Já, Doktorin - dopis číslo 53

Sestavit pro nemocniční oddělení kvalitní lékařský tým dá pořádnou práci. Tentokrát to bude trochu nudné povídání, ale k pochopení pocitů lékaře, který se na vás na tom oddělení blbě tváří, je to fajn.

Když jsem v Německu začala pracovat, chod Dětského zajišťovala stran lékařské péče jen primářka, Kauf , Růžena a já. O tom, jak extrémní personální podstav to tehdy byl, snad vypovídá to, že postupem doby náš kolektiv postupně posílil o pět dalších osob, než se kapacita pediatrů konečně ustálila na přijatelné úrovni. Jako když po děsivě dlouhých měsících přestanete čerpat ze záložní baterky, protože konečně zapli proud. Místo úlevného výdechu si ale najednou začali všichni z okolí šeptat, jak se má to Dětské oddělení dobře. Kolegové z „dospělácké medicíny“ trousili sarkastické poznámky a sestry (naše i ty ostatní) na nás rovnou přesunuly část svých povinností. Nechaly si to posvětit vedením a větou „to my nesmíme, to může jen doktor“, se s jízlivými úsměvy dobrovolně pasovaly do role nesvéprávné pomocné síly.

S mírným zpožděním se informace o podezřele kvalitně personálně vybaveném Dětském oddělení donesly až k člověku, který byl za jeho stav zodpovědný. Tedy k vedoucímu Osobního, panu Schulzovi. Ten se probudil ze své letargie (ve které se nacházel od nepaměti, kdy Pediatrické oddělení personálním podstavem mlelo z posledního) a spočítal si, že se mu podařilo uzavřít smlouvy způsobem, díky kterému pro Dětské oddělení pracuje o 0,38 lékaře navíc. Nic na tom, že v nedávné minulosti oddělení přežívalo ve stavu „pět osob mínus“. Prostě usoudil, že je nezbytné urychleně NAJÍT řešení. Velkoryse tento úkol přenechal primářce. A ta zase nám. Měli jsme se domluvit, kdo dobrovolně Dětské opustí. Buď cestou otěhotnění, nebo odchodem na jiné oddělení (přesněji do interní pohotovostní ambulance) či rovnou výpovědí. Nic na tom, že máme platné pracovní smlouvy, že je momentální stav personálu tak akorát dostačující k objemu práce, který Dětské oddělení zajišťuje. Že jsme se nikdo profesně neprovinil, že jsme neudělali nic špatně. Že ten, co je za to zodpovědný a placený, od toho dává ruce pryč. Máme prý být rádi, že se můžeme tiše dohodnout mezi sebou. Takový bezva teambuilding, řekla bych.

A tak během následujících měsíců prošla naše personální vybavenost několika redukčními úpravami.

První z nich bylo přesunutí Petera do interní pohotovostní ambulance. O tom už jsem se zmiňovala. Půl roku nato mu vypršela pracovní smlouva a novou mu nedovolili uzavřít. Musel odejít. Od primářky ovšem dostal slovo, že hned, jak se volné místo objeví, dá mu vědět.

Problém se zdál zažehnán. Stav personálu Dětského klesl dle tabulek do záporných hodnot. Ovšem jen na pár měsíců, do doby, než se z mateřské měla navrátit Mina. Začaly dlouhé diskuse o tom, kdo má jakou smlouvu a zda je právně „možné nepřijmout Minu po mateřské zpátky“ či „vyhodit někoho z nás v procesu vzdělávání před atestací“. Od pana Schulze, (masírováného internisty, kterým odchod Petera z pohotovostní ambulance ležel v žaludku), jsme dostaly za úkol „dohodnout se“, kdo Petera v ambulanci nahradí. Tedy v té ambulanci, která nemá s dětmi vůbec nic společného, do které se sjíždí infarkty, cévní mozkové příhody, multiorgánová selhání, či chronici. Která se nám, dětským lékařům před atestací, nezapočítává do vzdělávacího programu. Pro kterou nemáme patřičnou kvalifikaci. Ve které není kdo po ruce…

A tehdy jsme se vzbouřily. My sekundáři. My ženy – Kristy, Johanne, Rebeka a já. Vytrvale jsme opakovaly, že momentálně se na Dětském nacházíme v podstavu, a že chceme vyčkat příchodu Miny do práce – do té doby nikdo z nás novou smlouvu podepisovat nebude. A do interní ambulance taky nastupovat nebude. Je to hazard nejen pro pacienty, ale i pro nás. Prostě jsme vsadily na to, že „se to vyřeší samo“.

Což se taky stalo. Alke otěhotněla. Ve svých 35 letech, po jednom zamlklém těhotenství, za situace, kdy bylo nutné „se někoho zbavit“, jí všichni hlasitě tleskali a plácali po ramenou, jak nám všem pomohla. Zbývalo jen novinu ohlásit Schulzovi, který by Alke vystavil „zákaz pracovat“. V Německu má totiž těhotná žena, pracující v infekčním prostředí, ze zákona povinnost zůstat mimo oblast ohrožení. Nejlépe doma. Plat v plné výši jí po celou dobu těhotenství vyplácí pojišťovna.

Alke se ovšem nedokázala k rozhovoru se Schulzem odhodlat. Zmínila se o svém požehnaném stavu jen nám a sestrám. SESTRÁM!, taková drbárna! To mohla rovnou nechat vyhlásit tlampačem! Oficiálně na Personálním to prostě oznamovat nechtěla, aby se o ní nemluvilo, kdyby o dítě zase přišla. Tak se radši uklidila na „nemocenskou“. Což znamenalo, že dle tabulek nás na oddělení zůstávalo pořád stejně „moc“, ale ve skutečnosti nám ubyla pracovní síla (i když - ne že by Alke VŮBEC NĚKDY nějak efektivně pracovala). Naše tři Frau (primářka, Kauf, Růžena) jí v tom chápavě podporovaly. My sekundáři (já, Kristy, Johanne, Rebeka) jsme musely převzít její díl práce, a k tomu nadále čelit Schulzovi, kterého zajímalo, koho a kam může z Dětského přesunout.

Vzápětí otěhotněla Johanne. V rámci kolegiality svůj stav řádně nahlásila a odebrala se na „zákaz pracovat“, ač o něj nestála. Kvůli atestaci potřebovala pro započítání praxe každý měsíc a těhotenství s následným mateřstvím pro ní tak znamenalo dva roky přerušení vzdělávání.

Schulzovi se ulevilo, stav personálu na dětském klesl.

Alke se odhodlala své těhotenství zveřejnit.

Schulz zajásal, na stavu personálu teď nemocnice výrazně ušetří.

Já Kristy a Rebeka jsme zůstaly na práci samy. Frau nepočítám, ty do pohotovostní ambulance nechodí. Akorát s náma ráno projdou vizity, zrekapitulují, co všechno máme zařídit na oddělení a zkontrolují to na odpolední předávce.

Mina se vrátila z mateřské. Pro Schulze tím byla vyřešena otázka, koho naše oddělení dostane jako náhradu za dvě (!) těhotné.

Rebeka odatestovala a ohlásila výpověď. Naskytla se jí možnost převzít od ledna 2014 soukromou praxi v Halle a rozhodla se tam zpátky s celou rodinou přestěhovat.

A tak  přituhlo. Zbytek týmu zastával práci za Petera, Alke, Johanne a Rebeku. Pak taky za toho, kdo byl zrovna na dovolené, nemocenské, nebo na vzdělávacím semináři...

Často teď býváme v práci jen tři. Frau Schenk vypomáhá ve dny, kdy na oddělení chybí jakýkoliv atestovaný lékař. Schulzovi se to nelíbí, na tom jsme se prý nedohodli. Odmítá Frau Schenk proplatit přesčasy.

Ráda bych otěhotněla. Vzhledem ke stavu na oddělení je to nemyslitelné, ale už mám, „vzhledem k věku přes třicítku“ , nejvyšší čas. Všichni o tom ví, nadšení z toho ale samosebou zrovna nejsou. Primářka neustále nahlas na prstech (jedné ruky) počítá, kdo všechno s takovou na oddělení bude pracovat.

Kristy se mi svěřila s tím, že je v jiném stavu. Prosí mě o diskrétnost. Chce pracovat tak dlouho, dokud na ní těhotenství nebude poznat. Jednak se to za téhle situace neodvažuje oznámit, jednak potřebuje dokončit praxi pro atestaci. Do porodu to stihne jen tak tak.

Manželovi Frau Kauf diagnostikovali rakovinou žaludku. Nastalo pro něj kolečko chemoterapií a operací. Frau Kauf začla střídat dny, kdy do práce nedorazila vůbec, s těmi, kdy se na oddělení objevila, ale po vizitě zmizela neznámo kam. Léčba zatím probíhá úspěšně, ale je zdlouhavá. Frau Kauf absolvuje všechna vyšetření s manželem. Chce být při tom. Primářka její absence tiše toleruje. Sama si pamatuje na období, kdy zemřel její manžel na leukemii. Personální oddělení o výpadku další pracovní síly na Dětském samozřejmě netuší.

Manželovi Růženy diagnostikovali rakovinu prostaty. Růžena oznámila, že pokud se potvrdí metastázy, podává výpověď, aby mohla trávit veškerý čas s rodinou.

Na předávkách neřešíme prakticky nic jiného, než jak zajistit chod na Dětském. My neatestovaní potřebujeme někoho, kdo se s námi bude střídat v přebíhání mezi ambulancí a prací na odděleních. Denně se setkáváme s jinými dětmi i sestrami, podle toho, která z Frau dorazí (či nedorazí) do práce. Frau zase potřebují někoho, kdo nám vypomůže se službami. Improvizujeme.

Herr Schulz z Personálního oddělení podléhá prosbám primářky a povoluje přijmout novou pracovní sílu, která následně za potlesku nás všech skutečně přichází. Jmenuje se Steffi. Je moc milá a rychle se zaučuje.

Týden po svém nástupu nám oznamuje, že je těhotná. Čeká dvojčata…