Mateřská na třetí

16. 05. 2018 8:00:00
Často se mě někdo ptá, jaké to je být doma na mateřské se třemi malými dětmi. Vždycky se tak nějak ledabyle nadechnu, jako bych nad tím potřebovala zapřemýšlet, a pak, po krátké odmlce, decentně poznamenám: "je to náročné...".

Ve skutečnosti ale v duchu tluču hlavou o parkety (my teda doma máme vinyl, ale parkety se mi líbí víc) a odmítám odpovědět.

Nikdy v životě jsem nezažila nic náročnějšího. Denně se dostávám do stavu, ve kterém vrávorám těsně na hranici psychického zhroucení. Párkrát jsem měla dokonce dojem, že už i proběhlo, ale nikdo, krom dětí, to neměl šanci zaznamenat.

Matějovi jsme nedávno popřáli ke třetím narozeninám. Chvíli na to oslavil náš Jonáš ty druhé. A je to pár dní, kdy nejmladší Filip zažil ty své první. Jsou si teď všichni hodně podobní. Podobně divocí. Až se ten nejmladší trochu vytáhne, budu mít dojem, že nám po domě běhají trojčata. Ale do tuhého jde už teď. Je to, jako když střelíte do hejna rarachů. Rozprchnou se všemi směry. Sledovat, co který z nich dělá a ke komu běžet první, to je to, co mě zaměstnává většinu hrací doby. Musím roztrojit svou pozornost. A nejen jí. Jako se v Harry Potterovi psalo o rozštěpení duše (pravda, v jiné souvislosti), i vy, matky od vícero dětí, se snažíte rozdělit své srdce spravedlivě na několik dílů. Mé děti jsou ve věku, kdy to citlivě vnímají, a tak se neustále dožadují pozornosti. Když utěším první, začne brečet druhé. Když je vystřídám, je spokojené jen to v náručí. Ostatní brečí. Jedno proto, že UŽ mě nemá, další proto, že mě JEŠTĚ nemá. Každý den poslouchám pláč svých dětí, ať se snažím sebevíc. Už jen tohle samo o sobě mě dovádí k šílenství.

Občas se při konverzaci na téma mateřství najde někdo, kdo poznamená, že mé děti se momentálně nacházejí v tom nejkrásnějším věku. Jestli si to uvědomuju a dostatečně si to užívám. Kdyby tak šel vrátit čas. Že postupně to s nimi bude jen a jen horší. Puberta a tak. Pokaždé ustrnu v půlce pohybu, navzdory tiku v levém oku souhlasně přikývnu a zděšeně polknu. Líp už bylo? Tluču hlavou o ty parkety a opakuju si: „užívej si to, nic lepšího už tě nečeká...!“

Řeknu vám, proč mezi mnou a matkami, jejichž děti už odrostly, vznikají tak diametrálně rozdílné pohledy na věc.

Zaprvé, ty vzpomínky na mé malé děti budu dolovat z paměti nad hromadou fotek a videí. Děti tam budou veselé a krásné. Nic na tom, že před a po zmáčknutí spouště ječely, odmlouvaly a doháněly mě k slzám (a hysterickým scénám). Fotíme se, usmíváme se, děti, vyletí ptáček, kokyno, cvak.

Zadruhé, tu nostalgii budu prožívat dokonale vyspaná. Sytý hladovému nevěří. I já, až děti odrostou, zapomenu na to, jak fyzicky bídně jsem se tehdy cítila. Budu se smíchem vyprávět, jak jsem vstávala 16x, 20x, 30x za noc. Jak jsem počítala, kolikrát se stihnu nadechnout, než se někdo z těch tří vzbudí. Bude to dávno a má tělesná schránka bude, předpokládám, alespoň v téhle oblasti dostatečně uspokojena.

Zatřetí budu mít lehkou nadváhu. Budu se omezovat v jídle (cvičit asi vůbec) a bude mě to děsně štvát. A budu vzpomínat na to, jak jsem tehdy bez jakékoliv námahy krásně hubla. Ten pocit trvalého hladu, ten se s plným břichem zapomíná docela rychle. Ne, že bych tuhle mateřskou dietu držela dobrovolně. Ale jednoho dne na té mateřské zjistíte, že si vlastní porci nenakládáte, že jste si zvykli dojídat plastovou lžičkou to, co zbude. Že ty nejlepší kousky čehokoliv natlačíte na sílu dětem a sami se spokojíte s odřezky. Budete jíst málo, někdy vůbec. Udělat si čas na vlastní kvalitní jídlo se pro vás stane výjimečným okamžikem. A pohyb? Kdy jindy v životě jste nuceni tolikrát denně běhat, shýbat se, přenášet, tlačit, chytat, zvedat, nebo jen chodit sem a tam. I v noci, samozřejmě...

Začtvrté budu zcela přirozeně v kontaktu s dospělými lidmi. Ti mě nechají dokončit myšlenku, často i celou větu. Ty tam budou dokolečka dokola se opakující holé věty, nesouvislá slova, řev a skřeky. To jsem tuhle ležela s angínou v posteli, manžel s dětma v kuchyni. A až tehdy, odstřižená na malý okamžik od mé denodenní reality, když jsem to celé vnímala jen jako zvukovou kulisu z dálky, mi došlo, co po celý den běžně poslouchám. Koukala jsem vytřeštěně do stropu a konsternovaně žasla, jaktože jsem se z toho už dávno nezbláznila. Jaktože už dávno neležím na psychiatrii? Moment. Já ležím na psychiatrii. Protože psychiatrická léčebna hadr.

Zapáté budu mít svůj osobní prostor sobecky jen dočista sama pro sebe. To mi takhle kamarádky tvrdí, že až děti povyrostou, bude mi líto, že mě nikdo nepotřebuje. Že budu sama. Snažím se si to představit. Ale nic než euforie mě při tom nezachvacuje. Nikdo mi nebude šlapadlem obrážet kotníky. Nebudu nikoho vláčet na nohavici, zatímco budu míchat kaši v hrnci. Nikdo mě nebude dloubat patou v obočí a loktem v podžebří v mojí posteli uprostřed noci. Mé děti se rozprostřou do celého domu a nebudou trávit veškerý čas právě a zrovna na tom metru čtverečním, na kterém stojím já.

Zašesté vezmu na vědomí manžela a budeme spolu komunikovat jako dva dospělí lidé. Po porodu našich dětí se z nás stala jakási forma spolubydlících. Přes den se moc nevidíme, večer si dle situace rozebíráme děti, abychom je postupně připravily ke spánku. A večer, večer usnem každý v jiném koutě domu spolu s těma dětma. Když už spolu přes den začnem mluvit, některé z dětí nás přeruší. Chce „a-a“, „du-du“, „pi-tí“, nebo jen naší pozornost. Tuhle Radek dokončil celou větu mým směrem. A víte, co mi řekl? Prej jestli jsem nenašla Jonáškův cumel. Toť rozhovor dvou dospěláků.

Jo, až budu na tohle období s dětma vzpomínat, dozajista mi všechno tohle bude připadat nostalgicky roztomilé. Momentálně je to ale tvrdá realita, chápete.

Víte ale co? I přes tohle všechno své děti samozřejmě miluju. Nadevšechno na světě. Jako každá máma. A proto si každý ten krásný okamžik snažím vtisknout, co nejhlouběji to jde.

To, jak pobíhají ve starých punčocháčích s pasem až v podpaží a je jim úplně jedno, jak vypadají.

Jak se ke mně choulí, když potřebují utěšit a soustředěně sledují, jak se fouká odřené koleno.

Jak jim čouhají nohy z ručníků, když je po koupání nesu ven.

Jak voní, když je natřu krémem.

Jak se budí uprostřed noci a spokojeně upadají do spánku, když zjistí, že tam jsem.

Tak proto.

Autor: Kateřina Karolová | středa 16.5.2018 8:00 | karma článku: 36.70 | přečteno: 2710x


Další články blogera

Kateřina Karolová

Ženy by měly

Ženy by měly být krásné. Měly by o sebe dbát. Aby se na ně dobře dívalo. Měly by splňovat obecná měřítka krásy a patřičně se stydět za to, pokud nečinně žijí se svými nedostatky. Měly by to řešit.

24.9.2018 v 7:00 | Karma článku: 42.27 | Přečteno: 4801 | Diskuse

Kateřina Karolová

Poprvé ve školce

Pro ty, kterých se to netýká, je to docela nudné téma. Ale ti, kteří to aktuálně prožívají, si v sobě rovnají pocity a žasnou, kudy je ten život vede. Tak dneska je to pro ně. Pro ty matky, jejichž dítě dospělo do školkového věku.

8.9.2018 v 19:12 | Karma článku: 35.05 | Přečteno: 2427 | Diskuse

Kateřina Karolová

S dítětem na koupaliště? S jedním klidně.

S narůstajícím počtem vlastních dětí roste i míra vašeho sebevědomí. To, co vám jako prvorodičce přišlo náročné, považujete jako matka od vícero dětí za naprostou banalitu. Řekla bych skoro, že vám to přijde pod vaši úroveň.

25.8.2018 v 20:18 | Karma článku: 35.92 | Přečteno: 2557 | Diskuse

Kateřina Karolová

Kdy je nejideálnější doba na to, zbavit dítě plenky? Když následky nemusíte řešit vy.

Každé období života dítěte je pro vás, pro matku, zdrojem báječných, nových zkušeností. Přežila jste koliky, růst zubů, první období vzdoru. Druhé období vzdoru. To přetrvává. A je na čase začít trénovat život bez plenky.

18.8.2018 v 19:10 | Karma článku: 37.60 | Přečteno: 2782 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Pavlína Dvořáková

Nemoc, která neexistuje

K napsání tohoto článku mě inspiroval nedávný rozhovor na dvtv, který se tomuto tématu věnuje, ale především vlastní zkušenost.

23.10.2018 v 8:13 | Karma článku: 21.78 | Přečteno: 1035 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Součástí vesmírné rodiny

Ježíš jim řekl: „Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají...

22.10.2018 v 21:31 | Karma článku: 14.98 | Přečteno: 197 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Nebezpečné lichotky

Otázali se ho: „Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“

21.10.2018 v 21:31 | Karma článku: 15.90 | Přečteno: 189 | Diskuse

Veronika Kovářová

Jak překonat strach ze změny

Potenciál posunu vpřed tkví v překonání strachu udělat to, k čemu jsme vedeni. Pokud přijmeme ten fakt, že v každý moment dostáváme přesně to, co potřebujeme, zbavíme se postupně strachu, který nám předkládá falešné důkazy.

21.10.2018 v 18:00 | Karma článku: 9.65 | Přečteno: 317 | Diskuse

Jan Jílek

Plechová prsa a řeholní sestry

Tak se dočítám, že jedni bolševici, vyznamenávají jiné bolševiky. A všichni se tomu diví. Já ne. Přeci jen, když jim už tak málo lidi věří, tak si dělají radost mezi sebou.

21.10.2018 v 0:40 | Karma článku: 22.06 | Přečteno: 651 | Diskuse
Počet článků 81 Celková karma 37.71 Průměrná čtenost 2347

Jsem dětská lékařka. V roce 2011, po třech letech praxe v české nemocnici, zklamaná situací v českém zdravotnictví, jsem po akci "Děkujeme, odcházíme" kývla na nabídku pracovního místa v Německu. Blog je seskládán z dopisů, které jsem zasílala rodině a známým. A definuje ho tohle:

Žít v cizině není synonymem bohatství, dobrého života a skvělé práce. Žít v cizině znamená boj, tvrdou dřinu, obětování, samotu a odvahu. Být ponížen, opovrhnut, oklamán či dokonce zneužit. Je také synonymem vzdání se mnoha věcí a obětování se kvůli jiným pro lepší život…

Tato slova jsou určena pro ty, kteří nikdy neopustili svou zem a odváží se kritizovat nás všechny, kteří jsme s odvahou i strachem opustili pohodlí našich domovů, abychom hledali nové možnosti a lepší budoucnost…(zdroj: facebook, z veřejného profilu Život je boj)

Taky jsem máma. Vyrostla jsem v paneláku, ale vzala si za muže chlapa s duší vesnickou. Žijem spolu od roku 2015 na valašských pasekách, kde trávím veškerý čas s našimi třemi malými dětmi. Kdysi jsem studovala medicínu v Praze, tančila akrobatický rokenrol, pracovala jako doktorin. Teď jsem na dovolené. Té mateřské. Na samotě u lesa. To snad mluví za vše...





Najdete na iDNES.cz