Já jsem vždycky chtěla , aby domarodky nejdřív šly na kratkou prohlídku diakonie , pak třeba školy , kde pracuji, speciální pro děti s PAS a mentální retardací a pokud dál budou trvat na svém , pak podpis, že nebudou požadovat přispěvek na péči a všechno si hradí sami. Jinak taky souhlasím s tím, že se nám to trochu zvrhlo a zachranujeme někdy něco co zachráněné být nemělo , každý den se setkávám s dětmi, které nemají dobré vyhlídky, vidím ty rozvrácené rodiny, ty odsunuté a neš ́tastné sourozence a konec nebude žádný dobrý pro nikoho ,.

Ale PAS nebbývá následek domácího porodu.

Popisujete to tak, jak to je... Záchrana takovýchto jedinců je podle mě trochu daň za pokrok. Ale propagátorky domácích porodů budou argumentovat tím, že nemocnice maléru stejně nezabránila, tedy budou rodit v obýváku.

Já jsem právě nějakou ohnivou reakci z protistrany čekala. A chtěla jsem argumentovat, že právě proto-že i rodičky, co chtějí rodit pod dohledem, mají přesevšechno smůlu, jak můžou s nějakou nadějí počítat ony,co pomoc primárně odmítají a sanitku by si zavolaly jen když už by všechno selhalo. Jsou opravdu přesvědčené, že pak by šlo vše jak po másle? Ne, takhle to chodí, i když to po másle jede...:(

https://sichtarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=590353

Kdybyste někdy měla čas to přečíst a krátce okomentovat , byl bych rád.

Paní Šichtařová neměla nikdy komplikované porody,to se to pak doma rodí jak po másle.

Ctu vas i nadale. Ale priste to snad nebude uz scenar pro Alfreda Hitchcocka.

Když on ten život zdravotnickej takhle divný je...

To je to nejhorší na vašem povolání. Snad to trochu umí zastínit, když se vám podaří nějakému dítěti pomoci.

To ano. Ten pocit štěstí, co zachvátí všechny okolo, když se narodí zdravé dítě, ten je nepopsatelný a člověk se ho nikdy nenabaží. Já pravidelně brečívala spolu s tatínky a nechápala jsem, proč to nedojímá i ostatní:)

Tiché, smutné...ano.

Jak to uškrcení pupečníku kdysi řešily porodní báby? Neměly na to nějaký fígl?

Já mslím, že podobně, jako instruovala ta gynekoložka manžela-snažit se pupečník strčit zpátky a dítě protlačit okolo něj. Nebo dítě co nejrychlej porodit...Já nevím, netuším, jak se to dřív praktikovalo. Proto jsem ráda, že žiju v době, kdy už medicína pokročila a je možnost rodit v nemocnici. Přijde mi hrozné, že i přesto se to v dnešní době může takhle zvrtnout..:(

Ale i tak s blogem souhlasím. Někdy je záchrana života trestem. Možná se teď rouham,ale vidím to pragmaticky,jako Vy.

Ty matky to vidí jinak,protože ony celou dobu doufají,že...se stane zázrak. Každé nepatrné zlepšení je povzbudí k dalšímu doufani. Sama nevím,jak bych se zachovala. Prostě ta láska k dítěti je silnější,než realita. Já třeba měla porod zcela normální,vsechny testy,i plodovka,ok..A syn má dětský autismus a mentální retardaci.

Ano, já spíš myslela ty matky, které primárně vyždaují porod kdekoliv jinde, než pod lékařským dohledem. pak jsou matky, které si v nemocnici přejí rodit, ale nestihnou to, jako v tomto případě. A to doufání v zázrak-ano, já tomu rozumím. Teď, jako trojnásobná matka, navíc po zkušenosti se synem v dětské léčebně(kvůli centrální obrně nožiček) tomu dokonce rozumím víc, než kdy předtím. Kdybych měla takhle těžce nemocné dítě, také nevím, jak bych jednala. Určitě bych ho bezmezně milovala za všech okolností. Nechci na to ani pomyslet....:(