Stane se to najednou. Zničehonic. Nepředchází tomu žádná podmanivě dramatická hudba, jako ve filmu. Ve skutečném světě vás hromadné neštěstí zasáhne bez varování. A pokud jste lékař, hrajete hlavní roli. Ať chcete nebo ne.
Původně jsem v tomhle dopise plánovala vyprávět o mé jazykové adaptaci, ale ve víru dnešních událostí odsouvám toto téma na příště.
Dnešní pátek probíhal zpočátku zcela typicky. Oddělení narvané ve švech, netrpěliví rodiče, přípravy na předvíkendové propouštění, telefonáty od obvoďáků, ambulanti, do toho všeho (neustále přerušovaná) velká vizita. Frau Kauf na dovolené, primářka na kongresu, Rebeka po službě doma. Provoz na stanici Starších dětí zajištěn Růženou a Johanne. Na Kojencích, Novorozencích a ambulanci mnou, Kristy a Alke.
Před půl dvanáctou ruch neobvykle utichl a na chvíli to vypadalo, že bychom si snad mohly udělat pauzu na oběd.
Zrovna jsem dokončovala příjem kluka, který se nechal přivézt sanitkou ze školy, protože ho během psaní matematického testu náhle rozbolelo na prsou. Zrychleně dýchal a necítil se dobře. Matka, přivolaná do školy, trvala na transportu do nemocnice a vyšetření za hospitalizace. Ujistila jsem jí, že to syn přežije, pro klid duše natočila EKG, předepsala infuzi a chystala se ho odvést na oddělení k předání sestrám.
Když tu se v mojí kapse rozezněl služební telefon. Sestra od příjmové přepážky mě chtěla jen informovat, že do nemocnice právě míří rychlá s dvěma zvracejícími dětmi. Pohotovostní lékař je nabral v místní školce a dodal, že dalších dvacet dětí je prý na cestě. Jen abych věděla.
S povysunutým obočím jsem trochu nemístně poznamenala, že pokud se nejedná o nějaké drama, nemusí hned každé dítě, co si ublinkne, k nám na vyšetření do pohotovostní ambulance. Nemáme na to kapacity. Takže děti přivézt, jen pokud jsou opravdu ve špatném stavu.
Zrovna jsem telefon pokládala a chystala se informovat ostatní doktorky, když jsem zaregistrovala procházející Růženu, která na mě jen přes rameno zavolala, že už všechno ví a míří se na děti podívat…
Od tohoto momentu si vybavuju toto: záchranáři v červených vestách. Nosítka, vozíky a lehátka s prošedlými blouznícími dětmi. Zmatení rodiče žádající informace.
Přebírám první dítě. Nebrání se, nepláče, polomrtvě leží na vyšetřovacím stole. Břicho, srdce, dýchání v pořádku. Na víc není čas, dítě je kriticky dehydratované. Informuju rodiče, jak mi pomáhat při zavedení kanyly. Bez protestů se zaškolují. První pokus je nad očekávání úspěšný. Podávám do žíly bolus tekutin jako rychlou pomoc, rodiče třesou dítětem, aby se probralo. Blouzní. Dítě mžourá, vypadá stabilněji. Otevírají se dveře a záchranáři nesou další děti. V rychlosti improvizuju. Na kus leukoplasti píšu jméno dítěte a lepím s ní sadu odebraných zkumavek s krví ke kusu papíru. Připisuju informace pro sestry a instruuju rodiče, kterým směrem se nachází Dětské oddělení. Už se tam připravují stojany s infuzemi.
Další dvě děti přichází po svých, jsou bledé, s tmavými kruhy pod očima, obloukem zvrací přes celou ambulanci. Skrz kalhoty jim protéká průjmovitá stolice. Během vyšetřování omámeně mžourají po okolí a při zavádění kanyly se jen apaticky brání. Rodiče ochotně plní jakýkoliv příkaz. Během píchání do dítěte zjištuju potřebné informace. Děti byly dosud zdravé. Ráno zcela bez obtíží. Ve školce jedly to, co obvykle…
Kanyla drží, odběry provedeny, dítě zavodněno, odesláno na oddělení.
Do dveří vchází Frau Schenk, akutně povolána z domova na pomoc. Zajímá se, jaký mám plán. Žádám jí, aby mi z předsálí poslala dítě, které vypadá nejhůř. „Všechny vypadají stejně hrozně…“, odpovídá mi Frau Schenk a odchází hledat volné lůžko, na kterém by mohla sama začít pracovat.
Registruju probíhající Růženu, kterak někomu do telefonu říká, aby další děti rozváželi do okolních nemocnic, protože u nás je momentálně plný stav.
Na můj telefon volá Rebeka, která se ráno po službě odebrala domů. Její dcera Helena poslední dny prodělávala lehčí chřipku. Rebeka mi oznámila, že to je totálně v pytli, ale Helena od rána zvrací a horečkuje. Vyzkoušela už úplně všechno, ale prostě to nezabírá. Ví, že pátky stojí v práci za houby, ale přesto by s ní ráda přijela, aby jí na chvíli napojila infuzi. Nejdřív mi hlavou proletí myšlenka, jestli se po Nordhausenu nešíří nějaká epidemie napadající školkové děti, nebo co, ale nemám nad tím čas přemýšlet. V rychlosti Rebeku obeznamuju se situací. Rebeka je zděšená, ptá se, u koho teď sežene akutní pomoc pro vlastní dítě. Odkazuju jí přímo na Kojenecké oddělení a připravené infuzní sety. Napíchnout a zavodnit si jí bude muset sama. Dodávám, že jakmile bude Helena stabilní, budem potřebovat pomoct dole s ostatními dětmi. Obeznamuju za běhu Růženu, že Frau Beng je na cestě k nám.
Na služební telefon mi volá matka, jejíž dítě má zarudlou předkožku. Chtěla by poradit, co dělat. V rychlosti jí odkazuji na krémy v lékárně a omlouvám se na akutní stav v naší nemocnici. Paní s chápáním zavěšuje.
V zápětí mi volá obvoďák, který by rád odeslal k vyšetření chlapce s dlouhodobými bolestmi hlavy. Seznamuji ho se situací. Z jeho odpovědi mi není vše úplně jasné, důležité ale je, že k nám pacienta nyní nepošle.
U dalšího z dětí se mi hrůzou třesou ruce. Špatně reaguje na oslovení a jeho maminka s ním neustále třese, aby se probralo. Nedaří se mi zavést kanylu, periferie je úplně prázdná. Přemýšlím o navrtání holeně a podávání tekutin přes prokrvenou kostní hmotu. Je to jediná možnost zavodnění při kritickém selhání oběhu. Nemá cenu volat o pomoc, každý, kdo má volné ruce, má na starosti jedno i více dětí. Na třetí pokus se mi daří napíchnout jednu ze splasklých žil. Zavodňuji. Dítě ožívá. Vysvětluji rodičům cestu na oddělení a vybíhám s nimi z ambulance posbírat cestou další děti. Čekárna je prázdná. Míjí mě Kristy a sděluje mi, že všechny děti musí být nyní vyšetřovány a uloženy mimo otevřený prostor, kde se pohybují ostatní pacienti, protože se zatím neví, o jakou nemoc se vlastně jedná. Míjím přepážku sester a registruji zástup lidí před stanicí intenzivní péče. Ohromeně zpomaluji a vstřebávám situaci přede mnou. Všude, kam dohlédnu, postávají rodiče, pobíhají sestry, naše doktorky, i doktoři z jiných oddělení. Celá chodba oddělení i všechny pokoje s ní jsou zastavěny postelemi, nebo matracemi na zemi, na každé leží prošedlé dítě napojené na infuzi. Rodiče, jejichž dítě bylo ošetřeno, stojí disciplinovaně u lůžka a plní sesterské povinnosti.
Prodírám se davem lidí a cestou si nasazuji ústenku a rukavice, jako všichni ostatní. Procházím okolo Johanne, která v podřepu zavádí kanylu dítěti ležícímu na zemi. Všude postávají rodiče v zimních bundách, na vedlejší posteli se brání a křičí dítě, které si infusi vytrhlo. Prostěradla a peřiny jsou potřísněné krví, zvratkama i stolicí. Po zemi i všude po nábytku se povaluje plastový odpad ze zavedených kanyl, krabice s rukavicema, ústenkama, emitky, pláště, obvazový materiál, infuze.
Dostávám se k hloučku našich doktorek a snažím se zjistit, jestli ještě někde leží dítě, které by potřebovalo pomoct. Nikdo neví. Dosud každý dělal to, co uznal za vhodné a potřebné. Je nutné vše začít důsledně organizovat. Velení se ujímá Růžena. Rozdáváme si chorobopisy se jmény dětí, které jsme dosud jen v rychlosti škrábaly na kusy papíru. Obcházíme postele a hledáme rodiče, abychom každému dítěti do anamnesy doplnily potřebné informace. Sestry operativně lepí leukoplasti se jmény dětí na jejich oblečení, nebo je píšou přímo na kůži. Potkávám personál ze všech možných oddělení. Fascinovaně projíždím očima místnosti plné ležících, na vlas stejně vypadajících dětí. V některých postelích jsou i tři najednou, položené napříč. Ty, do kterých kape infuze, tvrdě spí. Jakoby někdo luskl prstem. Rodiče bez vyptávání spolupracují. Někteří zběsile telefonují. Odebírám anamnesu, zajímají mě jen podstatné informace. Kontroluju stav dítěte i infuze, vše v rychlosti zapisuji a chorobopis odnáším k Rebece. Ta sedí spolu se sestrou z laboratoře u počítače, třídí zkumavky s krví i chorobopisy, kontroluje, co chybí, které dítě už je počítačově přijato, má už hotové výsledky, je vyšetřeno a zajištěno.
Dopočítáváme se společnými silami, že na stanici prozatím leží akutně přijatých 34 dětí.
Johanne mi odebírá služební telefon, na který mi neustále někdo volá a bere si vyřizování v cizí řeči na starosti.
Růžena dostává echo z hygieny. Pravděpodobnou příčinou otravy je mléko, které děti ráno ve školce vypily. Vzorky stolice odeslané na rozbor nejzávažnějších infekčních agens jsou prozatím negativní. Do internetových novin, rádia i na facebook jsou ale přesto umístěny palcové titulky s varováním. Je nahlášeno 115 kontaktů. Všichni zůstáváme v práci a čekáme na další děti. Růženě telefonují primáři z ostatních oddělení a nabízí pomoc. Personální i lůžkovou. Pediatři mají vše pod kontrolou, Růžena s díky odmítá. Lidé z nemocnice vyjadřují pediatrům hlubokou úctu a respekt.
Sestry volají lékaře k dítěti, které si vytrhlo infuzi. Jde o chlapečka, kterého jsem přijímala mezi prvními. Maminka na mě ukazuje a radostně chlapečkovi vysvětluje-„podívej, to je ta hodná paní doktorka, tu přece znáš!“ Pak se hrdě otáčí k manželovi a hlasitě ho informuje: „při zavádění kanyly ani necekl, byl strašně statečný! A teď to určitě zvládne ještě jednou. Koukej na něj!...“ Nutí manžela přihlížet celému procesu zavádění kanyly, drama pozorně sledují i všichni rodiče z okolí a probuzené děti, které zvědavě natahují hlavy, aby jim nic neuniklo. V okamžiku, kdy zapíchnu jehlu do kůže, celý pokoj hrobově oněmí, jako by to byl vrcholný okamžik představení, následuje uznalé poplácávání dítěte po zádech a hrdý výraz v otcově tváři.
Průběžně se střídáme v ambulanci, kde ošetřujeme děti, které přišly s jinými obtížemi. Rodiče dětí nás sami od sebe předem informují, že se zvracením a průjmem ( o kterém mluví všechny media) nemají nic společného.
Dle zpráv z naší laboratoře jsou všechny odebrané hodnoty v krvi u dětí mimo kritické hranice. Když se vracím na stanici intenzivní péče, míjím děti, které vesele poskakují mezi postelemi, a jejich rodiče, kteří jim snaživě poponáší vak s infusí. Děti nafukují gumové rukavice a kreslí si na ně obličeje. Z oddělení necháváme přinést bedny s hračkami. Rodičům vysvětlujeme, že děti jsou mimo ohrožení života, a že budou moci být s největší pravděpodobností ráno propuštěny. Rodiče se rozchází domů, sestry uspořádávají rozložení dětí v místnostech.
Někdo zorganizoval občerstvení pro personál. Růžena mateřsky obchází každého z nás a vyptává se, zda už jsme něco jedli. Posílá nás postupně nekompromisně do místnosti sester, kam nám nechali přivézt velké koše s pečivem, párky, obloženými mísami a ovocem. Sestry prochází celou stanicí a rozlévají zbylým rodičům i ostatním čaj a kafe.
O půl sedmé mě Růžena posílá domů. V sobotu mám příslužbu a v neděli službu. Znamená to tedy, že budu celý víkend v práci. Je nutné, abych si alespoň trochu odpočinula.
Neodpustím si poznámku, že jinak šlo o docela poklidný pátek. Pohotovostní ambulancí prošlo s kašlíkama míň dětí než obvykle…
