Tři děti? Chce to systém.

Začátkem roku 2015, těsně před mým prvním porodem, jsem přesně věděla, jak se starat o dětí. Hodně jsem si o tom přečetla, chápete. Teď jsem o 3 roky starší. Taky mám o 3 děti navíc. Takže co myslíte? Jo, byla jsem fakt naivní.

Narozením prvního dítěte přestane existovat váš dosavadní svět. Přesunete se do úplně jiné galaxie, ve které platí naprosto jiné pravidla. To, čemu jste se dřív smáli (a mysleli si, že pro vás to nikdy platit nebude) se stane vaší realitou. Tak nějak budete mít ještě několik měsíců tendence našroubovat svá zajetá pravidla z opačné části vesmíru na váš současný stav, ale pak vám dojde, že to je marná práce. Tím středobodem sluneční soustavy se porodem stane vaše dítě. Patriarcha, který naruší představy o vaší autoritě i schopnostech. Bude vám vládnout absolutní mocí, a přitom bude paradoxně zcela odkázán na vás. Domluvíte se na vzájemných pravidlech (dobře, respektujete ty jeho), po několika vyčerpávajících neúspěšných pokusech o nadvládu rezignujete, a tím dospějete k symbiose.

Narozením druhého dítěte budete katapultována z pracně vytvořené kolonie do jiné části vesmíru (tu vaší původní, bezdětnou, tak tu nenávratně spolkla černá díra). Neplatí v ní žádná pravidla, o kterých jste kdy slyšela. Improvizujete a snažíte se přežít. Zjišťujete, že vaše myšlenky už nebloudí směrem k získání moci nad trůnem. Smířili jste se s rolí poddajné poddané, plníte rozkazy (dobře, potřeby) všech okolo a jste pyšní na to, že vaše planeta přežívá. 

To mi takhle po ní pobíhal 19 měsíční Matěj, v postýlce ležel 5 měsíční Jonáš a já koukala na test se dvěma čárkama. Houstone, máme problém. Stav nouze.

Současnost. Píše se léto 2018. Mám tři malé děti. A život naruby. Blogy, které o tom píšu, můžou vyznívat depresivně. Nemyslím to tak. Berte to s nadhledem. Používám sarkasmus, protože to je to jediné, co mi pomáhá se nad to všechno povznést. Život s dětmi je krásný, ale ne růžový. Každý, kdo děti má, to chápe. Střídají se u vás chvíle naplněné nepopsatelným štěstím, s chvílemi, kdy vrávoráte na hraně propasti, koukáte dolů a špičkou boty zoufale drolíte drny pod nohama, ať už, proboha, konečně spadnete a máte pokoj.

Tak. Vybrečela jsem se na okraji té propasti a je načase vrátit se zpátky do reality. Pokud jste matkou od vícero dětí, je nezbytné vytvořit si systém. Dnešní blog je pro ty, kteří (stejně jako já) snili o velké rodině, přerostlo jim to přes hlavu, a během telefonování s Houstonem se snaží stabilizovat situaci mimo krizový stav. Předávám zkušenosti, které se můžou hodit:

Pokud máte děti s věkově zanedbatelným rozdílem, myslete pozitivně, tedy barevně. Doslova. Vše, co musíte kupovat ve vícero kusech, barevně odlište. Neboli každému dítěti přiřaďte natrvalo jednu barvu a  v té mu pořizujte věci. Třeba takové zubní kartáčky. Matějovi kupuju modré, Jonášovi zelené a Filipovi žluté. Věřili byste, že je docela problém sehnat žlutý kartáček? Často ho nahrazuju oranžovým, ale jak zahlídnu žlutý, jdu po něm. Do zásoby, jasné?. 

Lahvičky na pití. Objevila jsem báječně praktické, nevylívací, v jedné drogerii. Ovšem problém, na skladě neměli zelenou. Tedy tu pro Jonáše. Pořídila jsem mu žlutou, Filip v té době stejně nepil nic jiného, než moje mlíko. Teď se spolu přetahujou o tu novou, s Mauglím. Matěj má jasno, jeho je modrá.

Ručníky a osušky. Barevné rozlišení je v tomto případě velmi praktické a přitom snadno realizovatelné. Jen jsem musela pořídit speciální nástavec, na který se dá všechno pohodlně pověsit, už holt nejsme rodina o dvou členech v koupelně. S rostoucím počtem dětí se zmenšuje váš životní prostor, úměrně ovšem roste míra vaší vynalézavosti.

Nádobí. Neříkám, že barevné rozlišení dle dětí dodržuju při každém jídle, protože tolik barevných talířů nemáme, ale třeba na své lžičky si kluci už zvykli a sami se rozesazují podle toho, u kterého talíře ta jejich leží. Tyhle jsem pořídila v Praze. Jsou větší než klasické malé lžičky a menší než lžíce pro dospělé. Pro děti akorát. A k tomu mají moc pěkné rukojeti. Navíc barevně odlišené. Jak málo stačí k radosti, a přitom taková blbost.

Přes barvičky k další vychytávce. Oblečení. Matky od vícero dětí to znají. Vybíháte s dětma ven a přehrabujete se mezi věšákama. Teplejší bundy, větrovky, mikiny, vesty, děleno třema, vlastně krát tři. Nejdřív jsem sháněla barevné ramínka, což se ukázalo jako problém. Nevadí. Jste matka a jste kreativní. Rozlišila jsem věšáky jinak. Pro manžela jsem k barvám doplnila i začáteční písmeno od dítěte. Přece jen, je to chlap. Řešení se ukázalo jako praktické, ale je potřeba mít k tomu i manžela, co spolupracuje. Ten můj se snaží, ale ve výsledku je mu jedno, na který věšák co po příchodu domů pověsí. Takže to musím jednou za čas přeházet. Přes drobné nesnáse jednoznačně doporučuju.

Pokud váše chvilka kreativity přetrvává, rychle toho využijte. S přibývajícícm počtem dětí touha po drobné seberealizaci slábne, nehledě k časovým možnostem. Tyhle obaly na zdravotnické průkazy jsem si tvořila ještě během prvního těhotenství. Chtěla jsem je rozdat kamarádkám. Nakonec jsem jen dodělala jména mých dětí, a jak jsem teď ráda, že je mám.

Pořiďte dětem velkou společnou postel. Není nic lepšího, než spiklenecky spřádat plány večer pod peřinou a ráno v tom pokračovat hned po probuzení. Mluvím z vlastní zkušenosti, jsem z dvojčat. Vlastně to byl jeden z důvodů, proč jsem si přála mít děti tak brzo po sobě. Abych jim dopřála to dětství v partě. My to se spaním našich dětí vyřešili tak, že jsme k sobě přisunuli dvě postele a nechali na ně vyrobit jednu velkou matraci. Zatím to teda vzhledem k nízkému věku všech zúčastněných realizujem dost s obtížema, ale za pár měsíců nadejde den, kdy na tohle řešení ta moje smečka nedá dopustit. A Až budou děti starší a budou toužit po vlastní posteli, prostě to zas rozdělíme.

No a nakonec, praktická rada pro všechny matky, i ty od jedináčků. Pokud vám až dosposud přišly všechny vychytávky přehnané, nebo zbytečné, podělím se s vámi o jednu, která stojí za to. Až vám děti onemocní, vytáhněte tužku a papír a všechno si zapisujte. 

V tom stresu a strachu o dítě si zpětně marně vybavíte, kdy jste mu naposled měřili teplotu, a co jste mu na ní dali za lék. Kolikrát dítě za den zvracelo a kolikrát jste měnili plenku. Jestli třeba nesměřuje k dehydrataci. Komplikuje se to samozřejmě přidáním dalších léků. Pokud navíc onemocní všechny děti naráz, je tahle mise bez tužky a papíru naprosto nereálná. Nemoci jsou v rodinách s vícero dětma vůbec lahůdkovým zbožím. Zažila jsem si za ty tři roky už nespočet variant. Nevím, jestli je horší, když děti onemocní na etapy, a vy se tak pasujete do role ošetřovatele na dobu několika týdnů (u nás neštovice), nebo když u nich nemoc propukne u všech naráz, a vy s takovou prakticky jen přendaváte teploměr z jednoho do druhého ( u nás nedávno Coxackie viroza). Rodiny jedináčků to neznají, ti dostanou od lékaře doporučení držet se mimo kolektiv. Rodiny s vícero dětma, no ty jsou kolektivem už samy o sobě...A tak je potřeba vytvořit systém. Ideálně i s barvičkama, když už. Život je hned barevnější, věřte mi...