Host do domu, dítě do ruky. A zkontrolovat, co si odnáší domů.

2. 02. 2019 21:37:23
Tuhle jsem si zašla na návštěvu ke kamarádce. Vzala jsem s sebou mé děti. Kamarádka má taky děti. Přišla i má sestra. A její děti. Dost hukot, řeknu vám.

Ale mé děti vykazují v cizím prostředí docela prima vlastnost, a to zaujetí pro vlastní nerušenou hru. Doma tím netrpí, doma naopak důsledně ignorují veškeré mé snahy je nějak kolektivně zaujmout, či zábavnou formou edukovat. Oni vlastně kašlou i na mé pracně vymyšlené, leč zcela obyčejné hry beze smyslu. Mají nutkavou potřebu vykonávat činnost přesně opačnou té, kterou jim přátelsky nabízím já. Když ukazuju, jak stavět kostky - oni je boří. Když velkoryse přistoupím ke hře na demolici - oni mě přeruší vrhem dalekým. Napadne mě házet s kostkami na cíl, třeba do bedny - oni bednu popadnou a utíkají s ní pryč. Řeknu vám, chvíli vás to baví, ale jako celodenní program nic moc. Kor denně.

U cizích ne. Na návštěvách mé děti mění své typické povahové rysy, v tichosti a klidu si prohlíží hračky (občas naprosto totožné s těmi, které máme doma) a soustředěně se samy baví. Já, zcela konsternovaná už z faktu, že sedím u stolu (jako dospělý člověk!) a míchám lžičkou horké kafe (bože, ano, to existuje!), je mlčky sleduju a přemýšlím, proč jsem kdy vůbec na té mé mateřské pobývala s dětmi doma, když jinde je tak krásně.

No, tak růžové to chození po návštěvách zas není, nebojte. Jednak - pět minut ticha nevěstívá zpravidla nic dobrého.

A potom - o balení a výletování už jsem kdysi psala. Můžete si to nakrásně naplánovat, třeba jako já, když jsem odjížděla s Jonášem do lázní. Svědomitě se zabalíte už večer, připravíte si pro jistotu seznam, usínáte s pocitem dokonalosti. Ráno přebírají otěže děti, na to pamatujte.

Vykrámujou věci z tašek a roztahají je do všech koutů. Odmítají opustit nočník, tvrdí, že „ještě musí“ a přitom chtěj jen dokoukat pohádku v televizi. Prudí je obléct si to, co jste nachystala, a je veskrze jedno, co to je. Když už svolí, a vy je do toho navlíknete, kydnou si na to snídani.

Ono snažit se někam dostat „na domluvený čas“ bez dětí, nebo s dětma, je dost podstatný rozdíl. V zimním období obzvlášť. Punčocháče, mikina, kombinéza, šála, čepice, boty. Sama v pantoflích poskakujete s dítětem v náručí sněhem k autu, přikurtujete ho do sedačky a - „mami, já chci čurat...“.

Taky je potřeba návštěvu vytitrovat na období, kdy nikdo ze zúčastněných nešíří bacily. Jako matka prvorodička úzkostlivě telefonujete předem a ujišťujete se o zdravotním stavu všech, se kterými přijdete do styku. Jako matka od vícero dětí se stáváte tou, která ležérně hlásí „u nás pohoda, všichni maj jen sopel...“.

Na té návštěvě, u toho kafe, jsme si povyměňovaly historky z našeho mateřského života, tedy z uplynulých let. Nevěřili byste, kolik toho mají matky společného. Těch vlastností, které se jinak u zdravých dospělých jedinců běžně nevyskytují.

Má sestra nám vyprávěla, jak před pár dny ztratila klíče. Jasně si prý vybavuje, že je zapomněla u tchýně, ta jí je hodila, zabalené v sáčku, z balkonu dolů, kde zapadly do kopky sněhu. Vyhrabala je, nesla si je domů, a tady prý její paměťová stopa končí. Netuší, jestli je použila, nebo jí otevřel bzučákem dveře manžel, ví jen to, že další den, při odchodu z domu, klíče nikde. Procházela si v duchu všechny úkony, myšlenkové pochody, prohledala všechny kapsy, předsíň, dětský pokoj. Ten hlavně. Chápu. Když můj manžel nemohl najít klíče od auta, šla jsem téměř na jistotu do bedny s hračkama. Byly tam. Klíče v bedně, hračky v pračce. Nebo ponožky v hrnci, jako tuhle, když mi Jonáš asistoval při sundavání prádla ze sušáku.

S dětmi nacházíte věci na zcela nepochopitelných místech, avšak pokud jste sama matkou, zvláštní logikou prohledáváte tyto místa jako první. Ovšem ne vždy.

Kamarádka nám chvíli po odchodu z návštěvy u ní psala, že postrádá malé plyšové mouchy. Prý jsou součástí nějaké společenské hry a docela by o ně ještě stála. Jestli bychom prošly kapsy v bundách. Zodpovědně jsme zkontrolovaly i vlastní kabelky. Nic. Ale kamarádka se ozvala vzápětí. Mouchy nalezeny. Nastrkané v dírách pod kuchyňskou linkou. Kamarádka se omlouvala, prý se měla podívat rovnou, že jí to mělo být jasné. Matky rozumí.

A závěrem, vzpomínka na léto. To jsme byly takhle se sestrou na výletě v Praze, ona na rameni kabelu s notebookem. Platíme u pokladny, ona hledá peněženku a z kabely vytáhne dálkový ovladač. Chvíli na něj kouká, a pak povídá: „ten hledám už dva měsíce...“ Poznamenala jsem, že k návštěvám si soukromý ovladač na televizi bere málokdo, ale kamarádka, ke které jedeme, to jistě ocení.

Ten ovladač mělo na svědomí jejich dítě, samozřejmě. Proto ho sestra podezřívala i tentokrát, s těma klíčema od domu. Hledala je ve všech možných skrýších tři dny. A pak dospěla k závěru, že je potřeba zapojit autopilota, který nad ní, vyčerpanou matkou, převzal kontrolu. Šla tedy po těch třech dnech tam, kam denně nosívá věci v sáčku. Tedy do špajzu. Byly tam. Ty klíče.

Lepší, než je najít po pracím cyklu v myčce. Děti, no.

Autor: Kateřina Karolová | sobota 2.2.2019 21:37 | karma článku: 40.73 | přečteno: 5575x

Další články blogera

Kateřina Karolová

Už tam budem?

Od té doby, co máme víc dětí, se s plánováním výletů moc nepářem. Prakticky vůbec. My teda, popravdě řečeno, moc nevýletujem. Mé rodičovské svědomí to sebekriticky přiznává a slibuje, že se polepší, jenže samo ví, že ne. A proč?

21.2.2019 v 20:21 | Karma článku: 32.85 | Přečteno: 1595 | Diskuse

Kateřina Karolová

Láká vás studium medicíny? Zvažte to! - část druhá

Lékařské fakulty si zájemce vždycky najdou. Pro mladé lidi plné ambicí je tenhle obor dokonalou výzvou. A to navzdory tomu, co se o práci ve zdravotnictví vykládá. Takže, co takové vyučení se na doktora ve skutečnosti obnáší?

14.2.2019 v 20:00 | Karma článku: 43.33 | Přečteno: 9561 | Diskuse

Kateřina Karolová

Rodič v pekle, děti v ráji

Znáte to. Přijdete na návštěvu k lidem, co mají děti a docela koukáte. Na to, jak to tam vypadá. Všude se válí hračky, míjíte pokreslené zdi, omlácené futra od dveří, nohy se vám lepí k flekům od jídla pod stolem.

9.2.2019 v 11:32 | Karma článku: 39.94 | Přečteno: 3300 | Diskuse

Kateřina Karolová

Láká vás studium medicíny? Zvažte to! – část první

Nerada bych, aby to vyznělo tak, že mladé lidi plné ambicí odrazuju od toho, stát se doktorem. I já budu jednou pacientem, i já budu ty lékaře potřebovat. Nedává to smysl, měla bych budoucí kolegy podpořit. Ale radši je varuju.

6.2.2019 v 17:44 | Karma článku: 43.85 | Přečteno: 8711 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jana Slaninová

Můj synu, byl's vždycky úžasný bojovník

Bylo to v pátek už sedmadvacet let. Asi si ani neuvědomuješ, jak moc jsi byl vždy statečný. Než jsi se narodil, byla jsem čtyři měsíce ležák. Abys z dělohy neutekl příliš brzy...

23.2.2019 v 12:00 | Karma článku: 17.02 | Přečteno: 498 | Diskuse

Jan Jílek

Kryštof Kolumbus a Chuck Berry

Budu se muset vydat do prérie reklamovat čtečku. Chodila, chodila, leč už nechodí. Jak uspěji, dám vědět. Pokud uspěji. Prý je reklamace loterie.

23.2.2019 v 4:42 | Karma článku: 10.41 | Přečteno: 243 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Můj pláč doletěl až do nebe

Jsou chvíle, kdy se nám zdá, že náš život ztratil smysl. Máme pocit, že už nemáme žádnou naději. Něco podobného řeší král David v 6. žalmu. Dnes se spolu podíváme na jeho závěrečnou část.

22.2.2019 v 20:15 | Karma článku: 15.49 | Přečteno: 200 | Diskuse

Robert Čapek

Co se to dítě ve škole vlastně učí?!

Vzhledem tomu, jaké pitomosti se nyní v souvislosti se vzděláním řeší (například zákazy mobilních telefonů), vytrácejí se z diskuze témata mnohem důležitější. Jedním z nich je skryté kurikulum.

22.2.2019 v 13:26 | Karma článku: 21.33 | Přečteno: 833 | Diskuse

Jan Jílek

Nemám rád, když se do umění plete politika

Být v pracovní neschopnosti má tu výhodu, že sice nejsem plně fit, do toho mám ještě daleko, ale na druhou stranu, mohu se ráno v pět probudit, chvíli si číst chytré knihy, mám chytrých knih mraky.

22.2.2019 v 11:12 | Karma článku: 18.60 | Přečteno: 539 | Diskuse
Počet článků 89 Celková karma 40.85 Průměrná čtenost 3496

Jsem dětská lékařka. V roce 2011, po třech letech praxe v české nemocnici, zklamaná situací v českém zdravotnictví, jsem po akci "Děkujeme, odcházíme" kývla na nabídku pracovního místa v Německu. Blog je seskládán z dopisů, které jsem zasílala rodině a známým. A definuje ho tohle:

Žít v cizině není synonymem bohatství, dobrého života a skvělé práce. Žít v cizině znamená boj, tvrdou dřinu, obětování, samotu a odvahu. Být ponížen, opovrhnut, oklamán či dokonce zneužit. Je také synonymem vzdání se mnoha věcí a obětování se kvůli jiným pro lepší život…

Tato slova jsou určena pro ty, kteří nikdy neopustili svou zem a odváží se kritizovat nás všechny, kteří jsme s odvahou i strachem opustili pohodlí našich domovů, abychom hledali nové možnosti a lepší budoucnost…(zdroj: facebook, z veřejného profilu Život je boj)

Taky jsem máma. Vyrostla jsem v paneláku, ale vzala si za muže chlapa s duší vesnickou. Žijem spolu od roku 2015 na valašských pasekách, kde trávím veškerý čas s našimi třemi malými dětmi. Kdysi jsem studovala medicínu v Praze, tančila akrobatický rokenrol, pracovala jako doktorin. Teď jsem na dovolené. Té mateřské. Na samotě u lesa. To snad mluví za vše...

Najdete na iDNES.cz