S výukou naprostý souhlas. Někdy jde "jen" o zajištění dýchání vyndáním zapadlého jazyka. Mladé to třeba vůbec nenapadne, nemají zkušenost. A přitom by to jistě uměli.

Lidi znalost poskytnutí první pomoci podceňují do doby než se jim, nebo někomu blízkému, něco stane.

Dobrý blog. Kateřino. Dík!:-)

Děkuju, přesně to si myslím. Jsem sama zvědavá, až moje děti začnou chodit do školy, jak moc prošlo vzdělávání změnami. Moc doufám, že k lepšímu. Mějte se

Ale ono se opravdu učí, že stačí zavolat záchranku, když se bojíš udělat něco víc... Z vlastní zkušenosti vím, že se člověk musí párkrát do té situace dostat, aby se nebál, kurzy nekurzy. Myslím, že "lekce z reálného života" se sotva kdy stanou školním předmětem, notabene s hodinovou dotací na úrovni češtiny nebo matiky.

P.S. A ty letopočty si stejně dávno nepamatuju.

Já vím, a proto by se s tím mělo něco dělat. A lekce z reálného života-myslím, že vůbec nejsou nereálné. Dotace by mohla přihodit pojišťovna-kdyby si to spočítala, vyšla by jí tahle prevence mnohem levněji, než řešení následků, kdy kvůli každé kravině vyjíždí záchranka za tisíce. Anebo vyjíždí správně, ale o postiženého už je částečně postaráno. O to mi jde spíš, aby lidi sami věděli, co dělat a nebáli se toho. Nejhorší je totiž "nedělat nic":(

Samozřejmě by bylo dobré, kdyby děti někdo v tomto ohledu vzdělával, ale když si vezmu například mou maličkost, tak si troufnu tvrdit, že teoreticky vím jak se v mnoha situacích zachovat, prakticky si myslím, že bych to v krizové situaci nezvládl i kdybych chtěl.

Spousta lidí říká, že nemají problém s cizí krví, ale jejich vlastní jim vadí. Já to mám naopak. Docela si dokážu představit, že kdyby mi někdo useknul ruku, zachoval bych chladnou hlavu, ale kdybych viděl někoho s useklou rukou tak si pravděpodobně vedle něj ustelu. Nemyslím si, že by to bylo proto, že bych nezvládal pohled na zranění. Spíš mě asi dostihne ta tíha zodpovědnosti, když jsem zodpovědný jenom za svůj život, tak se dokážu srovnat se vší co udělám nebo ne, ale když bych měl mít zodpovědnost za život někoho jinýho tak nejsem schopnej jakékoli akce (teda to si aspoň myslím, naštěstí jsem se nikdy neocitl ve vyloženě krizové situaci).

To je zajímavý názor, myslím, že v tom nejste sám. Já jsem s něčím podobným bojovala v mých lékařských začátcích, tížilamě ta zodpovědnost za cizí život, bála jsem se toho, že se rozhodnu špatně. Teoreticky jsem všechno ovládala, ale v praxi mě jakoby něco brzdilo..Díky za příspěvek

Moje dcera měla ve 2 letech (před téměř 20 lety) záchvat febrilních křečích. Automaticky jsem jí resuscitovala a rozdýchala, odnesli jsme jí s mým tatínkem k pediatričce (od které jsme chvíli předtím vyšly), ta jí aplikovala Densitin (pro laiky diazepam v gelu, který se aplikuje do rekta) a poslala nás do nemocnice. Vůbec jsem nechápala, proč mi chodí zdravotnický personál (včetně lékařů a primáře pediatrie) pogratulovat k rychlému a odbornému zákroku. Do té doby jsem totiž nikdy neslyšela o febrilních křečích a neviděla jsem na vlastní oči žádný druh záchvatu. Já patřím, naštěstí, mezi tu část lidí, kteří v danou chvíli fungují a implozi si prožijí někdy později

edit: křečí

Včera jsem viděla jiný příběh,možná jsi ho take zaznamenala: postižené holce,která měla s sebou asistenčního psa,se udělalo v parku zle a hodinu a půl!! jí lidi nevšímavě obcházeli,ač pes dělal,co mohl... Děsivé.

Ten jsem neviděla...A asi ani nechci:(Strašné

Katko, video i blog super!

Jíťo dík

Rozhodně skvělý a velice potřebný blog!

Děkuju

Zažil jsem to na vlastní kůži, když jednou přede mnou auto srazilo starého pána na cestě. Byl jsem tam zhruba po 30 vteřinách od nehody. Řidič vystoupil z auta a stál jako solný sloup, neschopen pohybu a jen zíral. Byl absolutně nepoužitelný, což jsem chápal.

Starý pán byl v bezvědomí, dělal jsem, co jsem měl, automaticky, bez většího přemýšlení. RZP tam byla do 5 minut (volala moje žena) a pána si odvezla. Byl jsem taky částečně v šoku, podobné situace člověk nevidí - naštěstí - každý den. Pak mne napadlo, že jsem rád, že to mám všechno tak nějak zautomatizované, protože v té situaci moc přemýšlet nešlo.

Na druhé straně si vzpomínám na jednu příhodu, popsanou jednou českou lékařkou, která byla se svou kolegyní - Američankou - někde na pláži v USA. Vytáhli na břeh utopené dítě. Česká lékařka se okamžitě vztyčila a chtěla utíkat k dítěti. Americká kolegyně ji strhla zpět se slovy: "Chceš mít problém? Tak tam běž..." Všechno tam řeší rescue team, který však samozřejmě přijel po delším čase....Naprosto jiný mrav a zvyk.

Karma za článek.

Mám to asi obráceně, v krizových situacích k nimž jsem se v životě dostala (a na základce o ně nebyla nouze - epileptické záchvaty dětí, úrazy atp.) jsem zcela automaticky konala to, co bylo v té chvíli zapotřebí a hroutila jsem se až pak.

Ale zažila jsem situace, kdy jsem pro své jednání ani po letech nenašla racionální vysvětlení.

Např. mi osmáci přivedli spolužáka s tím, "že je mu nějak divně", což nebylo nic neobvyklého, před čtvrtletní písemkou se celkem pravidelně objevil někdo, komu bylo "nějak divně". Koukla jsem na kluka a rozběhla se k telefonu zavolat záchranku. Ta přijela do pěti minut a ještě v sanitce před vchodem do školy klukovi poskytli pomoc. Lékař se pak vrátil a řekl, že to byla vážná srdeční komplikace a včasná pomoc klukovi zachránila život.

Neobvyklé bylo to, že jsme měli přísný zákaz sami volat záchranku, pokyn zněl - nejprve uvědomit školní lékařku, která rozhodne o dalším postupu. Dodnes nevím, proč jsem záchranku tehdy zavolala a nedodržela nařízený postup. A podobných (pro mě nevysvětlitelných) situací jsem zažila víc.

Jako vždy krásně napsané.. Říká se, že celkově 90% lidí v krizové situaci strne a není stavu racionálně konat a jen 10% lidí funguje a pomáhá..

Dříve byla ve školních osnovách branná výchova, myslím, že kdyby nyní byla zážitková první pomoc, tak by to bylo jen ku prospěchu

určitě! Já věřím, že v současných možnostech by mohal být první pomoc podávaná velmi atraktivní formou, ale nesmělo by to být jen nárazově, jednou za rok, ale pravidelně, několik hodin týdně. Těch témat, které můžou v životě "zachránit život" je mnoho a určitě je to oblast, která má smysl. Což se o některých předmětech, které pamatuji, říct nedá...:)))