Láká vás studium medicíny? Zvažte to! – část čtvrtá (Jak svět přichází o kadeřnice)

Přemýšlela jsem, jak popsat a vysvětlit život mladého lékaře, aby jeho situace byla srozumitelná širokému spektru lidí. Co takhle si místo doktora představit někoho jiného, třeba kadeřnici?

Vůbec nic proti téhle profesi nemám, dokonce jsem kdysi uvažovala nad tím, že by mě nějaké takovéhle kreativní zaměstnání bavilo. Teď se mi hodí jako ideální příklad k vysvětlení toho, o co v případě stesků českých lékařů, bojujících v českém zdravotnictví, jde.

Tak tedy dosaďme si do role medika kadeřnici. Kadeřnice se vyučí, a to zdarma, za peníze nás všech. Možnost, jít se zdarma vzdělat na kadeřnici (lékaře), má každý. Stejně se ale pokaždé najdou lidé, kteří mají potřebu to někomu vyčítat. To jen tak pro začátek, aby byla kadeřnice pozitivně naladěna tím, jak jí bude část populace vnímat.

Karlovo učiliště si klade dost vysoké nároky. Intenzivní denní studium, mraky zkoušek, praxe bez nároku na jakoukoliv odměnu, ale to všichni známe, i já jsem to už rozebírala v jednom z předchozích blogů. Jde jen o to, že než kadeřnice získá výuční list, dost při tom zestárne. Řekněme, že dospěje do věku, kdy už by stálo za to přemýšlet o založení rodiny. Ovšem - udělejte to, když nemáte nic. Doteď jste žili na úkor rodičů, bez výdělku, nevlastníte žádný majetek, ani pracovní pozici. Tedy něco, co byste již dozajista měli, kdybyste se pro poslání, stát se kadeřnicí, nerozhodli. Vaši vrstevníci ze střední, kteří se rovnou po škole vrhli do práce, mají samozřejmě náskok. Dokonce dorostli do věku, kdy se oddalování založení rodinného hnízda bude považovat za zbytečný risk. Neplodnost, zdraví dítěte, znáte to. A tak v době, kdy se poohlížíte po své první pracovní pozici, většina ostatních zakládá rodiny.  Nevyčítáte jim to, nemáte nikomu nic za zlé, jen to zkrátka konstatujete. Myšlenky na vaše biologické hodiny odsunete stranou, co jiného vám vlastně zbývá. Zdá se vám logické po škole konečně začít pracovat, zaběhnout se v oboru a něco si vydělat. Uvědomujete si, že to děláte na vlastní úkor, ale jde jen o pár let, říkáte si.  Pořizovat si první dítě v pozdějším věku je bráno jako kariérismus (a věřte mi, že se určitě najde někdo, kdo vás na to upozorní), a to i přesto, že vaše kariéra se vlastně ještě ani pořádně nerozjela, vždyť jste se nedopracovali ani k definitivnímu vyučení se v oboru (tedy k atestaci). Ale nepředbíhejme, sotva naše kadeřnice vylezla ze školy.

Máte kliku. Po kadeřnicích je zoufalá sháňka. Pracovní místa jsou k dispozici v širokém okolí. Rozhodnete se pro specializaci na dětské střihy a nastoupíte na pracoviště nejblíž vašeho bydliště. Jde o velký kadeřnický komplex, klientelu si nemusíte hledat, přichází za vámi sama. Je prima, že vám odpadá stres z toho, že neseženete zákazníky. Ono vám to ale ve výsledku může být jedno. Neplatí vás od zákazníka, ani od toho, co pro něj uděláte a jak, ale od hodiny v práci. Je jedno, kolik toho za směnu vykonáte, jestli uplatníte něco, v čem jste lepší, než vaše kolegyně, všichni dostáváte stejně. Jistě, takových zaměstnání je spousta, není na tom nic zvláštního. Snad jen to, že zákazníci můžou přijít kdykoliv, požadovat cokoliv a očekává se, že to od vás i dostanou. Bez placení. Je jedno, jestli na to systém finančně má, nebo ne, neexistuje regulace, jen dojem, že je vše zdarma, a že na to je nárok. Klienti totiž čerpají z předplaceného kreditu, který je velmi nízký, kdežto kvalita vašich služeb velmi vysoká. A vaše mzda je, navzdory zkreslenému veřejnému mínění, opravdu žalostná. Ve vašem okolí byste našli několik pracovních pozic, na které byste se nemuseli nijak zvlášť kvalifikovat a nabídli by vám plat vyšší. Jenže vy jste kadeřnice, vaše služby jsou potřeba, jde o poslání. Chtěli byste vašemu oboru dát alespoň šanci. On se ten plat časem jistě zlepší, vy tomu věříte.

A tak začnete pracovat. Záhy pochopíte, že zákazníků je víc, než na co stačíte. Ne že by vaše služby nutně potřebovali všichni, co k vám zavítají, ale je to pro ně v tu chvíli zdarma, proč toho nevyužít, že? Když nejsou spokojeni se střihem od vás, zajdou se přestříhat ještě ke kolegyni. Lépe večer, než ráno, ať nemusí tak dlouho čekat.

Stříháte jako diví a stejně nestíháte. Oficiálně funguje vaše pracoviště pro dětské střihy s deficitem dvou lidí. Vedení vás uklidňuje, že je situace v řešení, a že se to dá zvládnout. Což znamená, že se očekává, že najedete na pohotovostní režim a budete v něm udržovat nepřetržité tempo. Jako, když se ve velké firmě blíží uzávěrka a kmitá se v nouzovém režimu. Jako, když v supermarketu jede osm pokladen, ale k dispozici je jen šest pokladních. Ty dvě pokladny navíc nikdo nezavře. Musí být v provozu, nejde to jinak. A tak mezi nimi přebíháte dle potřeby. Za čas máte dojem, že vedení usoudilo, že systém funguje i s menším počtem zaměstnanců, takže snaha doplnit chybějící personál postupně vyšumí.

Váš tým tedy stříhá v oficiálním personálním deficitu, dělíte si mezi sebe práci za kolegy, kteří neexistují, na platu se to však neprojeví. Vedení ušetří, vy práci splníte, proč by někdo něco měnil? Ke zmíněné personální situaci je třeba denně připočítat další chybějící duše. Jedna kolegyně je na povinném školení, jedna nemocná, jedna na dovolené (té z loňska) a jedna by měla jít po službě domů. Měla by, ale nejde. Zákazníci jsou nespokojení, že musí čekat. Někteří jsou přesvědčení, že si pauzírujete na kávě, nebo surfujete po internetu. Netuší, že se během dne nestíháte ani najíst, nebo si zajít na záchod. Držíte tempo, přesto jste neustále ve skluzu. Jako ostatní kolegyně. Stříháte každá na třech různých křeslech a volají vás i k asistenci při speciálním neonovém barvení. Nikdy jste to sama ještě nedělala, na škole jste o tom jen četla, ale teď to vypadá, že to nechají celé na vás. Prý se to nějak naučit musíte, a nezdržovat, zákazníci už tvoří frontu.

Zákazníky nemůžete odmítnout, musíte vždycky najít řešení. Vedení to veřejnosti slíbilo, zákazník má nárok, vy musíte vykonat. Často se stane, že někdo potřebuje vaše služby i mimo běžnou pracovní dobu. Odpoledne, večer, v noci, o víkendu, ve svátek. Někteří zákazníci jsou v tom nevinně, jde o akutní stavy, není střih jako střih, v pořádku. Z tohoto důvodu se s vámi počítá do služeb. Musíte se s kolegyněmi nějak prostřídat, aby byl zajištěn nepřetržitý provoz. Vzhledem k tomu, že je vás nedostatek, jste v práci prakticky pořád. Samozřejmě, že byste se na to mohli vykašlat a domáhat se práva na svůj vlastní život, jenže – charakter vašeho povolání vám to nedovolí. Nemůžete nechat ve štychu ani klienty, ani zbývající kolegy, ani vedení podniku. Zákazníci totiž mají předplacené právo na vaše služby, a to formou povinných odvodů ze svého platu. Za některé klienty ho platí stát. Když se to pak sečte a podělí, dalo by se říct, že si každý váš zákazník předplatil zhruba jen mytí hlavy. Bez šamponu. Vy mu ovšem, v rámci vašeho poslání, hlavu i ostříháte a usušíte. Ne, že by vám za to většina klientů byla nějak vděčná, spíš naopak. Masivně, v rámci dlouholetého zvyku, totiž očekávají, že vzhledem k předplatnému proběhne i barvení a foukaná ve slavnostní účes.

Jistě vás napadá, jak to může fungovat? No, zjednodušme si to a řekněme, že podstatnou část deficitu v celkovém rozpočtu kryje z dlouhodobého hlediska hlavně ta kadeřnice, a to tím, že pracuje za směšně nízký plat. A to i přesto, že poskytuje vysoce kvalifikované služby a je velmi obtížně nahraditelná. Díky nízkým nárokům na platy zbývá na spoustu dalších věcí a systém ve výsledku přežívá. Podíl zákazníka na financování rozpočtu je nízký, spotřeba služeb však vysoká. Přesto to šlape, neuvěřitelné, že?

Dokud nejste hotovou kadeřnicí (s atestací), nemáte moc možnost pracovat kdekoliv jinde než v kadeřnickém komplexu (nemocnici), a dle pravidel hry (platu), který určuje ona. A proč by vám vedení podniku přidávalo, když vy pro ně pracujete i za to málo, co dávají?

K dokončení vzdělání v oboru si musíte oběhat povinné stáže. Chcete-li stříhat děti, musíte měsíc stříhat ženy, měsíc muže, měsíc třetí pohlaví. Pak si taky zajet na stáž stříhání opic, na tu ale mají povolení jen v určitých místech republiky, což je problém. Větší ovšem to, že vás na lítání po stážích z vašeho původního pracoviště jen tak nepustí. Už teď pracujete v personálním deficitu, pamatujete?

Tak. Pracujete za dva, o stáže se perete s vlastními kolegy, plat máte mizerný, a do toho vás, kadeřnici v procesu vzdělávání na dětské střihy, vedení podniku povolá na záskok do domova důchodců. Prý jen dočasně, ale kdoví. Vás to profesně nikam neposouvá, senioři nestojí o vaše umělecké holení zátylku do obrázku Spidermena, k čemu to celé je? No k tomu, že u vás na dětském se to s deficitem ještě jednoho doktora snad nějak zvládne a masáže hlavy pro důchodce se nebudou muset rušit. Veřejnost je uklidněna, že všechno šlape. Kadeřnice, která si přeje umět stříhat děti, si bude muset dokončení svého vzdělávání prodloužit. Těžko říct, o kolik let, situace je rok od roku spíš horší, než lepší. Normálně by se k výučáku (atestaci) měla dostat po pěti letech praxe, ale proč by jí to podnik umožnoval, když coby neatestovaná je tak báječnou levnou pracovní silou? A do toho všeho ještě ten tikot těch biologických hodin…

A tak se naše kadeřnice rozhodne to vzdát a odejít někam, kde ty podmínky pro její poslání budou snad lepší. Všude povolání o dvou kůrkách, jistě. Ale stejně. Zaplať školné a táhni. Moment, o tom jsem psala minule…

Tak a teď k věci. Pohoršilo vás, že jsem pacienty pasovala do role zákazníka u kadeřnice? Že zdraví zaměňuju za potřebu mít melír ve vlasech? To jsem nechtěla. Chtěla jsem, abyste na zcela běžném a pěkném zaměstnání pochopili, jak se takové povolání může změnit v pocit zneužití. Pocit, že si vás systém nárokuje, že vás vysává. A že ve vás po tom všem, co jste pro jeho fungování udělali, zanechá pocit, že pracovat pro ostatní jako kadeřnice byla špatná životní volba. Tak příště to zkusíte jinde. Třeba jako doktor...