Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Já, Doktorin - dopis číslo 11

12. 01. 2018 8:00:00
Bojíte se, že by vám v porodnici mohli zaměnit dítě? Žádnej strach, jste v Německu, tam se to rozhodně stát nemůže.

V osm hodin nastává dennodenně hodinová meditace u kafe. Normálně se tomu teda říká PŘEDÁVKA, ale ta se většinou uskuteční v mezidobí uprostřed vyprávění historek, že si kolikrát nejsem jistá, jestli UŽ vlastně proběhla. Přijde mi, že předání informací ze služby tu nepovažují za podstatné. Kolikrát mě něco zaujme, nebo nerozumím úplně přesně, ale v nastavené atmosféře je prostě NEVHODNÉ se ptát. A tak se neptám.

Do devíti se nic nedělá. Denně mě to znervózňuje-jednak mi vadí, že se práce odsouvá a jednak tu hodinu stejně celou promlčím a nijak si jí neužiju. Točím si před sebou hrnkem kafe a přemýšlím, co všechno by se dalo stihnout. Snažím se poslouchat a odšifrovávat rozhovory, ale už nemívám nutkání se jich za každou cenu zúčastnit. Nikdo o to nestojí, tak co....

Po deváté se začne s vizitou. Rozvážně se projde pokojema a shrne se, co je v plánu. Celé to většinou netrvá ani 15 minut.

Od 9:15 do 11:30 (kdy se odchází na oběd) se děti propouští, nebo přijímají, nebo vyšetřují-jak už jsem v jednom z minulých dopisů psala. Dělám všechno, co je zrovna potřeba, ale když práce utichne, nejradši bych se konečně začetla do celé dokumentace a trochu si utřídila myšlenky. Potřebovala bych se naučit pár jednoduchých vět, které používat při běžném propuštění. Pak při doporučení s diagnosou bolestí břicha, nebo zápalu plic. Nejlíp z odložených chorobopisů - protože ty aktuální, ty z oddělení mi neustále kradou sestry (tváří se při tom, že na ně mají oproti mě nárok, a ať je laskavě neotravuju). Odložené chorobopisy je ale zas třeba uzavírat (proboha nechtějte to teď po mě, vysílám do okolí zoufalé pohledy, když na hromádku nedodělaných chorobopisů přijde řeč při předávce)-takže ty mi zas odebírá Růža. Kde jinde se mám inspirovat těma JEDNODUCHÝMA větama, které do papírů psát? Vždyť i v Čechách si člověk musí trochu zajet „řeč od fochu“ - fráze, které se běžně používají. Já je prostě sama nevymyslím. Ne s mojí němčinou.

Chtěla bych si taky v klidu pročíst papíry, které mám občas dávat rodičům podepsat - vůbec nevím, co se v nich píše.

Zajímalo by mě taky znovu to sono kyčlí - neumím nález popsat německy, chtěla bych si ho vyhledat v té knížce, co mi dávala primářka.

Taky bych si potřebovala zaskočit na osobní oddělení, protože už dorazila moje aprobace a musím vyřídit pár papírů. A přeložit si je, samozřejmě.

Ráda bych si ještě zašla na Kojenecké oddělení a trochu si udělala jasno v jejich dokumentaci. Pročíst si, co a jak jsou zvyklí léčit a jak moc se to liší od našich postupů.

Na nic z toho ale nemám nikdy čas. Růža mě pokaždé něčím zaúkoluje, nebo si mě zavolá primářka, nebo jdu dělat příjem - prostě den za dnem mě někdo odtrhne od rozdělané práce a chce po mě něco nového. A po práci na to taky nemám čas - teď, díky aprobaci, se nastartovalo nové byrokratické kolečko - bankovní účet, finanční úřad, daňový poradce...A všude přirozeně zavírají po 17.hodině. Nehledě nato, že ty stohy papírů z úřadů si musím samozřejmě doma ještě pročíst, vyplnit, podepsat. Předtím ale pečlivě slovo od slova přeložit, že?...

Další ráno mě zavolali na Wochenstation k vyšetřování novorozenců před propuštěním. Součástí prohlídky je i detailní neurologické vyšetření, které jsem doslova tahala z paty. U nás se vyšetřoval a zapisoval vpodstatě jen jeden z reflexů. Tady jsem s dítětem musela cvičit, jako kdybych chtěla vyvrátit vrozenou vadu mozku a bylo mi jasné, že mám o další starost na odpolední učení navíc. Když jsem chtěla zapsat nález do dokumentace, zjistila jsem, že na ní chybí jméno dítěte. Už mě unavuje se věčně někoho na něco vyptávat, ale i když jsem všechny papíry PEČLIVĚ prošla třikrát, objevila jsem jen štítek s ženským jménem (naštěstí znělo žensky) a já si byla jistá, že jsem vyšetřovala chlapečka (ještěže chlapi maj varlata). „Prosímvás,...“obrátila jsem se na sestru, která mi při vyšetřování dětí asistovala, „...nemůžu najít na papírech jméno dítěte, poradíte mi?...“ Jako úplně všichni Němci, které jsem zatím potkala, mi neodpověděla na mojí otázku PŘÍMO, ale začla za drmolení s úsměvem převracet stránky, ukazovat na jednotlivé kolonky a zakončila to zapíchnutím prstu do přední stránky-„..a zde je jméno matky....“. „Ano, to vidím“, odpověděla jsem trpělivě, „ale mě zajímá jméno dítěte, které bych si mohla zkontrolovat se jménem na postýlce...“ „Oni se totiž často děti jmenují jinak než matka. Mají příjmení po otci, že?...“ začala se sestra vesele smát. „No přesně...“, přikývla jsem netrpělivě. „Takže - kde je to jméno?“, hlesla jsem unaveně. „Ale to vy nepotřebujete...“,zatvářila se sestra zmateně, já vám to dítě vždycky připravím a kdyžtak si můžete dokumentaci zkontrolovat tady podle porodní váhy a míry....“

Mlčela jsem a v hlavě si pomalu překládala, co mi právě řekla, jestli jsem to pochopila správně - přede mnou na stole leží papíry se štítkem matky (který mě absolutně nezajímá), dole v rohu je sestava čísel-váha a míra dítěte. Jediný záchytný bod. Papírů na stole mám víc. Dětí v postýlkách taky a sestra je na vyšetřovací pult plynule přehazuje. Když děti vyšetřuju, uši zacpané sluchátkama a někdo ke stolu s papírama přijde a přehrábne se mi v nich (jako už se to stalo), není šance, jak se zorientovat zpátky. Jedině bych se znovu zeptala sestry, která se nejdřív musí podívat do dokumentace, pak na dítě, pak na jeho váhu a míru, a pak zapřemýšlet, jestli tihle dva patří skutečně k sobě.

Jednoduché a efektivní, že? To víte, Německo, to je ta vyspělá země hned vedle rozvojového Československa....

Autor: Kateřina Karolová | pátek 12.1.2018 8:00 | karma článku: 23.92 | přečteno: 1263x

Další články blogera

Kateřina Karolová

Já, Doktorin - dopis číslo 18

Pod tlakem stresu se můžete zachovat tak, jak byste do sebe nikdy neřekli. V cizině k tomu máte skvělé příležitosti.

19.1.2018 v 8:00 | Karma článku: 20.67 | Přečteno: 496 | Diskuse

Kateřina Karolová

Já, Doktorin - dopis číslo 17

Sestry a doktoři tvoří tým. Hrajou společnou hru. Občas si ale místo střelby na branku okopávají kotníky....

18.1.2018 v 8:00 | Karma článku: 22.84 | Přečteno: 843 | Diskuse

Kateřina Karolová

Já, Doktorin - dopis číslo 16

Trocha pauzy od vyprávění historek z nemocnice. Co třeba podívat se, jaké se dá v cizině sehnat bydlení?

17.1.2018 v 8:00 | Karma článku: 21.88 | Přečteno: 865 | Diskuse

Kateřina Karolová

Já Doktorin - dopis číslo 15

Dětské, Kojenecké, a Novorozenecké oddělení, Porodní sál, Pohotovostní ambulance. K zajištění chodu je potřeba 8 doktorů. My jsme jen 4. A z toho je jeden po 24-hodinové službě. Nebojíte se jít k doktorovi? To byste měli...

16.1.2018 v 8:00 | Karma článku: 25.50 | Přečteno: 1049 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Klára Tůmová

To furt bylo noste pětky...

"To furt bylo noste pětky a najednou je to blbě!" Pronesla vztekle nejmladší z holčiček, otočila se na patě a práskla za sebou dveřmi od pokojíku.

19.1.2018 v 20:58 | Karma článku: 8.41 | Přečteno: 290 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jak sis... naposledy napustila vanu :(

Víno? Vypadá to na hezký večer. Těším se. Jen jedna sklenička? To vypadá opět na rozkoš beze mne. Sakra! Zase ostrouhám ... :(

19.1.2018 v 13:42 | Karma článku: 4.74 | Přečteno: 355 | Diskuse

Radka Svobodová

Proč naše partnerské vztahy nefungují

Když se zamyslím nad tím, co nejvíc zabíjí partnerské vztahy, napadá mě pár slov. Očekávání, představy, domněnky a strach.

18.1.2018 v 12:10 | Karma článku: 14.36 | Přečteno: 930 | Diskuse

Ilona Ondráčková

Dík!

Údajně, když vám provede někdo něco zlého - máte za prožitou zkušenost poděkovat. Protože vás to snad pozvedne na nějakou vyšší - vyšší úroveň. To, co jste prožili a jak jste s tím naložili...

17.1.2018 v 18:18 | Karma článku: 9.81 | Přečteno: 596 |

Iva Votočková

Sbohem, lhářko.

Už si nedávám lednová předsevzetí typu, budu chodit 3x týdně do fitka a 2x týdně běhat. Ke sportování mám totiž milion důvodů a předsevzetí si tak dávat nepotřebuji.

17.1.2018 v 11:11 | Karma článku: 11.31 | Přečteno: 797 | Diskuse
Počet článků 25 Celková karma 24.22 Průměrná čtenost 1218

Jsem dětská lékařka. V roce 2011, po třech letech praxe v české nemocnici, zklamaná situací v českém zdravotnictví, jsem po akci "Děkujeme, odcházíme" kývla na nabídku pracovního místa v Německu. Blog je seskládán z dopisů, které jsem zasílala rodině a známým. A definuje ho tohle:

Žít v cizině není synonymem bohatství, dobrého života a skvělé práce. Žít v cizině znamená boj, tvrdou dřinu, obětování, samotu a odvahu. Být ponížen, opovrhnut, oklamán či dokonce zneužit. Je také synonymem vzdání se mnoha věcí a obětování se kvůli jiným pro lepší život…

Tato slova jsou určena pro ty, kteří nikdy neopustili svou zem a odváží se kritizovat nás všechny, kteří jsme s odvahou i strachem opustili pohodlí našich domovů, abychom hledali nové možnosti a lepší budoucnost…(zdroj: facebook, z veřejného profilu Život je boj)

Taky jsem máma. Vyrostla jsem v paneláku, ale vzala si za muže chlapa s duší vesnickou. Žijem spolu od roku 2015 na valašských pasekách, kde trávím veškerý čas s našimi třemi malými dětmi. Kdysi jsem studovala medicínu v Praze, tančila akrobatický rokenrol, pracovala jako doktorin. Teď jsem na dovolené. Té mateřské. Na samotě u lesa. To snad mluví za vše...





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.