báli, když mnohem horší je histologie? Nikdy předtím jste o ní neslyšeli, a teď vás straší i ve snu. Je to taktéž telefonní seznam, ale jakoby v jiné řeči. Pitvá tělo na tkáně, a ty vám předkládá hezky buňku po buňce a tváří se přívětivě, že vám vše vysvětlí pohledem do mikroskopu. Místo toho se topíte v růžovofialových a šedočerných šmouhách, kterým ani trochu nerozumíte.

Autoři publikací jsou svědomití, zásobují vás preparáty s širokým spektrem. Vybavuju si třeba obrázek popsaný „játra tři týdny starého ježka“. Kdy jindy byste si po večerech v knížkách prohlíželi zrovna tohle. Medicína je bezva.

V učebnicích čtete všechno, včetně textu v petitu a poznámek pod čarou. Někteří zkoušející vypichují právě takové detaily. Moje spolubydlící z koleje, právnička, takhle jednou listovala knížkou, co náhodně vybrala z mojí hromady, a prý: „Vždyť to je samý obrázek, to se čte samo...“ . Musela jsem jí dát za pravdu, oproti jejím skriptům, vypadaly ty naše velice pozitivně, jako dětské omalovánky. Ovšem něco jiného je si obrázek prohlédnout a něco jiného se ho naučit zpaměti. Ne že by text okolo působil stravitelněji.

Pochopili jste podraz na prváky, skrytou hrozbu, histologii. Taky chemii a fyziku. Bude se po vás chtít vysvětlit fyzikální princip magnetické rezonance, nebo do detailů rozebrat nitrobuněčné chemické reakce.

Ruku v ruce s peklem zvaným histologie, jde obor zvaný embryologie. To je věda o tom, jak se vyvíjí mimino v břiše. Určitě zajímavé, řeknete si. Určitě ano, kdybyste na práci neměli nic jiného, než pochopit a složit zkoušku právě a jenom z tohohle.

Zapojíte rezervy, to dáte. Po příchodu ze školy zasedáte rovnou ke stolu. Obložíte se knížkami. Vybavíte se zvýrazňovači ve všech dostupných barvách. Zezačátku býváte natěšení udělat si v poznámkách z přednášek jasno, zafixovat si je tak, aby zanechaly bezpečnou paměťovou stopu. Učíte se samozřejmě i cestou do školy a zpátky. Všude s sebou taháte batoh s knihami, jste schopní si poznámky vytáhnout i v obchodě, když čekáte v řadě na pokladnu.

Naučíte se nakládat se svým časem. Televizi si pouštíte jen na dobu, kdy jí můžete spojit s konzumací rychlé večeře, na sprchování máte přesně vymezený čas. Zredukujete návštěvy vaší rodné hroudy, protože většinu času stejně neděláte nic jiného, než že listujete učebnicemi. Ve vlaku, při obědě, na záchodě. Učíte se úplně všude a pořád. Vyrábíte si memotechnické pomůcky, nejdůležitější poznámky si vylepujete do vašeho okolí tak, aby se vám vryly pod kůži. Parádní je umístit je na spodní plochu skříňky nad postelí. Tak, abyste si je mohli opakovat tak dlouho, dokud vyčerpáním neusnete.

Studujete z učebnic českých, slovenských i anglických. Kupujete si atlasy, kopírujete schémata, kreslíte si ty vlastní.

Nasbíráte časem tolik knížek, že je v tom malém kolejním pokoji už nemáte kam dávat. Zažíváte zvláštní pocit ironie, a to když si organizujete pracovní plochu vlastního stolu. Pochopíte, že Svěrák v „Básnících“ si ve skutečnosti nedělal srandu.

Vracíte se odpoledne, ani pomyšlení na nějakou pauzu. Denně z něčeho píšete test. Připadá vám, jakoby se nad vaším životem po započetí studia, přehnala ohromná vlna tsunami a smetla nenávratně všechno, co připomínalo váš starý život.

Přežili jste prvák. Euforie je tak masivní, že jste přesvědčení, že druhák zvládnete na jeden nádech. Pochopíte, že je to velmi strategicky volený ročník. Takový na to, abyste stihli stabilizovat životní funkce před nástupem do třeťáku. Protože tam vás čeká patologie. A o to, že byste měli pitvat, vážně nejde. Stačí snad, když poznamenám, že na ústní zkoušku obdržíte seznam 370 otázek. Zkuste si je představit sepsané pod sebou a vytištěné na listech A4. Vypadaly by samy o sobě jako menší skripta. A vy na základě každé té otázky máte mít připravený patnáctiminutový monolog. Chtěla jsem ten seznam otázek pro vás vyfotit, ale nejspíš jsem ho po úspěšném absolvování patologie obřadně spálila.

Učení, které vás čeká po tomhle křestu ohněm, se už víceméně dá přežít. Ne nadarmo se říká, že právoplatným medikem se člověk stává až po složení zkoušky z patologie.

Ne, že bych snad zlehčovala závěrečné státnice, ale po patole je vaše tělo živoucím důkazem toho, že přežijete už všechno.

Píše se rok 2008. Je mi 27 let, promuju a s čerstvým diplomem žádám o pracovní místo v naší okresní nemocnici. Konečně, poprvé v životě, se můžu naplno zapojit do pracovního procesu. Začít si vydělávat na bydlení, stravu, život. Doteď mě dotovali rodiče. Paní z personálního oddělení mi předkládá pracovní smlouvu k podpisu. Je mi nabídnut reprezentativní plat 17.500 Kč. Při přepočtu na 176 pracovních hodin v měsíci to dělá úctyhodných 99 Kč/ hod. Hrubého, samozřejmě.

Lidé, kterým vadí stesky lékařů na platové podmínky, by si měli položit otázku, kolik jim osobně připadá málo a mělo by to tedy být "víc". Za kolik by si přáli, aby pracoval lékař, který je má na starosti. Je těch 99 Kč/hod dostatečně motivující částka pro člověka starého 27 let, který chodí do práce, na kterou se musel vysoce kvalifikovat a má v ní extrémní zodpovědnost?

Někdo může namítnout, že nejsem hotový doktor. Že na mě někdo musí dohlížet, že nemůžu pracovat samostatně. A vy si myslíte, že to tak v běžném provozu chodí? Že se vám někdo věnuje, že vás školí? K dispozici jsou vám kolegové, co medicínu ukončili rok před váma! Na službách jste úplně sami. Přítel tak maximálně na telefonu. Jinak vše, co vymyslíte a uděláte, se úzce odvíjí od toho, co všechno jste se v předchozích letech naučili na škole. Čím víc jste dřeli, tím lepší jste pro pacienta lékař, plat máte ovšem stejný jako Cvach od vedle. Neexistují žádné osobní benefity, naopak, čím jste lepší, tím víc si vás pacienti žádají. Za víc práce, stejně muziky, no neberte to.

A ted - to nejlepší na závěr. Celé tohle období, to studium, které jsem vám právě popsala, vám bude předhazováno jako nejlepší část vašeho života. Protože – není jak vysokoškolákům, znáte to.

Takže, rada závěrem. Pokud už se pro studium medicíny rozhodnete (a já, jako budoucí pacient věřím a doufám, že ano), užijte si to. Nic lepšího už vás totiž nečeká:)

Autor: Kateřina Karolová | čtvrtek 14.2.2019 20:00 | karma článku: 46.02 | přečteno: 21144x

Další články blogera

Kateřina Karolová

Láká vás studium medicíny? Zvažte to! – část šestá (Piš, doktore, sekretářka je drahá.)

Každý doktor to jednoho dne pochopí – kdyby se nemusel starat o pacienty, měl by spoustu času vypsat veškerou dokumentaci. Jinak bída, furt ho ti pacienti ruší.

30.4.2019 v 7:00 | Karma článku: 40.42 | Přečteno: 4766 | Diskuse

Kateřina Karolová

Na některé lidi si i odplivnout škoda

Ne každé dítě vznikne z lásky či nerozvážné rozkoše. Mnoho žen žije roky v domácím násilí,aniž to kdo tuší.Mnoho mužů využívá nátlaku právě přes děti, které jsou pro danou ženu to nejcennější,co má. Máš, ženská,víc dětí? Hanba ti!

13.4.2019 v 11:20 | Karma článku: 43.19 | Přečteno: 7789 | Diskuse

Kateřina Karolová

Láká vás studium medicíny? Zvažte to! – část pátá (Jsi lékař, tak služ, slouho!)

Dnes něco na téma služby. Ne každý totiž tuší, co si pod tím představit. A medik na škole, pro toho je představa nočních služeb zážitkem, kterého se nemůže dočkat. Nebojte, až se dočkáte, zážitek to bude. Malina, hoši, malina.

8.4.2019 v 14:07 | Karma článku: 47.32 | Přečteno: 23442 | Diskuse

Kateřina Karolová

Láká vás studium medicíny? Zvažte to! – část čtvrtá (Jak svět přichází o kadeřnice)

Přemýšlela jsem, jak popsat a vysvětlit život mladého lékaře, aby jeho situace byla srozumitelná širokému spektru lidí. Co takhle si místo doktora představit někoho jiného, třeba kadeřnici?

28.3.2019 v 7:00 | Karma článku: 44.78 | Přečteno: 11648 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Iva Marková

Kdo měl víc pole, byl zavřený

Bohuslav Veverka se narodil v roce 1936. Celý život strávil na jednom místě, v rodinném statku v Kunvaldě.

22.5.2019 v 22:48 | Karma článku: 11.66 | Přečteno: 163 | Diskuse

Vladimíra Frančáková

Ještě ta pomyslná tečka

Deníčku můj, jistě si vzpomínáš na mé nedávné vyprávění o lidech, které potkávám. Mnohé bylo nedopovězeno. Chybí ještě ta pomyslná tečka. Tak se k tomu vrátím ještě jednou. Dovolíš? Bude to opravdu naposledy.

22.5.2019 v 22:00 | Karma článku: 2.92 | Přečteno: 102 | Diskuse

Michaela Muzikářová

Každodenní život s Italem a italská kultura

Dnes vám předkládám výběr italových (a teď už vlastně i mých) zvyků a nezvyků a perličky z našeho soužití...

22.5.2019 v 12:40 | Karma článku: 24.17 | Přečteno: 814 | Diskuse

Lenka Tkáčová

Diagnóza „voľná noha“ alebo čo je to sloboda pre freelancera?

Aké to je, začínať na voľnej nohe v jednom z najdrahších miest sveta? Čím všetkým si musíte prejsť a čo vás čaká? Nedávno som zmenila svoj život od základov a presťahovala sa do Londýna. Toto sú moje skúsenosti.

22.5.2019 v 11:42 | Karma článku: 10.80 | Přečteno: 260 | Diskuse

Jana Klenorová

Katova pomsta

"Práce, která se mi nelíbí, ale dělám jí rád!" Taky vám to zní to jako paradox? Nemusí být. Příběh z doby neurčité, patřící i do té dnešní.

22.5.2019 v 8:50 | Karma článku: 9.32 | Přečteno: 313 | Diskuse
Počet článků 94 Celková karma 43.93 Průměrná čtenost 4601

Jsem dětská lékařka. V roce 2011, po třech letech praxe v české nemocnici, zklamaná situací v českém zdravotnictví, jsem po akci "Děkujeme, odcházíme" kývla na nabídku pracovního místa v Německu. Blog je seskládán z dopisů, které jsem zasílala rodině a známým. A definuje ho tohle:

Žít v cizině není synonymem bohatství, dobrého života a skvělé práce. Žít v cizině znamená boj, tvrdou dřinu, obětování, samotu a odvahu. Být ponížen, opovrhnut, oklamán či dokonce zneužit. Je také synonymem vzdání se mnoha věcí a obětování se kvůli jiným pro lepší život…

Tato slova jsou určena pro ty, kteří nikdy neopustili svou zem a odváží se kritizovat nás všechny, kteří jsme s odvahou i strachem opustili pohodlí našich domovů, abychom hledali nové možnosti a lepší budoucnost…(zdroj: facebook, z veřejného profilu Život je boj)

Taky jsem máma. Vyrostla jsem v paneláku, ale vzala si za muže chlapa s duší vesnickou. Žijem spolu od roku 2015 na valašských pasekách, kde trávím veškerý čas s našimi třemi malými dětmi. Kdysi jsem studovala medicínu v Praze, tančila akrobatický rokenrol, pracovala jako doktorin. Teď jsem na dovolené. Té mateřské. Na samotě u lesa. To snad mluví za vše...

Najdete na iDNES.cz