Láká vás studium medicíny? Zvažte to! – část osmá (Zastřel si své ptáče)

Občas mi napíše někdo, kdo objeví mé blogy a má potřebu to se mnou probrat. Většinou je to kolega z oboru. Nebo čerstvý medik. Medička. Ta mi napsala nedávno. Její zprávy mě docela zasáhly. A já vám řeknu proč.

Ta osoba, a říkejme jí třeba Lucie, se mi poprvé ozvala začátkem letošního srpna. Prázdniny v plném proudu, Lucie prý náhodou objevila mé články o studiu medicíny, o tom, aby budoucí medici svůj krok zvážili (odkaz zde: https://karolova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=700946 ). První zpráva vyslaná mým směrem byla plná bezmezného nadšení, které zachvátí každého, kdo s hrstkou ostatních pokoří přes 2.500 uchazečů a stane se tím vyvoleným, který smí studovat na lékařské fakultě. Zároveň byla zpráva i směsicí obav z reality. Zprávy, v lehce poupravené verzi (vzhledem k zachování anonymity) publikuji s autorčiným svolením:

LUCIE:

Zdravím. O přijetí na medicínu jsem usilovala 3 roky, z toho až ten třetí pokus vyšel a byla jsem z toho víc než unešená. Už mám nakoupené Číháky, dostala jsem od maminky za přijímačky fonendoskop, mám spoustu materiálů a děsně se těším, ale po přečtení vašeho článku se mi opravdu udělalo nevolno. Nikdy jsem asi nechtěla nic víc, než tohle, ale vážně jsem se vykašlala relativně pohodového studia na jiné výšce, které mě ani trochu nenaplňovala, abych si splnila sen, který mi má totálně "zničit život" ? Já si totiž stále říkám, že raději "odtrpim" pár let, když pak budu dělat něco tak úžasného, co mne bude bavit a budu se mít dobře. Možná to ale opravdu vidím zatím moc růžově. Na druhé straně je přece skvělé mít ve své práci koníčka, ne? To je to vážně tak zlé..?

Co na to říct? Píše si s vámi budoucí nová naděje českého zdravotnictví. Plná nadšení a chuti, díky za každou duši. Nalijme jí čistého vína a popřejme jí zdar a sílu:

JÁ:

Vidím se ve Vás. Taky jsem byla unešená a děsně se těšila. A samozřejmě jsem si to studium i užívala, přišlo mi to od začátku nesmírně vzrušující…Ale ve výsledku, teď zpětně, opravdu vidím, že jsem obětovala kus svého života, nesmírně cenný kus života, který už mi nikdo nikdy nevrátí…budete trávit hodiny a hodiny zavřená v pokoji nad hromadou knih, nebude to brát konce. A pak, když přijdete do zaměstnání a uvidíte, že to pokračuje, že je české zdravotnictví opravdu založené na solidaritě českých doktorů, co všechno se od vás vyžaduje, jakou musíte mít kvalifikaci a zodpovědnost, jak vás navzdory tomu veřejnost vnímá, jak vás zaměstnavatel podhodnocuje, využívá, zneužívá, jak kvůli zrůdnosti systému ohrožujete životy jiných lidí i ten svůj, a to bez možnosti to nějak ovlivnit, je to prostě k pláči…

Ale moc vám přeju to nadšení, mám radost, že bude mít ČR novou doktorku a pevně doufám, že se vám bude líbit:)

Lucie poděkovala a rozloučila se.

Skončilo léto, začal podzim a brány pekla (tedy medicíny) se otevřely. Po třech týdnech mi od Lucie přišla další zpráva:

LUCIE:

Dobrý den. Chci vám jen říct, že váš článek byl víc než pravdivý. Nic horšího, než zničit si život studiem medicíny, jsem udělat nemohla. Cítím se ponížená, že se nehodím ani na hnůj. I přesto, že makám jak šroubek. Promiňte za pesimistickou zprávu, ale už vám aspoň malinko rozumím

Zaujala mě to a zeptala jsem se na podrobnosti. Lucie mi místo psaného textu poslala namluvené zprávy. Líp se jí nejspíš formulovaly myšlenky. Hlas, těsně na prahu dospělosti, a obsah, ze kterého mrazí:

Nastoupila jsem v půlce září a byla jsem úplně nadšená. Všechny ty přednášky…skvělé…i ti vyučující… jsou úplně úžasní. Chtějí v nás probudit zájem, zajímavě se nám to snaží podat, i nad rámec…nadchnout nás pro obor. Vedení se s námi vše snaží řešit…. Jenže…všechno tohle nadšení zmizelo po pár hodinách z anatomie. Cvičení má trvat od 15.do 18.hod, my v té škole pravidelně sedíme tak do 19., i do půl osmé… Pan doktor, co nás učí, velmi, ale velmi rychle vykládá látku, kterou by prostě v takovémto tempu nepobral vůbec nikdo. Pak nás vezme na pitevnu, kde to nechá všechno ukázat praktikanta ze třetího ročníku, sám jde pryč… A pak nás jde pan doktor zkoušet. A zkouší takovým způsobem, že jsou z něho všichni úplně na kaši. První hodinu nám řekl: „budu vás každý týden zkoušet…každého…budu na vás klečet…jedničky nedávám, dvojky nedávám. To byste museli publikovat…“ 

Když někdo něco řekne správně, tak ho utře, že si to určitě tipnul, že to přece nemohl vědět. Trojky dostávají jen ti nejvíc našprtaní borci, kteří se učí dvě kapitoly dopředu. Mě třeba první hodinu zkoušel na páteř, to jsem celkem uměla, všechno jsem mu řekla a on mi říká: „dobře, takže vědělas to všecko, takže za čtyři, sedni si“.

Moje druhé zkoušení bylo z karpálních kostí. Měla jsem je poskládat a popsat. Přidala jsem i popis ligament, i když jsem je ještě nemusela vědět. A on se mě pak zeptal, která je to ruka, jestli pravá, nebo levá. A já jsem se na to podívala, na moment jsem zaváhala, abych se zorientovala, čili jsem neodpověděla hned a on mi řekl: „takže za pět, neumíš to, vypadni!...“

Moje třetí zkoušení probíhalo už na pitevně, kde jsme probírali horní končetinu, svaly a kosti. Svaly jsem mu řekla, ale dva jsem si popletla, tak on tu ruku hodil pryč a vytáhl krabici s kostníma úlomkama, které jsem mu už bez problémů všechny řekla správně. A on se na mě podíval, tak se jako zasmál a říká: „no, ty svaly jsi vůbec neuměla, vypadni, za pět…“

No a moje poslední zkoušení už bylo na svaly, kosti, cévy a nervy horní končetiny, kdy já jsem se to teda opravdu pečlivě učila a celý týden jsem strávila na pitevně a nedělala jsem nic jiného, než že jsem drtila tu anatomii. Při zkoušení se mi smál, když se mi klepala pinzeta v ruce, řekla jsem mu, že mám z něj strach. Pak se mě zeptal na plexus cervicalis (krční pleteň nervů). Řekla jsem mu, že se omlouvám, ale že jsme se měli učit cévy a nervy paže, že umím plexus brachialis (pažní pleteň nervů). Omlouvám se. A on na mě začal křičet, na té pitevně, že jsem se na to doslova „vysrala“, že mám „vypadnout“, že mám „za pět“…

A takhle on nás ponižuje pravidelně. Všechny. On po nás takovým způsobem šlape. Neustále nám dává najevo, jak se nehodíme ani na hnůj, že jsme hloupí, směje se, když něco nevíme, nadává, že se vůbec neučíme, že na té škole nemáme co dělat…Přijde mi to, jak psychickej teror. Já když jdu do školy a představím si, že tam tenhle člověk není, tak jsem absolutně bez problémů a tu školu miluju.

Mě vůbec nevadí, že je ten člověk přísnej, že toho chce hodně, že nás každý týden zkouší, to nikomu z nás nevadí, to je naopak v pořádku. Mě vadí, že mi ten člověk hnusí něco, co mně baví, co chci opravdu dělat.

Vědomostně jsme na tom sice mnohem líp, než kolegové z ostatních tříd, ale za jakou cenu? Za cenu strachu a ponížení. Já umím makat i pod vlivem pozitivní motivace. To ostatně všichni. Jsme tam, protože chceme, nikdo nás do toho nenutí.

Mám strach z toho, že tohle je teprve prvák, první semestr, co přijde potom? Že takových lidí, jako on, potkám mraky, během studia i po něm a nejsem schopná se s tím vyrovnat.

Z toho posledního cvičení jsem odcházela v slzách, že položím Isic na studijní a odcházím z téhle školy. I přesto, kolik mi to dalo úsilí, jak strašně jsem se nadřela se na tu školu dostat, a jak moc to chci, chtěla jsem se na to vykašlat.

Ted nás připravil na to, že zápočtové zkoušení u něj na první pokus udělají jen 4 lidi a opravný termín bude 31.prosince… A já tomu i věřím.

Ten člověk je čistý zlo a já si s tím neumím poradit. Dělá si před námi z pacientů srandu, vysmívá se tomu, že mu někdo přišel poděkovat se slzama v očích. Je mi zle z toho, jak může tenhle člověk dělat medicínu, a ještě navíc učit studenty, kteří by, nedejbože, mohli být jednou stejní, jako on.

…

Tak. Čistý zlo. Teď těžko říct, jak moc černou duši tohohle kolegy zformovaly roky ve zdravotnictví, a za co si může sám. Čímž nežádám o slitování, jen nabízím podnět k zamyšlení.

Jistě je tenhle doktor výjimkou. Doufejme. Vždyť Hajská se přece může vyskytnout už na základce.

Chtěla jsem tentokrát blogem poukázat na to, že během vysněné cesty za doktorským snem musíte očekávat i střelbu do vlastních řad. Takhle si my, doktoři, hýčkáme ptáčata v hnízdě.

Medici, do lavic, budem vás potřebovat.