Čtyři v tom a přirozený porod

Probíhá další řada dokumentárního seriálu Čtyři v tom a na sociálních sítích se rozjela klasická diskuse, provázející všechny předchozí řady. Tedy diskuse o přirozeném porodu.

Můj pohled na porody se vyvíjí posledních 16 let. Před těmi 16 lety jsem se totiž stala medičkou fakulty v Motole a začala jsem pronikat do zákoutí nemocnice, kam běžný smrtelník nemá přístup. Během těch let studia jsem přečetla desítky knih o lékařství, absolvovala desítky hodin na přednáškách, mluvila s desítkami odborníků z oboru, viděla jim pod ruce a mohla s nimi diskutovat o jejich zkušenostech. Složila jsem desítky zkoušek, nakonec i státnice, mimo jiné (stejně jako všichni ostatní všeobecní lékaři) i z pediatrie a gynekologie.

Pak jsem začala pracovat jako dětská lékařka. Nejdřív v Čechách, po třech letech následně (na další tři roky) v Německu. A docela často jsem se setkávala s těžce nemocnými dětmi, jejichž start do života, jejich porod, se nepoved. Jako nemocniční pediatr jste nuceni sdílet utrpení nejen těch dětí, ale i celé rodiny. Sledujete tragické osudy, jejichž příčinou bylo pár nepovedených desítek vteřin na jejich začátku.

Jako dětský lékař ale zároveň tyhle osudy tvoříte. Máte možnost je nějak ovlivnit. Vás volají, pokud se během porodu stane něco závažného a vy sami máte najednou moc zvrátit vše v jiný konec. Váš pohled na porody se dramaticky mění. Protože každý porod, který jako pediatr zažíváte, každý může během pár desítek vteřin skončit tragédií, za kterou budete do konce života zodpovědní. Nikdo vám jí už nikdy z hlavy nevymaže. Budete si zpětně přehrávat každou vteřinu, vaše psychika už nikdy nebude jako dřív, budete se obhajovat, jestli náhodou nejste viníky, a přitom byste sami potřebovali od tohohle traumatu pomoct.

Pokaždé, kdy vás na porodní sál zavolají, si nepřejete nic jiného, než mít jistotu, že je ten právě narozený život schopný života. Za celou tu dobu, co jako pediatr pracuji, se mi nestalo, že by někdo v tom vypjatém momentu protestoval. Že by mi bránil v tom, abych se ujistila, že je vše v pořádku. Jakoby všem zúčastněným bylo v tu chvíli, naplněné strachem o život, bez vysvětlování jasné, že se nechystám dělat nic, co by nebylo třeba. Je zvláštní, jak je tenhle intenzivní zážitek některými později prezentován. Myslím v těch diskusích. Vypadá to někdy, jakoby vyšetření rizikového dítěte pediatrem bylo cíleným útokem proti mateřství. To, že ve své profesi zažívám málo vděku, to by mě zas až tak netrápilo (i když smutné to je), že se ale setkám s takovou nenávistí, tomu se mi nechce věřit.

Zažila jsem tu nenávist totiž nejen jako anonymní čtenář zmíněných diskusí, ale i jako účastnice jedné z řad zmíněného dokumentu Čtyři v tom. Do projektu ČT jsem šla dobrovolně, důvody, které mě k tomu vedly, by byly na jiné povídání. V příběhu, který byl vyprávěn, jsem prožívala své první těhotenství, porod a mateřství. Já, jako prvorodička, dětská lékařka, jsem byla dána do kontrastu s druhorodičkou, zastánkyní domácích porodů. A prohrála jsem to na celé čáře. Ne, že by mě teda vůbec kdy napadlo, že by se v něčem takovém dalo soutěžit, ale po odvysílání dílu, ve kterém byly naše dva porody sestříhány, se strhla pro mě absolutně nepochopitelná lavina nenávisti vůči komukoliv, kdo by snad ještě někdy chtěl rodit v nemocnici. Z pár odvysílaných minut si cizí lidi udělali naprosto jasnou představu o tom, jak přesně můj porod probíhal, co jsem měla dělat, a co vůbec. Následovaly diskuse a chaty, ve kterých po mě požadovali vysvětlení, jestli si opravdu stojím za vším, co jako lékařka propaguji. Nutili mě změnit názor a vysmívali se mi. Obhajovala jsem se, vysvětlovala, snažila se pochopit protistranu. Ten domácí porod totiž vypadal fakt dobře. Připouštěla jsem to, ale naprosto marně poukazovala na rizika, které sebou porody nesou. Podle zastánců domácích porodů jsem si veškeré komplikace, které u mého porodu nastaly, způsobila sama, nebo vznikly vinou zdravotníků. Vyslechla jsem si na svůj účet tolik zloby a pohrdání, jako bych propagací porodu v nemocnici poškodila každou tu diskutující osobně.

Probíhá čtvrtá řada a je to tu zas. Ty matky v diskusích, které mají potřebu světu sdělit, jak špatné to české porodnictví je, a co všechno by ty holky v dokumentu měly během porodu dělat jinak. Posměšně hodnotí polohu (ono se fakt ještě rodí na zádech?... opět rodička na krovkách…), vedení porodu (nějaký oxytocinek, epidurálek,nástřižek by nebyl?), a zdůrazňují to, že za hranicemi už porodnictví osvětou prošlo (v cizině se čekalo, co bude, nikdo nic neurychloval…divím se, že české rodičky si nechají všechno líbit). A pak samozřejmě útočí na pediatra, který si dovolil dítě zkontrolovat (proč musí to dítě někam odnášet?...zas dítě v zavinovačce). Dokonce mě zpátky volají k debatnímu stolu, ať se vyjádřím ke zkušenostem diskutérky, která prožila krásný porod bez zásahů (Kateřina Karolová prosim prectete si zkusenost pani. A vysvetlete nam proc to u nas nefunguje…). Zařekla jsem se, že reagovat nebudu. Vůbec k ničemu to nevede. Jdu totiž s nataženou dlaní, zatímco protiútok vyráží se zvednutou pěstí. Mám toho dost. Té empatie. Takže vzkaz pro všechny domarodičky a laické odborníky z diskusí: článků k tomuto tématu jsem si přečetla dost. Za sebou mám tři vlastní porody. K tomu mám ještě tu praxi, kterou jsem popsala v úvodu. Troufám si tvrdit, že mám o tomhle tématu docela dost informací. Mé tři porody neproběhly úplně podle mých představ, v pár věcech musím dát protistraně za pravdu, ale to nic nemění na mém pevném stanovisku. Porod doma je extrémní a nezodpovědný hazard se dvěmi lidskými životy. Porod není nemoc, ale není to ani přirozeně bezproblémový proces. Jde při něm o život. Patří tam, kde je bezprostředně dostupná maximální zdravotnická péče. Mezi tu se nepočítá noční stolek s lampičkou, ani ruční odsávačka z batohu. Pro uspokojení představ všech typů rodiček je potřeba zlepšit podmínky v porodnicích (pro klienty i personál), ne porod přesouvat do luhů a hájů. Oxytocin, nástřih a jiné zásahy se neprovádí pro to, aby zdravotníci ukojili potřebu způsobit pacientovi trauma, ani pro to, aby se to stihlo do „konce služby“. Poloha na zádech „do praku“ je nejčastější variantou ne proto, že by porodníci netušili, že to jde „i jinak“, ale proto, že jí většina rodiček po vyzkoušení všech ostatních prostě považuje za nejlepší. Pediatr narozené dítě nekrade, a tím, že ho osuší, a zabalí do teplé přikrývky, mu nechce uškodit. Matka, která vyčerpáním z porodu nezvládá držet dítě dle regulí bondingu, není špatnou matkou. V zahraničí to není lepší, spíš naopak. Ale především-porodem přestává jít o vás a vaše potřeby. Jde o život dítěte. Buďte vděční, že je zdravotnictví na úrovni, kterou nám ostatní státy závidí. Pokud máte tak strašný problém s tím, jak se k vám během porodu chovali (budou chovat), vyřešte si to tam. Ne tady v jedné z mnoha úplně zbytečných diskusí. Pokud máte dojem, že se k vám zdravotníci nechovají slušně, ujistěte se, že to samé platí i o vás. Komunikujte. Předtím i potom. Ozvěte se, že se vám něco nelíbí, že něco nechcete, nebo si naopak něco přejete. Spolupracujte. Děkujte. Nebo poproste. Na to se hodně zapomíná. Uvědomte si, že zdravotníci okolo vás jsou také jen lidé. Spolkněte řeči o tom, že být zdravotníkem je poslání, a představte si v tom zločinci, co se na vás blbě tváří, třeba úřednici z banky, která má svoje dny.

Pochopte, že v každém oboru jsou lidé, kteří kazí celkoví dojem. Ale je tam spousta dalších, kteří dělají maximum, a přesto se jim od vás dostává jen kritiky. Přijde vám to fér?