Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Na mateřské ke kadeřníkovi? Jedině v poklusu.

10. 01. 2018 8:00:00
Ve vašem novém životě, v tom životě s dětma, se občas objeví záblesk toho života minulého, toho bez dětí. Ale nikdy už to není, jako dřív.

Vybavuju si ten pocit, když jsem po dlouhých měsících izolace vyrazila poprvé po třetím porodu sama do města. Ke kadeřnici. Ještě před odchodem jsem Radka ujišťovala, že jsem všechno zajistila. Matěj s Jonášem jsou najezení. Hrajou si. Pohoda. Lahvičky s pitím jsou čerstvě nalité. Jonáš má čistou plenku, Matěj seděl před chvílí na nočníku. Filip je nakojený. Kdyby brečel, asi ho bolí zuby. Kousátko a gel jsou v ledničce. Přebalený je taky, ale zkontrolovat ho může. Hodně slintá, kdyby měl vlhký bryndák, musí se vyměnit. Případně i převléct bodyno. Všichni jsou nachlazení, tak ať se jim to nerozjede. Odsávačka je kdyžtak v koupelně. Dudlíky v kuchyni...

Radek se na mě mlčky díval, Filipa v náručí, ty dvě starší batolata u nohou, prej ať už jedu, zvládne to s prstem v nose.

Plánovala jsem si, že pojedu pomalu. Budu se rozhlížet po okolí a ne co chvíli v zrcátkách kontrolovat, co se vzadu v autě mezi dětma děje.

Nebudu ukazovat na koníky, ani nikoho nadšeně upozorňovat, že jede vláček.

Pustím si nahlas rádio. Žádnej Radkův Rockmax, ani písničky pro děti. Ale to, co chci já.

A od kadeřníka to vezmu kolem nějakého drahého butiku. Kolem toho, ve kterém jsem nikdy nebyla. Už si nepamatuju, kdy jsem si vůbec koupila něco na sebe. Dají se počítat těhotenské legíny z Lidlu?

Jela jsem samozřejmě jako ďas. Škoda každé minuty volna, co se mi naskytla. Život s dětma vás naučí být neustále jakoby v poklusu. Musíte vykonávat několik činností najednou, nikdo jiný to za vás neudělá a udělat se to musí. Pronto, pronto, nestíháš. A tak i v té chvíli relaxace se toho snažíte zvládnout co nejvíc. Soudruhu, spi rychleji...

Po příjezdu do centra se mi nedařilo najít místo k parkování. Skoro plačky jsem nervózně poposedávala za volantem a nahlížela zoufale do uliček, kam auto vrazit, ať už se proboha konečně dostanu mezi lidi!

Nakonec se uvolnilo jedno místo na veřejném parkovišti. Stočila jsem to k pokladní budce přes plnou čáru, nadšená, že jsem bezpečně první v pořadí. Obsluha nikde. Natahovala jsem krk všemi směry, hledala stojan pro automatický odběr lístku, nula nic. A pak jsem ho zahlídla. Šoural si to vyhořele směrem k budce, nic nedbal mojeho výrazu, mé půlky těla vysunuté z okýnka, ani mé netrpělivé otázky, komu můžu zaplatit. Minul mě, dokolíbal se do své kukaně, ztěžka dosedl na rozvrzanou židli, pomalu vytáhl sklo před sebou, a až pak mě vzal na milost. Což spočívalo v tom, že mě mlčky pozoroval. Nejistě jsem se rozhlídla a zopakovala svůj dotaz na placení. Aniž by uhnul pohledem, ukázal znechuceně na tabuli vedle sebe, popsanou instrukcemi pro řidiče.

„Tak jsem jí neviděla, no bóže,“ mávla jsem nad tím v duchu rukou a nasoukala se zpátky do auta. Probírala jsem se peněženkou a mumlala si pro sebe: „Tak to s podobnýma blbkama řešíš několikrát denně, no a co. Umíš si představit, co řešim celej den já?...“ Předala jsem mu peníze, usmála se na něj a odpíchla se od budky. „A buď rád, že jsem měla drobný!“, chtělo se mi za ním ještě křiknout. Na mateřskou s ním!

U kadeřnice záblesk starého života. Hraje rádio, nikdo neječí, nevolá „dudu“, „a-a“ nebo „pití“. Když sedím, nikdo se mi nesápe po prsou, ani mi neškube vlasy. Ne, tady se mi naopak někdo vlasama jen jemně probírá. Můžu si listovat časopisem, můžu se jen tak pozorovat v zrcadle, můžu si vypít kafe. Teplé kafe. K naprosté spokojenosti by mi stačilo, kdybych mohla během stříhání na chvíli zadřímnout. To nehrozí. Z usínání mě vyruší SMS. Manžel. Prej: „jak dlouho ještě?“ Mám nutkání mu napsat, ať si strčí prst do druhé nosní dírky a dá mi pokoj, ale spolknu sarkasmus a odešlu: „Už mi bude jen foukat hlavu.“ Radek pípá v zápětí: „ Stáhni si okýnko v autě a jeď už!“

Myslíte, že jsem si dala ten butik? No jasněže ne. Mateřstvím vám tak nějak zvýrazní rysy zodpovědnosti. Přece v tom manžela nemůžu nechat. Vždyť sama vím, jaký to je.

A taky ty pudy, ty mateřský. Ty jsou nanic. Děti mě potřebují, já je taky, na butik kašlu. Vždyť doma využiju beztak jen ty tepláky...

A víte, čím to dorazila ta kadeřnice?: „Dáme příště i barvu, ne? Tady ty šediny by to chtělo trochu schovat...“. Ne, starý život se vám vrátí už opravdu pouze v záblescích.

Autor: Kateřina Karolová | středa 10.1.2018 8:00 | karma článku: 28.00 | přečteno: 1847x


Další články blogera

Kateřina Karolová

Maminy v ZOO

Víte, dřív jsem si nedokázala představit, že budu moct někdy uprostřed pracovního týdne jen tak ráno vstát a jet si třeba do ZOO. Plánovala jsem si, že až budu na mateřské, že nebudu dělat nic jiného, než se takhle flákat.

14.7.2018 v 14:47 | Karma článku: 34.21 | Přečteno: 1725 | Diskuse

Kateřina Karolová

Pere pračka

Jestli žijete s osobou, která podobnými frázemi nezlehčuje proces, který musíte opakovaně absolvovat, držte se jí! Jestli se ta osoba na pracím procesu dokonce podílí, jdu po ní!

10.7.2018 v 6:47 | Karma článku: 37.46 | Přečteno: 2661 | Diskuse

Kateřina Karolová

Mateřská paměť je milosrdná

Objevila jsem dopis, ve kterém jsem odpovídala kamarádce na dotaz, jak to doma zvládám se dvěma malýma dětma. Zajímavá vzpomínka. V té době jsem totiž ještě netušila, že zanedlouho znovu objevím dvě čárky na testu.

28.6.2018 v 13:29 | Karma článku: 34.10 | Přečteno: 1748 | Diskuse

Kateřina Karolová

Tři děti? Chce to systém.

Začátkem roku 2015, těsně před mým prvním porodem, jsem přesně věděla, jak se starat o dětí. Hodně jsem si o tom přečetla, chápete. Teď jsem o 3 roky starší. Taky mám o 3 děti navíc. Takže co myslíte? Jo, byla jsem fakt naivní.

23.6.2018 v 6:29 | Karma článku: 38.49 | Přečteno: 2376 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Mirka Pantlíková

„A co ty děláš na tem stromě? Okamžitě slez!“

Pocházím z "meruňkového kraje," meruňky nejsou pro mne nic nového. Ty tvrdé, čerstvé, po ránu utržené ze stromu, maminka zavařovala, (v zimě byly dobré na koláče), z těch měkkých, přezrálých, vařila džem.

23.7.2018 v 13:27 | Karma článku: 14.57 | Přečteno: 372 | Diskuse

Martin Herák

Skryté perly, aneb tři tipy na film, který jste možná minuli

Přestože je léto a málokdo by chtěl trávit čas u televize, nabídnu tipy na tři filmy, které dle mého názoru stojí za to vidět. Prošlo mi očima opravdu hodně filmů a seriálů, takže pokud tyto F-tipy někdo ocení, rád budu pokračovat

22.7.2018 v 17:31 | Karma článku: 10.19 | Přečteno: 639 | Diskuse

Lenka Šnajdrová

Zlý člověk

Stalo se vám poslední dobou, že vám někdo ublížil? A trápí vás to ještě dnes? Jak to vlastně je se zlými lidmi?

22.7.2018 v 17:27 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 456 | Diskuse

Martin Herák

Úsměvy smutných mužů

Čím to je, že někdo dostane od života ránu, zapláče si, otřepe se a jde dál a jiný se přesune na dno láhve? Jsou slabí, nemocní, nebo to mají v genech? I o tom je nový český film Úsměvy smutných mužů.

22.7.2018 v 10:08 | Karma článku: 20.28 | Přečteno: 896 | Diskuse

Jitka Štanclová

Seznamka naostro

"Tak co, Jarošu, už máš babu?" popichovali štamgasti jako vždy svého kamaráda z výčepu. "Pořiď si internet, bez něho si ztracený".

20.7.2018 v 13:37 | Karma článku: 27.52 | Přečteno: 1506 | Diskuse
Počet článků 74 Celková karma 36.81 Průměrná čtenost 2145

Jsem dětská lékařka. V roce 2011, po třech letech praxe v české nemocnici, zklamaná situací v českém zdravotnictví, jsem po akci "Děkujeme, odcházíme" kývla na nabídku pracovního místa v Německu. Blog je seskládán z dopisů, které jsem zasílala rodině a známým. A definuje ho tohle:

Žít v cizině není synonymem bohatství, dobrého života a skvělé práce. Žít v cizině znamená boj, tvrdou dřinu, obětování, samotu a odvahu. Být ponížen, opovrhnut, oklamán či dokonce zneužit. Je také synonymem vzdání se mnoha věcí a obětování se kvůli jiným pro lepší život…

Tato slova jsou určena pro ty, kteří nikdy neopustili svou zem a odváží se kritizovat nás všechny, kteří jsme s odvahou i strachem opustili pohodlí našich domovů, abychom hledali nové možnosti a lepší budoucnost…(zdroj: facebook, z veřejného profilu Život je boj)

Taky jsem máma. Vyrostla jsem v paneláku, ale vzala si za muže chlapa s duší vesnickou. Žijem spolu od roku 2015 na valašských pasekách, kde trávím veškerý čas s našimi třemi malými dětmi. Kdysi jsem studovala medicínu v Praze, tančila akrobatický rokenrol, pracovala jako doktorin. Teď jsem na dovolené. Té mateřské. Na samotě u lesa. To snad mluví za vše...





Najdete na iDNES.cz