Rodič na třídním srazu

Pokud jste matka, už si nikdy nikam „jen tak nevyrazíte“. Jakákoliv vaše činnost bude vyžadovat pečlivé naplánování. A to i přesto, že s dětmi se prý plánovat nedá. Omyl. Naopak. Plánování je naprostá nezbytnost. 

Od té doby, co jste rodič, plánovat musíte. Zároveň je ale potřeba počítat s tím, že bude všechno probíhat jinak. A mít tedy navíc plán záložní. I tak obyčejná činnost, jakou je setkání s vašimi přáteli na třídním srazu, vyžaduje dokonalou přípravu. A o to, jestli budete mít nový účes, fakt nejde.

Dostatečně dlouho předem si tuhle událost musíte zaznačit do kalendáře. Do toho velkého, rodinného, který visí na veřejně přístupném místě ve vašem domě. Aby nevznikaly pochyby, kdyby měl manžel řeči o tom, že o akci nevěděl. Dřív vám stačil soukromý diář. Od té doby, co jste matkou, je nezbytné plánovat ve velkém. I když to úplně v plánu nemáte, bude tabule brzo oblepená cedulkami s čísly na doktory a řemeslníky. Taky fotkami dětí. A jejich prvními uměleckými výtvory. Tabuli budete mít rozdělenou na kolonky pro dítě (děti), manžela, sebe a radši ještě jednu navíc. Já jí tam pořídila na „rodinné akce“, ale bývá dost prázdná. Stejně, jako kolonky od manžela. Ne, že by teda neměl po práci co na práci, ale přijde mu pod úroveň někde něco vypisovat. V jeho kolonce se pokaždé něco objeví narychlo napsané tužkou, většinou těsně před plánovanou akcí. „Jdem s ogarama na bowling, počítáš s tím?“, oznámí mi ležérně a píchá demonstrativně prstem do kalendáře, jestli jsem si všimla a vím, že se vrátí až po večerním uspávání dětí. Sjedu ho pokaždé sarkastickým pohledem a s povzdechem se zeptám, jestli počítá s mým třídním srazem, který se koná za několik týdnů. Prohodí, že vpohodě, ale ujistí se, jestli budu do osmi doma, máme přece děti, že…

Ten sraz měl probíhat u Barcuchů. Nebo ve Vlžanovi. Nějak jsme se v hromadných třídních mailech nemohli dohodnout. Jako matka na plný úvazek jsem si nebyla úplně jistá, jestli jsem zvládla pročíst veškerou komunikaci, a jaký návrh padl jako definitivní. Podniky jsou ale vedle sebe, rozhodla jsem se to neřešit. Sraz v 15:30. Jo, tím jsem si byla jistá. Vyrazila jsem z domu chvíli před půl a volala cestou své sestře, dvojčeti (která se mnou celou základku seděla v jedné lavici), kam mám jet. Má sestra, taktéž několikanásobná matka, řešila podobné dilema. Zaúkolovala jsem jí, že jestli dorazí na sraz dřív jak já, ať mi dá vědět, kde se koná, že zkusím ten Vlžan.

Nakráčela jsem do něj v 15:40. Na sobě černý kabát, rozpuštěné vlasy hozené na stranu. Přejela jsem pohledem číšníka, co za barem leštil skleničky a soustředěně mě pozoroval. Rozepla jsem si kabát, rozhlídla se okolo, a nakoukla za roh. V salonku seděla nějaká sešlost, popošla jsem blíž a pečlivě začala hledat někoho, koho bezpečně poznám. Lidi se začali otáčet mým směrem a měřit si mě od hlavy k patě, až jsem došla k závěru, že tohle naše třída rozhodně není a vrátila se k baru. „Prosimvás, měl by se tu konat třídní sraz. Rezervovaný na jméno, hmm, asi Konečná…“, zaváhala jsem, zatímco mě číšník s povysunutým obočím pozoroval. Odložil skleničku a přisunul si tlustý diář. Aniž by ze mě spustil oči, jím začal pomalu listovat. „Nebo spíš Venená…“, přemýšlela jsem nahlas nad tím, jak se vlastně kamarádka po svatbě jmenuje a nejistě pozorovala číšníka, který mlčky vrtěl hlavou. Nakonec zaklapl diář, a aniž ze mě spustil oči, suše utrousil: „slečno, takovou rezervaci tu nemáme“. Chvíli jsem čekala, jestli ještě něco dodá, ale nakonec jsem si zapla kabát, poznamenala, že se podívám k Barcuchům a vypochodovala ven. Ve vedlejším podniku už seděla má sestra. Tak se ptám, jestli mi nemohla dát vědět, že je sraz tady, že jsem zrovna otravovala ve Vlžanovi. A mé dvojče na to: „z Vlžanu jsem právě přišla…“. Na sobě černý kabát, rozpuštěné vlasy hozené na stranu. U baru byl prý číšník, co leštil skleničky. Prošla salonek, aby si prohlídla, kdo tam sedí. Pak se ptala na rezervaci na jméno Konečná, nebo Venená. A nakonec poznamenala, že jde k Barcuchům...

Sem měla docela chuť, se k Vlžanovi vrátit, černý kabát, vlasy na stranu, a zeptat se číšníka, kde je tady podnik U Barcuchů. Že už tu kroužím několik hodin a ani si nepamatuju, kde všude už jsem vlastně byla…

To byl sraz se základkou. Posledně (to bylo vážně hodně dávno) jsem si vyjela na třídní sraz mých kolegů z fakulty, a to až do Prahy. Báječný zážitek. Už jen to, že si manžel dobrovolně převzal naše dvě děti (to třetí si hovělo v mém významně se klenoucím těhotenském břiše) a pendloval s nimi v kočárku skoro dvě hodiny. Já seděla opuštěně v hloučku dospělých, kteří se mnou nostalgicky sdíleli mou minulost, a připadala jsem si doslova jak na jiné planetě. Vybavila se mi scéna ze Zoufalých manželek. Ta, jak Lynett, matka tlupy dětí, strhaně říká: „na mateřské se budete cítit strašně osamělá. Ale nikdy nebudete sama!...“ Jo, tak na tu jsem si vzpomněla, když jsem si tam tak seděla mezi ostatníma, nikdo po mě nelezl, nešmátral mi ve výstřihu, nevyžadoval upíjet z mé sklenice, neopakoval dokolečka jednu a tutéž větu a nekradl mi mou sušenku u kávy. I když svoje děti bezmezně miluju, v tuhle soukromou chvilku, mi bylo fakt dobře.

Při prvním těhotenství máte tendence být neustále ve střehu. Kontrolujete složení potravin, některým se úplně vyhýbáte a kafe nahrazujete meltou (je to vážně hnusný). Když jste těhotná po několikáté, uberete. V tom smyslu pro zodpovědnost. Ne, sklenka vína jednou za čtvrt roku opravdu nikoho nepoškodí. A v mém případě je to navíc ještě z rukou lékaře, chápete. Takže poté, co u nás přistál číšník a zeptal se, kdo z nás si dá víno, jsem nadšeně zamávala jako úplně první ze všech. Kamarádka vedle mě si mě šokovaně změřila pohledem a zavrtěla nechápavě hlavou: „Vždyť kojíš! A jsi těhotná!“ Ležérně jsem jí odmávla a kývla směrem k číšníkovi: „to nevadí, dám si dvě deci .“ Kamarádka vysunula obočí a poznamenala: „a jsi tu autem, ne?...“. Zaklapla jsem vinný lístek a s povzdechem směrem k obsluze rezignovala: „přineste mi vodu…“

Pokud jste matka, už to nikdy nebude jako dřív. Ne, že by ten život byl horší či lepší, jen je prostě jiný. Pro kohokoliv, kdo není matkou, je ten váš svět nepochopitelný. K našemu hloučku holek si přisedl kamarád, atestovaný gynekolog. Zaujatě jsme zrovna probíraly mateřská témata, hezky zeširoka, znáte to. Jak nám které dítě spí, čím přikrmujem, kde nakupujem plíny a co s kojením, když se nedaří. Chvíli poslouchal naše řeči o kloboučcích na bradavky, a pak se zvedl, že jde jinam, že se to nedá poslouchat. Vybavil se mi při tom vtip, co jsem kdysi slyšela. Ten o tom, jak se spolu baví dva gynekologové. Prej – „Hele, Jarin nepřijde do práce, je na policii, zmlátil prý prostitutku.“ „Náš Jarin, prostitutku, nekecej!“ „Fakt, byl po službě, příšerný, v ambulanci se netrhly dveře, znáš to. Vzal to pak domů přes Václavák, a tam ho jedna odchytla a povídá: když mi dáš pětikilo, ukážu ti, cos ještě neviděl…Tak jí prej jednu vrazil…“.

Mě by na tom třídním srazu i zajímalo, jak se kdo má, co dělá, jaké má pikantní zážitky z praxe…. Ale od té doby, co se stanete matkou, se veškeré probírané témata tak nějak zvláštně stočí zas a znova k těm dětem. Ještěže s těmi spolužáky stárnete vesměs ve stejném rytmu. Že pro to naše rodičovství máme alespoň takové nějaké kolektivní pochopení. Na tom našem třídním srazu.