Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Já, Doktorin - dopis číslo 53

13. 03. 2018 12:17:59
Sestavit pro nemocniční oddělení kvalitní lékařský tým dá pořádnou práci. Tentokrát to bude trochu nudné povídání, ale k pochopení pocitů lékaře, který se na vás na tom oddělení blbě tváří, je to fajn.

Když jsem v Německu začala pracovat, chod Dětského zajišťovala stran lékařské péče jen primářka, Kauf , Růžena a já. O tom, jak extrémní personální podstav to tehdy byl, snad vypovídá to, že postupem doby náš kolektiv postupně posílil o pět dalších osob, než se kapacita pediatrů konečně ustálila na přijatelné úrovni. Jako když po děsivě dlouhých měsících přestanete čerpat ze záložní baterky, protože konečně zapli proud. Místo úlevného výdechu si ale najednou začali všichni z okolí šeptat, jak se má to Dětské oddělení dobře. Kolegové z „dospělácké medicíny“ trousili sarkastické poznámky a sestry (naše i ty ostatní) na nás rovnou přesunuly část svých povinností. Nechaly si to posvětit vedením a větou „to my nesmíme, to může jen doktor“, se s jízlivými úsměvy dobrovolně pasovaly do role nesvéprávné pomocné síly.

S mírným zpožděním se informace o podezřele kvalitně personálně vybaveném Dětském oddělení donesly až k člověku, který byl za jeho stav zodpovědný. Tedy k vedoucímu Osobního, panu Schulzovi. Ten se probudil ze své letargie (ve které se nacházel od nepaměti, kdy Pediatrické oddělení personálním podstavem mlelo z posledního) a spočítal si, že se mu podařilo uzavřít smlouvy způsobem, díky kterému pro Dětské oddělení pracuje o 0,38 lékaře navíc. Nic na tom, že v nedávné minulosti oddělení přežívalo ve stavu „pět osob mínus“. Prostě usoudil, že je nezbytné urychleně NAJÍT řešení. Velkoryse tento úkol přenechal primářce. A ta zase nám. Měli jsme se domluvit, kdo dobrovolně Dětské opustí. Buď cestou otěhotnění, nebo odchodem na jiné oddělení (přesněji do interní pohotovostní ambulance) či rovnou výpovědí. Nic na tom, že máme platné pracovní smlouvy, že je momentální stav personálu tak akorát dostačující k objemu práce, který Dětské oddělení zajišťuje. Že jsme se nikdo profesně neprovinil, že jsme neudělali nic špatně. Že ten, co je za to zodpovědný a placený, od toho dává ruce pryč. Máme prý být rádi, že se můžeme tiše dohodnout mezi sebou. Takový bezva teambuilding, řekla bych.

A tak během následujících měsíců prošla naše personální vybavenost několika redukčními úpravami.

První z nich bylo přesunutí Petera do interní pohotovostní ambulance. O tom už jsem se zmiňovala. Půl roku nato mu vypršela pracovní smlouva a novou mu nedovolili uzavřít. Musel odejít. Od primářky ovšem dostal slovo, že hned, jak se volné místo objeví, dá mu vědět.

Problém se zdál zažehnán. Stav personálu Dětského klesl dle tabulek do záporných hodnot. Ovšem jen na pár měsíců, do doby, než se z mateřské měla navrátit Mina. Začaly dlouhé diskuse o tom, kdo má jakou smlouvu a zda je právně „možné nepřijmout Minu po mateřské zpátky“ či „vyhodit někoho z nás v procesu vzdělávání před atestací“. Od pana Schulze, (masírováného internisty, kterým odchod Petera z pohotovostní ambulance ležel v žaludku), jsme dostaly za úkol „dohodnout se“, kdo Petera v ambulanci nahradí. Tedy v té ambulanci, která nemá s dětmi vůbec nic společného, do které se sjíždí infarkty, cévní mozkové příhody, multiorgánová selhání, či chronici. Která se nám, dětským lékařům před atestací, nezapočítává do vzdělávacího programu. Pro kterou nemáme patřičnou kvalifikaci. Ve které není kdo po ruce...

A tehdy jsme se vzbouřily. My sekundáři. My ženy – Kristy, Johanne, Rebeka a já. Vytrvale jsme opakovaly, že momentálně se na Dětském nacházíme v podstavu, a že chceme vyčkat příchodu Miny do práce – do té doby nikdo z nás novou smlouvu podepisovat nebude. A do interní ambulance taky nastupovat nebude. Je to hazard nejen pro pacienty, ale i pro nás. Prostě jsme vsadily na to, že „se to vyřeší samo“.

Což se taky stalo. Alke otěhotněla. Ve svých 35 letech, po jednom zamlklém těhotenství, za situace, kdy bylo nutné „se někoho zbavit“, jí všichni hlasitě tleskali a plácali po ramenou, jak nám všem pomohla. Zbývalo jen novinu ohlásit Schulzovi, který by Alke vystavil „zákaz pracovat“. V Německu má totiž těhotná žena, pracující v infekčním prostředí, ze zákona povinnost zůstat mimo oblast ohrožení. Nejlépe doma. Plat v plné výši jí po celou dobu těhotenství vyplácí pojišťovna.

Alke se ovšem nedokázala k rozhovoru se Schulzem odhodlat. Zmínila se o svém požehnaném stavu jen nám a sestrám. SESTRÁM!, taková drbárna! To mohla rovnou nechat vyhlásit tlampačem! Oficiálně na Personálním to prostě oznamovat nechtěla, aby se o ní nemluvilo, kdyby o dítě zase přišla. Tak se radši uklidila na „nemocenskou“. Což znamenalo, že dle tabulek nás na oddělení zůstávalo pořád stejně „moc“, ale ve skutečnosti nám ubyla pracovní síla (i když - ne že by Alke VŮBEC NĚKDY nějak efektivně pracovala). Naše tři Frau (primářka, Kauf, Růžena) jí v tom chápavě podporovaly. My sekundáři (já, Kristy, Johanne, Rebeka) jsme musely převzít její díl práce, a k tomu nadále čelit Schulzovi, kterého zajímalo, koho a kam může z Dětského přesunout.

Vzápětí otěhotněla Johanne. V rámci kolegiality svůj stav řádně nahlásila a odebrala se na „zákaz pracovat“, ač o něj nestála. Kvůli atestaci potřebovala pro započítání praxe každý měsíc a těhotenství s následným mateřstvím pro ní tak znamenalo dva roky přerušení vzdělávání.

Schulzovi se ulevilo, stav personálu na dětském klesl.

Alke se odhodlala své těhotenství zveřejnit.

Schulz zajásal, na stavu personálu teď nemocnice výrazně ušetří.

Já Kristy a Rebeka jsme zůstaly na práci samy. Frau nepočítám, ty do pohotovostní ambulance nechodí. Akorát s náma ráno projdou vizity, zrekapitulují, co všechno máme zařídit na oddělení a zkontrolují to na odpolední předávce.

Mina se vrátila z mateřské. Pro Schulze tím byla vyřešena otázka, koho naše oddělení dostane jako náhradu za dvě (!) těhotné.

Rebeka odatestovala a ohlásila výpověď. Naskytla se jí možnost převzít od ledna 2014 soukromou praxi v Halle a rozhodla se tam zpátky s celou rodinou přestěhovat.

A tak přituhlo. Zbytek týmu zastával práci za Petera, Alke, Johanne a Rebeku. Pak taky za toho, kdo byl zrovna na dovolené, nemocenské, nebo na vzdělávacím semináři...

Často teď býváme v práci jen tři. Frau Schenk vypomáhá ve dny, kdy na oddělení chybí jakýkoliv atestovaný lékař. Schulzovi se to nelíbí, na tom jsme se prý nedohodli. Odmítá Frau Schenk proplatit přesčasy.

Ráda bych otěhotněla. Vzhledem ke stavu na oddělení je to nemyslitelné, ale už mám, „vzhledem k věku přes třicítku“ , nejvyšší čas. Všichni o tom ví, nadšení z toho ale samosebou zrovna nejsou. Primářka neustále nahlas na prstech (jedné ruky) počítá, kdo všechno s takovou na oddělení bude pracovat.

Kristy se mi svěřila s tím, že je v jiném stavu. Prosí mě o diskrétnost. Chce pracovat tak dlouho, dokud na ní těhotenství nebude poznat. Jednak se to za téhle situace neodvažuje oznámit, jednak potřebuje dokončit praxi pro atestaci. Do porodu to stihne jen tak tak.

Manželovi Frau Kauf diagnostikovali rakovinou žaludku. Nastalo pro něj kolečko chemoterapií a operací. Frau Kauf začla střídat dny, kdy do práce nedorazila vůbec, s těmi, kdy se na oddělení objevila, ale po vizitě zmizela neznámo kam. Léčba zatím probíhá úspěšně, ale je zdlouhavá. Frau Kauf absolvuje všechna vyšetření s manželem. Chce být při tom. Primářka její absence tiše toleruje. Sama si pamatuje na období, kdy zemřel její manžel na leukemii. Personální oddělení o výpadku další pracovní síly na Dětském samozřejmě netuší.

Manželovi Růženy diagnostikovali rakovinu prostaty. Růžena oznámila, že pokud se potvrdí metastázy, podává výpověď, aby mohla trávit veškerý čas s rodinou.

Na předávkách neřešíme prakticky nic jiného, než jak zajistit chod na Dětském. My neatestovaní potřebujeme někoho, kdo se s námi bude střídat v přebíhání mezi ambulancí a prací na odděleních. Denně se setkáváme s jinými dětmi i sestrami, podle toho, která z Frau dorazí (či nedorazí) do práce. Frau zase potřebují někoho, kdo nám vypomůže se službami. Improvizujeme.

Herr Schulz z Personálního oddělení podléhá prosbám primářky a povoluje přijmout novou pracovní sílu, která následně za potlesku nás všech skutečně přichází. Jmenuje se Steffi. Je moc milá a rychle se zaučuje.

Týden po svém nástupu nám oznamuje, že je těhotná. Čeká dvojčata...

Autor: Kateřina Karolová | úterý 13.3.2018 12:17 | karma článku: 31.18 | přečteno: 2125x


Další články blogera

Kateřina Karolová

Připadáte si málo technicky zdatná? Staňte se matkou na mateřské!

Mateřská vás naučí. Vycvičí vás v odvětvích, které běžná žena nemá možnost prozkoumat. Třeba taková technická stránka autosedaček. Stačí se rozhodnout, že sundáte a vyčistíte potah.

8.8.2018 v 7:00 | Karma článku: 31.55 | Přečteno: 1534 | Diskuse

Kateřina Karolová

Fungujete jako žena na mateřské? Tak to už jste bezpochyby odhodila růžové brýle.

Jestli jste si mateřskou ještě nikdy neprošla, rozumím vám. Byla jsem na tom podobně. Dokud nemáte děti, máte dojem, že jste unavená. Hrozně unavená z práce. Na mateřské zjistíte, že jste byla naivní. Fakt naivní.

29.7.2018 v 7:00 | Karma článku: 40.84 | Přečteno: 4516 | Diskuse

Kateřina Karolová

Znáte slavné letopočty? A víte, jak poskytnout první pomoc?

K čemu je lidstvu populace, která se od základní školy vzdělává v matematice, jazycích a dějinách, ale neumí zareagovat, když jde o záchranu lidského života?

25.7.2018 v 22:45 | Karma článku: 28.99 | Přečteno: 1740 | Diskuse

Kateřina Karolová

Maminy v ZOO

Víte, dřív jsem si nedokázala představit, že budu moct někdy uprostřed pracovního týdne jen tak ráno vstát a jet si třeba do ZOO. Plánovala jsem si, že až budu na mateřské, že nebudu dělat nic jiného, než se takhle flákat.

14.7.2018 v 14:47 | Karma článku: 36.08 | Přečteno: 2333 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Vlasta Fišrová

Je náš osud předem daný? I datum odchodu z tohoto světa?

Dívala jsem se na přímý přenos záchrany lidí nebo možná už odklízení mrtvých, jak je italští záchranáři s pomocí jeřábu snášeli dolů na nosítkách ze sutin toho nešťastného mostu v Janově a říkala si, jestli opravdu existuje osud?

15.8.2018 v 18:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Probuď se, Itálie!

Dvanáct let v Itálii, dva starosty v rodině ... to si člověk o té úžasné zemi udělá i jiný obrázek, než jen romantickou pohlednici. Smutek a zlost se ve mně rodí, když vidím Janov a vím, jak to v té Itálii chodí!

15.8.2018 v 14:50 | Karma článku: 34.25 | Přečteno: 2044 | Diskuse

Jan Jílek

Rozpoznat riziko je velké moudro

V poslední době mě začíná bolet v zádech. Což mne nikdy nebolelo. Jo stáří se dostavilo. S bolestmi v zádech.

15.8.2018 v 11:23 | Karma článku: 12.40 | Přečteno: 409 | Diskuse

Jana Aulehlová

Ovoce a zelenina – ano či ne? (přehled)

Pes není vegetarián, jak je dnes moderní u stále většího množství lidské populace. Nenuťte psa, aby byl také veganem, to by pomalu už bylo bráno za týrání zvířete.

15.8.2018 v 9:39 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 473 | Diskuse

Brigita Tóthová

Příběh o rudé rtěnce, tajném polibku a dobrém konci

Ležel otráveně v posteli a zacpával si uši polštářem. Matka zase v koupelně vyzpěvovala ty odporné romantické songy, které už pěkně dlouho nesnášel. Naposledy si je pouštěl se svou láskou, když se spolu milovali v autě.

15.8.2018 v 8:26 | Karma článku: 18.68 | Přečteno: 452 | Diskuse
Počet článků 77 Celková karma 36.03 Průměrná čtenost 2226

Jsem dětská lékařka. V roce 2011, po třech letech praxe v české nemocnici, zklamaná situací v českém zdravotnictví, jsem po akci "Děkujeme, odcházíme" kývla na nabídku pracovního místa v Německu. Blog je seskládán z dopisů, které jsem zasílala rodině a známým. A definuje ho tohle:

Žít v cizině není synonymem bohatství, dobrého života a skvělé práce. Žít v cizině znamená boj, tvrdou dřinu, obětování, samotu a odvahu. Být ponížen, opovrhnut, oklamán či dokonce zneužit. Je také synonymem vzdání se mnoha věcí a obětování se kvůli jiným pro lepší život…

Tato slova jsou určena pro ty, kteří nikdy neopustili svou zem a odváží se kritizovat nás všechny, kteří jsme s odvahou i strachem opustili pohodlí našich domovů, abychom hledali nové možnosti a lepší budoucnost…(zdroj: facebook, z veřejného profilu Život je boj)

Taky jsem máma. Vyrostla jsem v paneláku, ale vzala si za muže chlapa s duší vesnickou. Žijem spolu od roku 2015 na valašských pasekách, kde trávím veškerý čas s našimi třemi malými dětmi. Kdysi jsem studovala medicínu v Praze, tančila akrobatický rokenrol, pracovala jako doktorin. Teď jsem na dovolené. Té mateřské. Na samotě u lesa. To snad mluví za vše...





Najdete na iDNES.cz