Já, Doktorin - epilog

Snad to nebude vypadat, jako že se loučím napotřetí. Ale tohle závěrečné shrnutí všeho, co mě do zahraničí vedlo a nakonec z něj i dostalo, to má v celém povídání svůj důvod. Tak tedy o Německu, dnes opravdu naposled.

Vypracovat se v kvalitního doktora dá nesmírnou práci. Nekončící hodiny učení, stohy a stohy knížek, povinná účast na přednáškách v předmětech, které se nabalují jako sněhová koule. Několikrát do roka stres na zkouškách, které objemem požadovaných znalostí odpovídají maturitě. Spočítala jsem si, že jsem jich za šest let medicíny absolvovala přes šedesát. Třeba na takovou patologii jsme obdrželi seznam třistapadesáti zkouškových otázek. Taková menší skripta, řekla bych. Na jiných fakultách se z takových svazků učí k celé zkoušce.

Přes letní prázdniny povinná praxe na odděleních bez nároku na finanční odměnu. Kontakt s realitou doktorské profese. Se špičkovou medicínou ve finančních troskách, dluzích a korupci. Sledování potápějícího se Titaniku. Prozření, jak je lékař v očích veřejnosti vnímán v kontrastu s tím, co vše se od něj vyžaduje.

Pak boj o pracovní místo. Jen na oko samozřejmě, aby byl absolvent dostatečně vděčný, že MŮŽE pracovat. Doktorů je málo, práce pro ně čím dál víc. Přesto pracovní smlouva na plat, pro který by někteří z jiných profesí ani nevstali ráno z postele. Já pracovala za 125,- Kč/hod. Hrubého. A to jsem na tom byla nejlíp, z celého našeho kruhu. Já sama jsem na takový výdělek byla dokonce hrdá. Po těch studijních letech bez možnosti vlastního příjmu si člověk nepřeje nic jiného, než konečně začít vydělávat.  Umí jen medicínu a věnovat se jinému oboru, to přijde absolventovi, který tu dřinu na studiích přežil, nesmírně líto. A tak se z něj stane český doktor.

To nadšení do práce a rychlé vystřízlivění. To dobíhání rozjetého vlaku, který se řítí do pekel. Ten každodenní boj o zdraví ostatních za cenu ztráty toho vlastního.

Praktiky oficiálních půl-úvazků i hůř za neoficiálně povinnou plnou pracovní dobu. Falšování výkazů práce, aby nebylo zřejmé, kolik hodin přesčas musí doktor pracovat. Není ho kým nahradit, v práci zůstat musí. Pacienti ho potřebují, jeho práce je poslání, vždyť to přece Hippokratovi slíbil.

Sloužit, přes den, v noci. Běžně 32 hodin, bez faktické pauzy. Na normální pracovní dobu navazuje služba, odpoledne, večer, usnout, probudit, usnout, probudit, ráno, kafe, plynulý nástup do běžného pracovního dne, odpoledne konečně domů, další den ráno nanovo. Párkrát, když jsem o tom někomu vyprávěla, mi nevěřili. Prý se to nedá vydržet a je to výmysl. Ne, bohužel. Vítejte v realitě doktorské profese.

Co řidič kamionu a jeho zákonné pauzy po čtyřech hodinách práce? Odsoudíte ho, když odpočinek nedodrží a způsobí autonehodu? Sedli byste do letadla k pilotovi, který pracoval čtyřiadvacet hodin v kuse a pokračuje pak dál do dalšího dne? Ne? A nechali byste se operovat od chirurga se stejnou pracovní morálkou? Na to se vás v českém zdravotnictví nikdo neptá, tak to prostě je. Ne že by doktor chtěl, prostě musí…

Zaskakovat v odborných ambulancích bez požadované kvalifikace. Stačí tvářit se na pacienta statečně a doučovat se potřebné znalosti po práci. Zkušenější kolega, který by něco vysvětlil, neexistuje. Je pryč. V důchodu, nebo v zahraničí. Odborníkem, kterým se dle tabulek stává člověk po letech a letech praxe a atestací, je v reálu absolvent pár měsíců po škole. Vždyť se to nepozná, stačí, že má člověk bílý plášť, diplom a platnou pracovní smlouvu na pozici doktor. Přesouvat se díky tomu dá tam, kde je potřeba, aby se pro veřejnost zalepily chybějící místa. Dětský lékař na LDN. Tedy na oddělení dlouhodobě nemocných babiček a dědečků těsně před smrtí. Protože do téhle oblasti se lékaři shánějí těžko. Tak to prostě dostanou  příkazem ti, které se podařilo ulovit na jiná oddělení. Co na tom, že je to zcela mimo jejich obor vzdělávání i praktických znalostí. Že je to nebezpečné jak pro ně, tak pro ty pacienty. Že tihle doktoři pak chybějí na pracovních místech, pro které se rozhodli. A že tedy jejich práci budou muset zastat ti, kteří tam zbyli. Podstatné je mít na každém oddělení někoho v bílém, kdo bude za případné pochybení zodpovědný. A pak stačí použitou pracovní sílu na LDN co měsíc obměnit, aby byla dostatečně vděčná, že se může navrátit k oboru, ve kterém chce být odborníkem. Vedení LDN získá od kamarádů z vedení nemocnice finanční odměnu za to, jak to všechno skvěle zvládá. A všichni se plácají po zádech, jak je to zdravotnictví  pro oči veřejnosti kvalitní.

Pro jistotu ještě trochu víc administrativy. To aby pak během soudních sporů bylo zřejmé, co všechno doktor či sestra neudělali. Vlastně nezapsali do dokumentace. Protože to je to, co je podstatné. A tak se pracovníci ve zdravotnictví učí minimalizovat kontakt s pacientem, aby byly splněny předpisy ve vedení dokumentace. Čím méně toho pracovník fyzicky vykoná, tím více má času vše správně zapsat. Ať to bylo vykonáno, nebo ne…

Pacienti to neví, nikdo z nich netuší, s jakou černou magií vedení nemocnic kouzlí.Když už se jim něco nezdá, dají to za vinu lékaři či sestře. Ti přece neustále někde lítají a tváří se, že nemají čas.

A tak jsem z českého zdravotnictví odešla.

Čekala jsem, že bude v zahraničí líp? Asi jo. No minimálně po té finanční stránce se mi to splnilo. V Německu už pochopili, že medicína se bez kvalifikovaných odborníků dělat nedá. A že jich ubývá. Proto se je snaží udržet alespoň adekvátní výškou platu. Ale peníze nejsou všechno…Získala jsem zkušenosti k nezaplacení. Profesně se zdokonalila. A přesto váhám, zda v medicíně pokračovat. Zda mi za to to moje zdraví a čas stojí.

Poznala jsem kolegy, pro které jsem představovala důležitou část týmu. I když to tak na začátku nevypadalo.

Růžena vede své oddělení sice pevnou, ale spravedlivou rukou. Váží si kolegů, tedy nás, mladších, a nesnaží si na náš úkor ulehčit práci. Člověk se na ní může ve všem spolehnout. Nezastírá, že se těší do důchodu a tvrdí, že pokud ještě dojde na personální situaci, do které jsem tehdy před třemi lety přišla, odchází rovnou. Zkrátila si teď pracovní úvazek o jednu hodinu denně a náramně si to vytoužené volno bez stresu vychutnává.

Frau Kauf, navzdory další hrozící personální krizi, nedává najevo paniku a s přehledem zvládá vedení Kojeneckého, práci na Novorozencích i adrenalin z Porodních sálů. V pracovním zápalu ale jakoby nevnímá pravé kvality lékařů v okolí. Nedá dopustit na Alke, atestovaného odborníka na neonatologii. Nevnímá její neorganizovanost a nesmyslné chaotické pracovní tempo. Stačí jí, že práce na oddělení je vždy perfektně provedená. Kým, to se zdá nepodstatné.

Ten, kdo vše v tichosti zastane dřív, než to nás ostatní vůbec napadne, je Kristy. Svou typicky klidnou povahou plynule a bez obtíží proplouvá sebenáročnějším pracovním dnem. Jako když dá zpěvák sloku na jeden nádech, zvládne Kristy bez toho, aby to někdo postřehnul, dokončit povinnosti přichystané na celý den za necelou hodinu. Je zatím neatestovaná, no vždyť nemá fakticky odpracované ani dva roky. A to je nejspíš ten důvod, kvůli kterému v očích Frau Kauf zatím nedosahuje kvalit Alke. Kristy to podle mě hodně trápí, i když o tom nemluví. Dávám jí proto neustále najevo, že my ostatní to víme a vážíme si toho. Odhodlala  se nakonec oznámit svůj požehnaný stav, ke kterému jí všichni od srdce poblahopřáli. Moc dobře si uvědomovali, co všechno Kristi pro oddělení udělala, a že by nebylo fér jí něco vyčítat. Kristi ke své dceři Paulině porodila syna Leopolda. Na mateřské tak konečně může trávit s rodinou tolik času, kolik by si přála a zasloužila. Kristy mi bude v Čechách hodně chybět.

Alke se dočkala mateřství. Rozkvetla a jakoby ubrala na tempu. Vídáme se spolu na mimonemocničních akcích (večírek u Rebeky, narozeninová párty naší primářky) a Alke působí jako šťastný a vyrovnaný člověk.

Johanne je nadšená z toho, jak se jí rozrůstá smečka tvořená dvěma syny, manželem a několika velkými psy. Chodívá za námi občas na oddělení a krátí si dlouhou chvíli, která na ní doma doléhá.

Peter se stal otcem a s radostí nahradil manželku na mateřské dovolené. Těžko říct, jestli se Nordhausenu ještě někdy podaří získat ho zpátky.

Rebeka ordinuje v Halle coby úspěšná ambulantní lékařka. Pacienti jí mají rádi pro její živelnou náturu, kterou dokáže odlehčit jakoukoliv diagnosu.

No a primářka-ta je pořád stejná. Usměvavá, dobře naladěná a nadšená do práce, kterou nadevšechno miluje. Ale odchází do důchodu. Co bude s Dětským oddělením dál, to si nikdo netroufá odhadnout.

A ještě Steffi. Nebyla ani zákeřná, ani zlá. Jen toužila pracovat na naší klinice a chvíli předtím se jí bohužel podařilo něco, co s manželem toužebně několik let očekávali. Tedy otěhotnět. Vzápětí poté, co to s ostychem oznámila, ale dodala, že pracovat chce tak dlouho, jak to jen bude možné. Nevím, jestli to bylo tím, že pochopila, v jak špatné personální situaci jako pediatrický tým jsme. Nebo tím, že si sama přála být co nejdéle v kontaktu s prací. Zaučila se rychle a nepřála si žádné úlevy. V 19.týdnu své gravidity se u vizity cítila podivně slabá. Primářka jí poslala domů. Když se její stav zhoršil, zašla si na gynekologickou kontrolu. Jedno z dvojčat bylo mrtvé. O to druhé přišla dva týdny poté...

Jakoby Nordhausen přitahoval tragické lidské osudy. Vracím se do Čech. Za kamarády a rodinou. Do jiného světa. Mimo medicínu. Už nebudu Doktorin. Protože jsem sama těhotná.