Dejte dětem málo. Dáte jim tím víc.

Dnešní děti, ty neví, co maj. Neváží si, netuší, jsou nevděčné. Žijou spotřebním konzumem. Naše dětství, to bylo úplně o něčem jiném. Jenže, dnešní doba umožňuje užívat si neomezeně. Komu to pak mít za zlé?

Kdysi, ještě za studií, jsem chodívala hlídat jednu malou holčičku. Byla z velmi dobré rodiny. Oba rodiče byli vzdělaní, hodní, ovšem velmi pracovně vytížení. Rodina byla díky tomu slušně materiálně zajištěná. Nechtěla bych, aby je za to, že si na vyzvedávání dítěte ze školky museli najít výpomoc, někdo soudil. Dělali v tomto ohledu, co bylo v jejich silách a možnostech. A na tom, kdo bude trávit čas s jejich dítětem, jim opravdu záleželo. Nechme stranou řeči o tom, že by se o dítě měli starat rodiče, dnešní povídání je o něčem jiném.

Ta holčička měla v dětském pokojíčku všechno. Všechno to, co jsem já jako dítě neměla.

Měla tam pravé barbíny. Takové ty, co jsem jako dítě znala jen z reklam. Z těch německých. Měla těch panenek tolik, že jsme si hrávaly na módní přehlídku, abychom využily všechny alespoň jednou a prozkoumaly veškeré kousky oblečení, kterých byla plná krabice.

Měla skříň plnou krásných šatů, až mi bylo líto jí na pískoviště oblékat staré tepláky. Ani ty tepláky vlastně nebyly staré. Rozhodně ne jako ty, co jsem jako malá nosívala já. Ne, že by ty moje vypadaly tak hrozně, spíš – kdyby vypadaly tak dobře, určitě bych si je zdráhala obléknout jen na poletování po venku.

Měla tolik hraček, že když jsme je spolu uklízely, musely jsme v policích vymyslet systém, aby se tam všechny vešly.

Když se blížil datum jejího velkého dne, nástupu do první třídy, dostala od příbuzenstva hned tři plně vybavené penály. Radostně mi je ukazovala, ale trochu nešťastně se mě ptala, který by si měla sbalit do aktovky. A já tehdy pocítila něco, co jsem do té doby neznala. Frustraci z nadbytku.

Sama jsem ze čtyř dětí. Ne, že bychom snad byli vyloženě chudí, ale vyrostli jsme střídmě, řekla bych. Nebylo samozřejmostí, aby byly v lednici jogurty, nebo k obědu maso. Dostat čokoládu, to znamenalo skutečnou odměnu. Maminka nám šila věci na panenky, tatínek pro ně vyráběl domečky. A oblečení pro nás, to se dědilo. Můj první penál a aktovka, to byla životní událost. Pamatuju se, že jsem si je položila vedle postele, abych se na ně mohla dívat, dokud neusnu a viděla je hned, jak se ráno probudím.

A teď u té holčičky, když jsem se dívala na ty tři dokonalé značkové penály, najednou mě zachvátila lítost, že ona si žádný z těchhle mých dětských pocitů nezažije. Že neví, jaké to je, nemít. A pak dostat. Nebo vůbec nedostat, jen toužit.

Je těžké v dnešní době nepodlehnout tlaku a možnostem. Nikdy dřív nebylo tak dobře. Proč toho nevyužít? Proč si nedopřát?

Často slyším, jak se nastupující generaci vyčítá závislost na technologiích. Naše dětství, to byla jiná. Lítali jsme s klíčem okolo krku, skákali gumu, hráli šipkovanou a stavěli bunkry. Sledovali jsme černobílé pohádky a museli vstát, když jsme chtěli přepnout na jiný kanál. To jsme ale moc neznali, ty pohádky zas tak často nevysílali a navíc – na televizi nebylo kdy. Věčně u nás někdo zvonil, míč v podpaží, jestli jdem ven na hřiště. Žádné s průlezkama, trampolínou, nebo lezeckou stěnou. Ale takové obyčejné, s jedním velkým pískovištěm a místem, kde se daly dělat důlky na kuličky. Na tom hřišti se potkávaly děti z celého sídliště. Dnešní děti ani netuší, kdo s nima žije v jiném patře z paneláku. Ale přátel na facebooku mají stovky.

Víte, nesoudila bych je. Těžko říct, jak bychom se my, generace z minulého století, chovali, kdybychom ty mobily, tablety a možnosti měli. Naše dětství bylo krásné, právě proto, že to bylo dětství. Bylo jiné, než dětství dnešních dětí, ale ty na něj budou taky vzpomínat s láskou. Protože jejich děti, ty budou mít bezpochyby ještě víc možností, než ty dnešní.

Ono vytrhnout dnešní děti ze světa, do kterého se narodily a vnutit jim svět, ve kterém jsme vyrostli my, neznamená, že se ty děti budou cítit stejně šťastně, jako my tehdy. Když jsme se my, z „paneláku u zatáčky“, chtěli naučit, jak se hraje Krvavé koleno, museli jsme běžet k ostatním na „hřiště za parkovištěm“. Nebo vyběhnout pět pater a zeptat se starších kamarádů. Dnešní děti si to vygooglí. Ne proto, že by byly líné, ale proto, že jejich svět to takhle dělá.

Když jsem byla malá, daly se banány a pomeranče sehnat jen na Vánoce. Každý si jich vážil. Dnešní děti nedostanou šanci si něco takového byť jen představit. Banánů jsou přejezené za celý rok. Nejsou nevděčné, neznají to jinak.

Na dovolenou jsme jezdívali do Čech. Na rodinnou chatu v šumavských lesích, kde se chodilo na suchý záchod, k večeři se jedly houby z lesa a večer se při petrolejce hrála kanasta. Dnešním dětem by se to líbilo možná víc, než letecké zájezdy s all inclusive, jenže doba je takhle nastavená, doba poskytuje vyvážený program s animátory, chápete?

Je snadné mít někomu něco za zlé. Rodičům, že děti špatně vedou, dětem, že neví, co mají, světu, že toho tolik nabízí.

Úkolem našich rodičů bylo vytvořit z mála víc. Naším úkolem, v současnosti, je z toho víc, co dnešní děti mají, nabídnout jen tolik, aby zbylo na ty významné pocity, kterými jsme si kdysi prošli. Nervat dětem z rukou mobily, nepřesvědčovat je o tom, jak nám v dětství, na plácku za domem, bylo líp. Ale zredukovat rodinné nákupy, plány i cíle. Banány, penály a dovolené. Těšit se, vážit si, nemít. To by mohlo pro začátek být až až, nemyslíte?