Kdy je nejideálnější doba na to, zbavit dítě plenky? Když následky nemusíte řešit vy.

Každé období života dítěte je pro vás, pro matku, zdrojem báječných, nových zkušeností. Přežila jste koliky, růst zubů, první období vzdoru. Druhé období vzdoru. To přetrvává. A je na čase začít trénovat život bez plenky.

Tak. Chvíli mi trvalo, než jsem vydýchala to praní potahu od autosedačky. To, o kterém jsem psala minule. Víte, mé děti se narodily bez soucitu.  K bližnímu svému, tedy své matce. Tuto vlastnost v nich musím vykřesat. Ostatní rodiče ve svých dětech křesají třeba vlohy ke hře na housle. Já se svými dětmi z valašských pasek musím začít hezky od začátku. Naprosto totiž postrádají základy společenského (i jiného) chování.

Prožíváme si teď období s pracovním názvem „indiánské léto“.  Vychutnávali jsme si ho teda už loni (a vlastně i předloni), ale pokud rodíte jako já, tedy jako jablůňka, tedy každý rok, jen tak se ho nezbavíte.

Období „indiánské léto“ úzce souvisí s pojmem „indiánská metoda“. Manžel o ní nikdy neslyšel. Já přirozeně taky ne, dokud se v okolí našeho prvorozeného dítěte nezačaly objevovat stejně staré děti, které místo plenky vyspěle používaly nočník. Zcela bez problémů se společensky aklimatizovaly a povýšily na  přijatelnější úroveň, zatímco mé dítě na něco takového z vysoka víteco. Dle mých soukromých měřítek mělo mé dítě ještě na několik měsíců zcela přirozený nárok na zadek v plence, ale pohled na cizí dokonalé děti mi nedal spát. Jako matka netoužíte po soutěžení, ale vaše okolí vás k víceboji docela pudí, víte? Psalo se léto 2016. Matějovi bylo 16 měsíců, Jonášovi 6 týdnů a já se začetla do diskusí, abych se zodpovědně začlenila mezi civilizované matky. Ze všech těch názorů a zkušeností se mi nejvíc líbila právě ta „indiánská metoda“. To prostě jednoho dne nedáte dítěti plenku….a už mu jí nedáte nikdy. Bože, říkala jsem si tehdy, zní to tak skvěle, že to je skoro hodno mého dítěte. Měla jsem nutkavou potřebu to okamžitě vyzkoušet. Čímž nám nastalo velice zajímavé období. Mé dítě opakovaně úspěšně ignorovalo veškeré mé pokusy o domestikaci, běhalo si radostně po těch našich pasekách, s plenkou i bez, a bylo mu úplně jedno, kde co trousí. V září, s prvním ochlazením, jsem mu pokorně zabalila zadek zpátky do pemprsky a odložila bezplenkovou metodu o rok.

Následující léto nabrala výuka základů společenských věd na síle. Pořídila jsem si další novorozeně a masochisticky jsem nechala bez plenky po okolí pobíhat hned dva indiány naráz.  Celé období jsem si pracovně nazvala „bob a bobek“. Definovalo by ho taky „hromádka a loužička“, případně „najdi dřív než šlápneš“. Proces hledání zaměstnával mimo mě i mého mladšího indiána.  Jakmile objevil stopu dřív než já, nespokojil se jen s nečinným pozorováním. Tuhle jsem ho objevila s oběma rukama slastně zanořenýma až po zápěstí. Jindy zkoumal konzistenci mezi prsty, vlastní dudel významně zapíchnutý na vrcholku objevu. Dudel jsem omyla a nechala ležet u umyvadla, že ho vyvařím. Myslíte, že k tomu došlo? Nedošlo, manžel ho strčil Jonášovi zpátky do pusy, nadšený, že se mu dudel válí hned po ruce, když mu šel umýt zadek.

Pokud nejste matka a přemýšlíte o tom, jaký nejideálnější technologický postup v případě selhání indiánské metody zvolit, tak vězte, že stejný, jako matka, která s něčím takovým nemá žádné zkušenosti. Vpodstatě každá varianta se ukáže jako špatná. Pokud jako první popadnete dítě a běžíte ho umýt, zbytek smečky zodpovědně prozkoumá zbytek nálezu. Pokud se rozhodnete běžet pro kýbl s vodou a setřít všechno naráz, zaručeně se během těch pár vteřin zvětší kontaminovaná plocha. Jako tehdy, když svým výtvorem náš nejmladší Filip pomaloval část kuchyně od podlahy, přes skříňky, až kam dosáhl. I zevnitř.

Vaše indiánská idea tkví v představě, že děti vypustíte do volného výběhu. Tedy na zahradu. Já jim k tomu napustila bazén. Takový ten dětský, malý, co se do něj vejde jen trochu vody. Víte, takovou představou žijete, dokud ten bazén sami nenapouštíte. Já ho plnila za provozu s těmi mými malými indiány. Vody se tam vejde docela dost. Teda když jí taháte v kýblech z koupelny, protože voda ze zahradní hadice vám přijde dost studená. Na to, než se prohřeje přirozenou cestou, nemá dostatek časového prostoru. Ne s mými dětmi. Trvalo to jen jeden den, než do bazénku děti přijely s tatrovkou plnou písku. A tak jsem bazén vypustila, vymyla a nanosila do něj v kýblech vodu novou, teplou. Aby se mohly děti koupat rovnou. Cestou během tahání kýblů jsem stírala loužičky (ne, od vody ne), pak jsem taky nainstalovala slunečník, roztáhla deku, nashromáždila hračky a nanosila k bazénu pití. A jídlo. A opalovací krém. Když tu slyším Matěje, jak nadšeně volá, že ten náš Jonáš udělal bobek. Do toho bazénu.

Tak. Jestli si myslíte, že mě tahle mise nějak poučila, tak vůbec. Letos mi po domě pobíhají indiáni tři. Mám docela vypozorováno, kdy si můžu dovolit nechat je na volno. Ale mé děti jsou vynalézavé. A bez soucitu. To už jsem psala. Najdi dřív než šlápneš. Já do toho nešlápla, ale Filip jo. Část nechal na místě, část si nesl s sebou přilepené k pozadí. Označkoval si to zodpovědně až k té vyprané autosedačce, tiše si do ní vlezl a čekal, jestli ho vystopuju. A pak si hrajte na indiány.