Tohle zažijete i tady, co chvíli někdo přijde do kanceláře nebo jídelny s dotazem, zda někdo umí německy, rusky, francouzsky...

Autorko, píšete odpad z gymplu. To by platilo pouze v případě, že byste měla na každém výzu neustále trojky odshora až dolů, nebo nějaké ty čtyřky.

Já se na gympl dostala z jazykové základky spolu s většinou spolužáků, tak z nás udělali jednu třídu. Zařadili nás do projektu, který tehdy v republice probíhal-čtyřleté intenzivní studium němčiny zakončené Sprachdiplomem, se kterým jsem pak mohli jít studovat na německou vysokou školu. Já už na té jazykové základce docela trpěla, přišlo mi, že na jazyky nemám buňky, ale přijímačky jsem udělala, tak jsem chtěla šanci využít. Na gymplu to samé. Celé ty čtyři roky jsem se trápila, a se mnou i náš učitel-Němec, který nás na zkoušku připravoval. Byla jsem v té jeho elitní skupince opravdu nejhorší. Zoufale jsem se snažila nedělat gramatické chyby, nikdo mě nikdy nevedl k tomu, že při běžné komunikaci je cizincům jedno, jestli řeknete něco špatně. Důležité je, zachovat podstatu, aby vám ten druhý rozuměl. Chyběl mi ten šestý smysl, se kterým všichni okolo mě mluvili plynule, zatímco já přemýšlela nad správným tvarem, pádem, časem, sklonem...Denně jsme psali složité testy zaměřené na práci s jazykem a já se po strhání bodů dostala pokaždé tak tak k hranici "limitu pro splnění". Dělala jsem, co jsem mohla, ale prostě to nešlo. Nechápala jsem to, proč mi to dělá takový problém, když tomu věnuju tolik času....Přála jsem si chodit do normální třídy, kde bych brala jen klasické základy němčiny,vyprávěla si o prázdnicnách a psala slohovky na téma "rodina". Místo toho jsem studovala německé články o politice a rozebírala větné skladby,které se neučí ani na střední škole přímo v Německu. Díky těmhle letům na gymplu jsem němčinu začala nenávidět. Ale když už jsem se jí tolik věnovala,nechtěla jsem to vzdát a ty zkoušky alespoň zkusit. Tenkrát mi nikdo nevěřil, Němčinářka z normální skupinky mi dokonce domlouvala,ať na zkoušky nechodím, že to nedám. A já si tenkrát řekla, že tam půjdu, všem navzdory. Ty zkoušky trvaly několik hodin. Dva dny. A já je udělala. Nikdo tomu nechtěl věřit. Ani já ne. Udělal sjem je opět na "dolní hranici" ,ale splnila jsem všechny limity.(...)

Mam kamarada, chirurga, dnes uz hodne dlouho v penzi. Narodil se v Petrzalce, takze vybaven madarstinou, nemcinou s slovenstinou uz mel predpoklady ke komunikaci. Ze skoly ovladal jeste anglictinu a v Eritreji se naucil italsky a protoze z bytu videl na francouzska kasarna, pochytili tam neco.. Vzdy kdyz se nektery lekar nemoh domluvit s nejakym cizincem v nemocnici, vzdy ho k nemu volali.

Někteří lidé mají dar na jazyky a to je pak radost:)

To musela být v tom všem napětí až neuvěřitelné úlevná chvilka.

To byla, ještě teď si vybavuju, jak jsem za ní byla vděčná.

No, batoh je po naszymu rukzak... to bych ještě přeložil....můj děda byl ještě lepší,v jeho řeči asi každé páté slovo bylo z němčiny. Ni vidíte, na chirurgii vás určitě

mají od té doby rádi.

U nás plecniak. Naši to tak taky měli a němčina prolinala každou větou.