Ve vašem novém životě, v tom životě s dětma, se občas objeví záblesk toho života minulého, toho bez dětí. Ale nikdy už to není, jako dřív.
Vybavuju si ten pocit, když jsem po dlouhých měsících izolace vyrazila poprvé po třetím porodu sama do města. Ke kadeřnici. Ještě před odchodem jsem Radka ujišťovala, že jsem všechno zajistila. Matěj s Jonášem jsou najezení. Hrajou si. Pohoda. Lahvičky s pitím jsou čerstvě nalité. Jonáš má čistou plenku, Matěj seděl před chvílí na nočníku. Filip je nakojený. Kdyby brečel, asi ho bolí zuby. Kousátko a gel jsou v ledničce. Přebalený je taky, ale zkontrolovat ho může. Hodně slintá, kdyby měl vlhký bryndák, musí se vyměnit. Případně i převléct bodyno. Všichni jsou nachlazení, tak ať se jim to nerozjede. Odsávačka je kdyžtak v koupelně. Dudlíky v kuchyni…
Radek se na mě mlčky díval, Filipa v náručí, ty dvě starší batolata u nohou, prej ať už jedu, zvládne to s prstem v nose.
Plánovala jsem si, že pojedu pomalu. Budu se rozhlížet po okolí a ne co chvíli v zrcátkách kontrolovat, co se vzadu v autě mezi dětma děje.
Nebudu ukazovat na koníky, ani nikoho nadšeně upozorňovat, že jede vláček.
Pustím si nahlas rádio. Žádnej Radkův Rockmax, ani písničky pro děti. Ale to, co chci já.
A od kadeřníka to vezmu kolem nějakého drahého butiku. Kolem toho, ve kterém jsem nikdy nebyla. Už si nepamatuju, kdy jsem si vůbec koupila něco na sebe. Dají se počítat těhotenské legíny z Lidlu?
Jela jsem samozřejmě jako ďas. Škoda každé minuty volna, co se mi naskytla. Život s dětma vás naučí být neustále jakoby v poklusu. Musíte vykonávat několik činností najednou, nikdo jiný to za vás neudělá a udělat se to musí. Pronto, pronto, nestíháš. A tak i v té chvíli relaxace se toho snažíte zvládnout co nejvíc. Soudruhu, spi rychleji…
Po příjezdu do centra se mi nedařilo najít místo k parkování. Skoro plačky jsem nervózně poposedávala za volantem a nahlížela zoufale do uliček, kam auto vrazit, ať už se proboha konečně dostanu mezi lidi!
Nakonec se uvolnilo jedno místo na veřejném parkovišti. Stočila jsem to k pokladní budce přes plnou čáru, nadšená, že jsem bezpečně první v pořadí. Obsluha nikde. Natahovala jsem krk všemi směry, hledala stojan pro automatický odběr lístku, nula nic. A pak jsem ho zahlídla. Šoural si to vyhořele směrem k budce, nic nedbal mojeho výrazu, mé půlky těla vysunuté z okýnka, ani mé netrpělivé otázky, komu můžu zaplatit. Minul mě, dokolíbal se do své kukaně, ztěžka dosedl na rozvrzanou židli, pomalu vytáhl sklo před sebou, a až pak mě vzal na milost. Což spočívalo v tom, že mě mlčky pozoroval. Nejistě jsem se rozhlídla a zopakovala svůj dotaz na placení. Aniž by uhnul pohledem, ukázal znechuceně na tabuli vedle sebe, popsanou instrukcemi pro řidiče.
„Tak jsem jí neviděla, no bóže,“ mávla jsem nad tím v duchu rukou a nasoukala se zpátky do auta. Probírala jsem se peněženkou a mumlala si pro sebe: „Tak to s podobnýma blbkama řešíš několikrát denně, no a co. Umíš si představit, co řešim celej den já?...“ Předala jsem mu peníze, usmála se na něj a odpíchla se od budky. „A buď rád, že jsem měla drobný!“, chtělo se mi za ním ještě křiknout. Na mateřskou s ním!
U kadeřnice záblesk starého života. Hraje rádio, nikdo neječí, nevolá „dudu“, „a-a“ nebo „pití“. Když sedím, nikdo se mi nesápe po prsou, ani mi neškube vlasy. Ne, tady se mi naopak někdo vlasama jen jemně probírá. Můžu si listovat časopisem, můžu se jen tak pozorovat v zrcadle, můžu si vypít kafe. Teplé kafe. K naprosté spokojenosti by mi stačilo, kdybych mohla během stříhání na chvíli zadřímnout. To nehrozí. Z usínání mě vyruší SMS. Manžel. Prej: „jak dlouho ještě?“ Mám nutkání mu napsat, ať si strčí prst do druhé nosní dírky a dá mi pokoj, ale spolknu sarkasmus a odešlu: „Už mi bude jen foukat hlavu.“ Radek pípá v zápětí: „ Stáhni si okýnko v autě a jeď už!“
Myslíte, že jsem si dala ten butik? No jasněže ne. Mateřstvím vám tak nějak zvýrazní rysy zodpovědnosti. Přece v tom manžela nemůžu nechat. Vždyť sama vím, jaký to je.
A taky ty pudy, ty mateřský. Ty jsou nanic. Děti mě potřebují, já je taky, na butik kašlu. Vždyť doma využiju beztak jen ty tepláky...
A víte, čím to dorazila ta kadeřnice?: „Dáme příště i barvu, ne? Tady ty šediny by to chtělo trochu schovat…“. Ne, starý život se vám vrátí už opravdu pouze v záblescích.
