Já, Doktorin - dopis číslo 51

Víte, proč pediatři nechápou, jak někdo může dobrovolně vyžadovat porod mimo nemocnici? Protože si o tom nečtou v diskusích, ale zažívají to na vlastní kůži.  Teda to, co se může pokazit. A pak taky všechno, co k tomu patří.

Rebece se podařilo odatestovat. Znamená to pro ní nejen volnost v lékařské profesi a vyšší plat, ale taky zodpovědnost a více povinností.

Od listopadu byla zařazená do plánu služeb za stejných pravidel, podle kterých je rozpis tvořen i pro všechny ostatní atestované lékařky. Bude od teď pro neatestované lékaře tou vševědoucí oporou, která rozhodne, když si mladší kolega nebude vědět rady.

Tím, že člověk složí atestační zkoušku (odpracuje minimálně pět let koleček na určených pracovištích, nastuduje si pečlivě učebnice, propojí znalosti z praxe a zodpoví pár dotazů před atestační komisí), se ovšem přes pomyslnou metu dostává opravdu jen teoreticky. Ve skutečnosti má stále stejný pocit nejistoty a obav, jestli dokáže čelit všemu, co si na něj služba v nemocnici přichystá.

Poprvé si měla Rebeka roli atestovaného přisluhujícího lékaře vyzkoušet před pár dny, kdy sloužila Kristy. Ještě předtím se Rebeka v zápalu výřečnosti několikrát nechtěně prořekla, jak příšerně se toho bojí. Domluvila se dokonce s primářkou, jestli by mohla zůstat na telefonu i ona, kdyby byla situace v nemocnici nezvládnutelná. Kristy to docela naštvalo, protože to pro ní znamenalo příšernou nejistotu, se kterou do služby nastupovala. Byla si jistá, že pokud do nemocnice dorazí dítě ve špatném stavu, bude křísit nejen to dítě, ale i vynervovanou Rebeku.

Služba Kristy začala docela poklidně. Rebeka se odebrala domů, primářka taktéž. Ambulanti, příjmy, práce na oddělení, konec v nedohlednu. Jako vždycky.

Okolo desáté večer telefonát z porodního sálu. Byl nahlášen chystající se příjezd rodičky, s podezřením na prolaps pupečníku. Jde o vysoce akutní, závažnou komplikaci při porodu, kdy je při prasknutí plodové vody stažen směrem dolů i pupečník, který vyhřezne z rodidel. Pokud se dítě snaží protlačit přirozenou cestou, okolo visícího pupečníku (roury, kterou mu do těla proudí krví kyslík od matky), ucpává si při každém svém pohybu stále víc a víc přívod kyslíku do vlastního těla.

Kristy okamžitě zkontaktovala Rebeku, a ta primářku. Společně se téměř současně potkaly v naší reanimační místnosti a během pár minut dokonale připravily všechny pomůcky nezbytné k resuscitaci. Po chodbě mezitím pobíhaly porodní asistentky. Sloužící gynekoložka, Frau Jakob, netrpělivě obvolávala řídící centrum sanitek, a zjišťovala, kde pacientka vězí. Od hlášení výzvy uplynula už téměř půl hodina a při prolapsu pupečníku jde skutečně o minuty, ve kterých se o životě dítěte rozhoduje. Nakonec Frau Jakob vytočila číslo na svého manžela, primáře stanice intenzivní péče, který ten večer sloužil v terénu v jedné ze sanitek. Vychrlila na něj, o co se jedná a přikázala mu, ať okamžitě zjistí, kde pacientka je a sám jí do nemocnice přiveze. „Zlato, mám tu zrovna chlapíka s infarktem, musím se o něj postarat…“, odpověděl prý Herr Jakob manželce. Ta se ale nenechala odbýt, řekla mu, ať infarkt někomu předá a urychleně jí přiveze tu rodičku, protože se evidentně dostala do rukou někomu, kdo netuší, o jak vysoce akutní stav se jedná. „Polož jí hlavou dolů, zdvihni jí zadek co nejvýš, strč jí ruku mezi nohy a nevyndavej jí, dokud nedorazíš za mnou!“, křičela prý Frau Jakob na manžela do telefonu instrukce. Rebeka nám přesně takhle průběh líčila a dodala pak, že Herr Jakob nejspíš podobně absurdní příkaz od své manželky už nikdy neuslyší.

Sanitka dorazila s hodinovým zpožděním a naši gynekologové se do akutního císařského řezu pustili téměř mezi dveřmi sálu. Paní prý ani nesundali ze sanitního lehátka. Dítě, které pak Kristy přinesli na reanimační stůl, bylo prakticky mrtvé. Ale - se slabou srdeční akcí… Bohužel, BOHUŽEL, byla resuscitace úspěšná. Neboli - podařilo se nahodit všechny životní funkce, dítě stabilizovat, napojit na přístroje a přeložit do Halle. Ale už z prvních laboratorních výsledků bylo všem jasné, že mozek tuhle bitvu neměl šanci vyhrát. Ještě před překladem na kliniku se začaly projevovat první neurologické známky toho, že je nervový systém dítěte nenávratně poškozen.

Můžeme o tom mluvit nahlas jen mezi sebou, mezi pediatry. Že by smrt v takovém případě byla sice tragickým, ale přesto méně bolestným koncem. Že kdybychom výsledky laboratoře věděli o trochu dřív, neprováděli bychom možná resuscitaci s takovým nasazením a dali přírodě větší šanci převzít hlavní slovo. Takhle jsme sice nad osudem zvítězili, umožnili jsme život neživému, příroda si ale na oplátku vybere krutou daň. První měsíce, rok, bude dítě snad ještě připomínat všechny zdravé děti okolo. Pak se začnou rozdíly zřetelně rýsovat a potáhnou se až do smrti. Tomu tělu bude pět let, deset, padesát. Bude vyžadovat neustálou péči o dýchací cesty, trávení, vyměšování, ochranu před infekcemi, polohování, léčbu křečí, spazmů, dušení. Málokterá rodina to zvládne, už jsem jich viděla víc než dost. Jde o nekončící boj, čtyřiadvacetihodinovu péči o životní funkce bezvládné tělesné schránky, které všichni „empatičtí“ lidé přisuzují citlivou duši, jež vnímá, i když nemůže reagovat. My, co se s touhle duší uvězněnou v nefunkčnm těle pravidelně po celý její život setkáváme v pohotovostní ambulanci, kdy jen zmírňujeme utrpení, navyšujeme dávky léků, provádíme operace tak, aby se život podařilo ještě o nějaký ten měsíc natáhnout, my, kteří sledujeme ten nezvratný rozpad původně normální rodiny, rozchod partnerů, osamocené matky rezignující na své vlastní zaměstnání a život, sourozence ochuzené o rodičovskou péči, která je zcela nasměrovaná k tělu na přístrojích, my pediatři – my tou empatií netrpíme. Smíme to říkat nahlas? Vždyť jsme přece lékaři pro děti. No právě…