Často se mě někdo ptá, jaké to je být doma na mateřské se třemi malými dětmi. Vždycky se tak nějak ledabyle nadechnu, jako bych nad tím potřebovala zapřemýšlet, a pak, po krátké odmlce, decentně poznamenám: "je to náročné...".
Ve skutečnosti ale v duchu tluču hlavou o parkety (my teda doma máme vinyl, ale parkety se mi líbí víc) a odmítám odpovědět.
Nikdy v životě jsem nezažila nic náročnějšího. Denně se dostávám do stavu, ve kterém vrávorám těsně na hranici psychického zhroucení. Párkrát jsem měla dokonce dojem, že už i proběhlo, ale nikdo, krom dětí, to neměl šanci zaznamenat.
Matějovi jsme nedávno popřáli ke třetím narozeninám. Chvíli na to oslavil náš Jonáš ty druhé. A je to pár dní, kdy nejmladší Filip zažil ty své první. Jsou si teď všichni hodně podobní. Podobně divocí. Až se ten nejmladší trochu vytáhne, budu mít dojem, že nám po domě běhají trojčata. Ale do tuhého jde už teď. Je to, jako když střelíte do hejna rarachů. Rozprchnou se všemi směry. Sledovat, co který z nich dělá a ke komu běžet první, to je to, co mě zaměstnává většinu hrací doby. Musím roztrojit svou pozornost. A nejen jí. Jako se v Harry Potterovi psalo o rozštěpení duše (pravda, v jiné souvislosti), i vy, matky od vícero dětí, se snažíte rozdělit své srdce spravedlivě na několik dílů. Mé děti jsou ve věku, kdy to citlivě vnímají, a tak se neustále dožadují pozornosti. Když utěším první, začne brečet druhé. Když je vystřídám, je spokojené jen to v náručí. Ostatní brečí. Jedno proto, že UŽ mě nemá, další proto, že mě JEŠTĚ nemá. Každý den poslouchám pláč svých dětí, ať se snažím sebevíc. Už jen tohle samo o sobě mě dovádí k šílenství.
Občas se při konverzaci na téma mateřství najde někdo, kdo poznamená, že mé děti se momentálně nacházejí v tom nejkrásnějším věku. Jestli si to uvědomuju a dostatečně si to užívám. Kdyby tak šel vrátit čas. Že postupně to s nimi bude jen a jen horší. Puberta a tak. Pokaždé ustrnu v půlce pohybu, navzdory tiku v levém oku souhlasně přikývnu a zděšeně polknu. Líp už bylo? Tluču hlavou o ty parkety a opakuju si: „užívej si to, nic lepšího už tě nečeká…!“
Řeknu vám, proč mezi mnou a matkami, jejichž děti už odrostly, vznikají tak diametrálně rozdílné pohledy na věc.
Zaprvé, ty vzpomínky na mé malé děti budu dolovat z paměti nad hromadou fotek a videí. Děti tam budou veselé a krásné. Nic na tom, že před a po zmáčknutí spouště ječely, odmlouvaly a doháněly mě k slzám (a hysterickým scénám). Fotíme se, usmíváme se, děti, vyletí ptáček, kokyno, cvak.
Zadruhé, tu nostalgii budu prožívat dokonale vyspaná. Sytý hladovému nevěří. I já, až děti odrostou, zapomenu na to, jak fyzicky bídně jsem se tehdy cítila. Budu se smíchem vyprávět, jak jsem vstávala 16x, 20x, 30x za noc. Jak jsem počítala, kolikrát se stihnu nadechnout, než se někdo z těch tří vzbudí. Bude to dávno a má tělesná schránka bude, předpokládám, alespoň v téhle oblasti dostatečně uspokojena.
Zatřetí budu mít lehkou nadváhu. Budu se omezovat v jídle (cvičit asi vůbec) a bude mě to děsně štvát. A budu vzpomínat na to, jak jsem tehdy bez jakékoliv námahy krásně hubla. Ten pocit trvalého hladu, ten se s plným břichem zapomíná docela rychle. Ne, že bych tuhle mateřskou dietu držela dobrovolně. Ale jednoho dne na té mateřské zjistíte, že si vlastní porci nenakládáte, že jste si zvykli dojídat plastovou lžičkou to, co zbude. Že ty nejlepší kousky čehokoliv natlačíte na sílu dětem a sami se spokojíte s odřezky. Budete jíst málo, někdy vůbec. Udělat si čas na vlastní kvalitní jídlo se pro vás stane výjimečným okamžikem. A pohyb? Kdy jindy v životě jste nuceni tolikrát denně běhat, shýbat se, přenášet, tlačit, chytat, zvedat, nebo jen chodit sem a tam. I v noci, samozřejmě…
Začtvrté budu zcela přirozeně v kontaktu s dospělými lidmi. Ti mě nechají dokončit myšlenku, často i celou větu. Ty tam budou dokolečka dokola se opakující holé věty, nesouvislá slova, řev a skřeky. To jsem tuhle ležela s angínou v posteli, manžel s dětma v kuchyni. A až tehdy, odstřižená na malý okamžik od mé denodenní reality, když jsem to celé vnímala jen jako zvukovou kulisu z dálky, mi došlo, co po celý den běžně poslouchám. Koukala jsem vytřeštěně do stropu a konsternovaně žasla, jaktože jsem se z toho už dávno nezbláznila. Jaktože už dávno neležím na psychiatrii? Moment. Já ležím na psychiatrii. Protože psychiatrická léčebna hadr.
Zapáté budu mít svůj osobní prostor sobecky jen dočista sama pro sebe. To mi takhle kamarádky tvrdí, že až děti povyrostou, bude mi líto, že mě nikdo nepotřebuje. Že budu sama. Snažím se si to představit. Ale nic než euforie mě při tom nezachvacuje. Nikdo mi nebude šlapadlem obrážet kotníky. Nebudu nikoho vláčet na nohavici, zatímco budu míchat kaši v hrnci. Nikdo mě nebude dloubat patou v obočí a loktem v podžebří v mojí posteli uprostřed noci. Mé děti se rozprostřou do celého domu a nebudou trávit veškerý čas právě a zrovna na tom metru čtverečním, na kterém stojím já.
Zašesté vezmu na vědomí manžela a budeme spolu komunikovat jako dva dospělí lidé. Po porodu našich dětí se z nás stala jakási forma spolubydlících. Přes den se moc nevidíme, večer si dle situace rozebíráme děti, abychom je postupně připravily ke spánku. A večer, večer usnem každý v jiném koutě domu spolu s těma dětma. Když už spolu přes den začnem mluvit, některé z dětí nás přeruší. Chce „a-a“, „du-du“, „pi-tí“, nebo jen naší pozornost. Tuhle Radek dokončil celou větu mým směrem. A víte, co mi řekl? Prej jestli jsem nenašla Jonáškův cumel. Toť rozhovor dvou dospěláků.
Jo, až budu na tohle období s dětma vzpomínat, dozajista mi všechno tohle bude připadat nostalgicky roztomilé. Momentálně je to ale tvrdá realita, chápete.
Víte ale co? I přes tohle všechno své děti samozřejmě miluju. Nadevšechno na světě. Jako každá máma. A proto si každý ten krásný okamžik snažím vtisknout, co nejhlouběji to jde.
To, jak pobíhají ve starých punčocháčích s pasem až v podpaží a je jim úplně jedno, jak vypadají.
Jak se ke mně choulí, když potřebují utěšit a soustředěně sledují, jak se fouká odřené koleno.
Jak jim čouhají nohy z ručníků, když je po koupání nesu ven.
Jak voní, když je natřu krémem.
Jak se budí uprostřed noci a spokojeně upadají do spánku, když zjistí, že tam jsem.
Tak proto.
