Já, Doktorin - dopis číslo 48

Ne, nedělá s to. O těch, co s vámi plují na jedné lodi, se před lidmi z pevniny špatně nemluví. Jenže, co když jste na palubě vpodstatě jediní, co skutečně veslují? 

Po slavné návštěvě odbornice z Halle klesli pediatři v Nordhausenské nemocnici v žebříčku oblíbenosti o další stupeň níže. Gynekology a porodní asistentky rozčílil už jen samotný fakt, že jsme se neobtěžovaly přijít na dopolední blok. Marně jsme jim vysvětlovaly, že jsme tak tak zvládly zaopatřit běžný chod na našich odděleních, a že jsme navíc ten den musely absolvovat ještě jedno školení- v očích ostatních jsme prostě záměrně nedorazily, protože nám bonding z principu vadí a nechtěly jsme se účastnit společné debaty.

Následující den, zrovna když sloužila Růžena, přivezla sanitka na porodní sál matku s novorozenětem, které se překotně narodilo doma v obýváku. Dítě bylo v pořádku, pediatr měl jen zkontrolovat celkový stav. Růžena dítě vyšetřila, konstatovala podchlazení na teplotu 35,7, zabalila dítě do teplých ručníků a položila do vyhřívaného boxu. Do papírů vypsala pro porodní asistentky doporučení včasného krmení a odešla zpátky do ambulance, kde jí čekali další pacienti. Když se zhruba za hodinu vrátila dítě zkontrolovat, oznámily jí sestry, že dítě z teplého boxu vybalily, aby mohly provést bonding. Růžena jim odvětila, že je to na jejich zodpovědnost, a že se s nimi hádat nebude.

Nedalo jí to ale, a zašla si dítě během odpoledne ještě zkontrolovat. Dítě sice už leželo v postýlce, jeho teplota byla ale stále nedostatečná (36 stupňů). Strčila ho proto zpátky do vyhřívaného boxu a poprosila sestru z oddělení, aby dítě pohlídala.

Večer sestra Růženě telefonovala, že se jí dítě nelíbí, je zahleněné, má ucpaný nos, bojuje nejspíš s rýmou a špatně dýchá. Růžena si ho převzala na Kojenecké a dítě do druhého dne skončilo na kyslíku a antibioticích s těžkým zápalem plic. Den poté se překládalo do Halle s diagnosou atresie jícnu. Což je raritní vrozená vada, při které není vyvinutá cesta z dutiny ústní do žaludku. Bohužel postihla zrovna dítě, které mělo start do života už tak ztížený a které navíc hned po porodu vinou bondingu prochladlo. Zkombinovaly se tak u něj dvě různé vážné predispozice (vrozená vada, při které dítě nemůže polykat, a hrozí rozvoj zápalu plic z vdechnuté potravy a rýma, která se u novorozeněte může velice rychle vyvinout v těžkou infekci dýchacích cest). Kdyby ale dítě zůstalo v teple, které Růžena naordinovala, nemuselo ke komplikacím dojít. Naštěstí to dítě přežilo bez následků.

Všude jinde má doktor k dispozici parťáka. Neboli sestru. My ne. O její pomoc musíme poprosit, a to nejen v ambulanci, ale i na oddělení. Některé z nich si při kontaktu s pediatrem často neodpustí výrazy znechucení, to když je vyrušíme v nevhodnou chvilku, nebo jim zadáme úkol nad rámec jejich představ (ne povinností). Třeba když je upozorním, že nejsou připraveny pomůcky na resuscitaci novorozence, nebo když se sháním po kolečkovém křesle, abych si mohla pacienta SAMA odvézt  kam potřebuji. To mě sestra důrazně upozorní, abych koukala křeslo zase přivézt zpátky, aby ho pak nemusela hledat.

Staniční sestra Agata už se kvalifikovala pro vyšší level - tuhle jednou odešla demonstrativně přímo z vizity, když měla dojem, že se tam my doktoři nad jedním dítětem vybavujeme nějak moc dlouho.

Za připomenutí stojí to, že se žádná ze sester neobtěžuje jít nám pomáhat s příjmem. S Kristy jsme na tenhle problém upozorňovaly tak dlouho, až jsme rezignovaly a rozhodly se, vzájemně si vypomáhat. Připouštím, že přijímat pacienta dvěma doktory naráz působí nestandardně (a nadstandardně), ale vzniklo to jako nutný následek absolutní ignorace ze strany ostatních. Do místnosti s dětským pacientem vkročí osoba sesterského pohlaví pouze z důvodu předání příjmové dokumentace. Tečka. Jakákoliv další asistence či spolupráce s doktorem neexistuje. Vysvléct dítě, připravit ho na vyšetření, přidržet, zvážit, změřit, odebrat krev, vydezinfikovat lůžko, odnést zkumavky s krví, nic. Pokud děláme příjem já a Kristy dohromady, je vše hotové rychleji, než kdybychom se dožadovaly cizí pomoci. Můžeme se díky tomu vrátit dřív k rozdělané práci na oddělení.

V mém případě vygradovaly antipatie s některýma sestrama dokonce tak, že odmítají plnit moje ordinace. Tuhle mi volala harpie Doris na služební mobil, že do ambulance dorazilo dítě s dysurií (bolest při močení). Omluvila jsem se, že jsem právě na oddělení, kde mi práce bude ještě nějakou dobu trvat. Ať dá dítěti zatím Paralen a odebere vzorek moči. Doris se v telefonu odmlčela, a pak poznamenala, že nechápe, proč by měla dávat Paralen, když to dítě nemá teplotu. Trochu zaskočeně jsem odvětila, že ten Paralen indikuju na bolest, kvůli které se dítě nechce vyčurat a ať mi řekne, kolik to dítě váží, že jí vypočítám, kolik Paralenu mu má dát. To už ale Doris neslyšela, protože mi v půlce mé věty demonstrativně položila telefon. Naprosto konsternovaná jsem jí okamžitě zavolala zpátky a zeptala se jí, jestli hovor přerušila záměrně. A když na mě bez zábran vybalila, že „jo“, tak jsem poprvé za celou dobu, co jsem složila zkoušky z medicíny, na někoho zařvala, že: „ JÁ jsem DOKTOR.  JÁ jsem něco zindikovala a JÁ si ponesu následky za to, pokud to bude chybné!“. Na což mi Doris odvětila, že „to si ona teda nemyslí…“. A na ordinace přes telefon prý není zvyklá, takže od ní to dítě žádný lék nedostane. A zavěsila. To dítě tam s tou bolestí močáku čekalo dvacet minut.

Ale nejsmutnější bylo, že primářka dala za pravdu Doris, když potvrdila, že díky zkušenostem z minula se sestry neodvažují věřit ordinacím podávaným jinak než z očí do očí. Prý bych mohla tvrdit, že jsem se sestrou vůbec netelefonovala.

Proboha-od čeho teda mají všichni ostatní mimo doktorů zdravotnické vzdělání? Proč nemocnice vůbec sestry zaměstnává? Na vyřízení informace, že na mě v ambulanci čeká pacient, by postačila sekretářka s maturitou.

Paralen je vůbec lék, který si neodvažuje podat nikdo, kdo nemá titul. Z dětských táborů nám třeba vozí děti uprostřed noci jen proto, že je bolí ucho. Podat něco na bolest bez vyšetření lékařem-to se NESMÍ! Vůbec s takovou nechápu funkci zdravotníka, se kterou člověk na tábor jede. V tomhle přiblblém Německu jsou na medikace v dětském věku fakt zákony! Každý, kdo má svěřené dítě do péče (zdravotník na táboře, učitelka v mateřské škole), ale není doktor, MÁ ZAKÁZÁNO podat JAKÝKOLIV LÉK. Dokonce i kapky do nosu. A to ani poté, kdy matka přinese potvrzení od lékaře, že je to nutné.

Další kapitolou jsou němečtí obvoďáci. To, že tu neexistuje systém, ve kterém by byly jasně stanovená pravidla, už jsem psala. Rodiče vodí děti na vyšetření k ambulantním internistům a vůbec jim nepřijde divné, když je tenhle doktor opakovaně odesílá k dovyšetření k pediatrovi. Chápu, že si „dospělácký doktor“ nemusí s dětským pacientem vědět rady. Není mi ale jasné, jak si pak takový doktor může dovolit na pojišťovnu vykázat nějakou práci. Když jen napíše, ať se postará někdo jiný. Zrovna včera se mi do ambulance dostala 14 letá holka s papírem od internisty: dva dny horečka a bolesti v krku, dle klinického nálezu angína, doporučení-vyšetření na klinice dětské medicíny nemocnice v Nordhausenu k zavedení antibiotické terapie… Kdyby šlo o kojence, tak bych se snad vzmohla alespoň na zlomek kolegiálního pochopení-ale té holce bylo čtrnáct let-což je pro internistu prakticky dolní věková hranice jeho klientely. Pokud zdiagnostikuje hnisavý zánět v krku, prostě předepíše penicilin a hotovo. To by zvládl vymyslet i medik na konci třeťáku.

Ta holka před naší ambulancí čekala s teplotou 39 stupňů skoro čtyřicet minut (přestože horečku měla už u toho idiota, co jí k nám poslal, lék na ní zatím nedostala žádný), a když jsem jí konečně začala vyšetřovat, pustil se její otec neomaleně do Kristy, která mezitím vypisovala recept na antibiotika a bez servítek jí seřval za to, ke kolika doktorům se ještě bude muset trmácet. Že každý Z NÁS houby dělá a nikdo s ničím nepomůže. Kristy mu v klidu odvětila, že jí to mrzí, ale že snad vidí, že se právě dostal k někomu, kdo se pomoct snaží. Já mu do toho průběžně sdělovala výsledky vyšetření (holka má nejen zánět v krku, ale i v levém uchu), dalšího postupu (dostane teď hned lék na bolest a horečku) i doporučení (vyzvednout si nyní antibiotika, dodržovat klidový režim, tekutiny, vitamíny, kontrolu u ambulantního lékaře). Otec mě ale vůbec nebral na vědomí, seděl znechuceně se založeným rukama a vyštěkával střídavě do všech směrů, jak jsou všichni doktoři neschopní. A taky dodal, že v čekárně strávil přes dvě hodiny, a že toho má všeho plné zuby. Což byla poslední kapka, která mě vyprovokovala k asertivní reakci, kdy jsem demonstrativně odložila stetoskop, sedla si k počítači a najela na stránku časového příjmu pacientů do systému. Pak jsem otci ukázala záznam od sester, které od něj obdržely čipovou kartu před čtyřiceti minutami. „Čili žádné dvě hodiny, pane!“, sjela jsem ho asertivně. A Kristy mu k tomu s chladnou autoritou v hlase vyjmenovala, co všechno jsme pro něj během uplynulých deseti minut už stihly udělat (vyšetřit, zdiagnostikovat, podat lék, vypsat recept), a že jestli mu to nestačí, nebo se mu to nelíbí, může zkusit vyhledat pomoc jinde. Otec shrábl papíry a přikázal nám, ať vystavíme ještě recept pro něj, protože ho taky bolí v krku…

Diví se mi pak někdo, že mě tahle práce v ambulanci strašně, ALE STRAŠNĚ, nebaví?

Neustále se setkávám s pacienty, které naštval někdo jiný, nebo kteří k nám chodí sami, protože ví, že u ostatních doktorů se pomoci nedočkají. Pojem POHOTOVOSTNÍ ambulance nikoho nezajímá. Chodí do ní rodiče v sobotu odpoledne, abychom překontrolovali týdenní kašel, protože v pondělí musí sami do práce a na obcházení doktorů nemají čas. „ Bo u obvoďáka bývá vždycky narváno..“. Někteří obvoďáci mají dokonce tolik drzosti, že matce s nemocným dítětem oznámí, že už mají pro daný den plný stav, a že si musí vyhledat pomoc jinde-tedy u nás, protože my musíme být k dispozici pořád. Můžu s pak na takové rodiče zlobit? Ne, samozřejmě že ne.

Záchranky nám vozí děti, které se doma při hře ťukly o roh stolu. Nikoho nezajímá, že se maminka jen pokoušela dovolat na centrálu, co by měla dělat. Dítě vyšetří přivolaný záchranář a odešle ho k nám, abychom se taky podívali a rozhodli, co dál. Prý je to povinnost-o dítěti musí rozhodnout doktor. Záchranář potřebuje jen podpis o převzetí pacienta. Na nic víc školy nemá…

Někteří kolegové to dotáhli tak daleko, že se ani neobtěžují dětského pacienta vyšetřit. Rovnou vyplní „Doporučení k hospitalizaci“ a rodičům oznámí, že my to všechno rozhodneme a s námi že se jistě domluví. Třeba jako u dítěte, které mi v ambulanci přistálo na službě s diagnosou „krvácení z konečníku“. Rodiče se chvíli předtím stavili u obvoďáka, protože doma na plence při přebalování objevili krev. Ten obvoďák se na dítě ANI nepodíval, vypsal rovnou „Doporučenku k nám“ a pro jistotu rodiče vyděsil k smrti větou, že by dítě mohlo i vykrvácet. Rodiče mi pak u nás v ambulanci na stůl vybalili veselého, dobře naladěného kojence, který měl odřené pozadí od plenkového lemu.

Jiní rodiče, cizinci mluvící lámanou němčinou, se zase snažili pro dítě vyhledat očního lékaře, kterého jim doporučil obvoďák. Když k očaři dorazili, sdělila jim sestra za přepážkou, ať se ani neobtěžují čekat na ošetření, že s jejich jazykovou vybaveností potřebují tlumočníka, jinak se s nima doktor vůbec bavit nebude. A tak to bezradní rodiče vzali přes naší pohotovostní ambulanci, abychom dítě buď sami vyšetřili, nebo našli někoho dalšího, ke komu by měli zajít. Tlumočníka u nás nepotřebovali, překládala jim sama pacientka, desetiletá holka. To ale až doposud nikdo z těch ostatních zdravotníků nezaregistroval…

Občas slýchám větu-buď ráda, že máš práci.

Jsem ráda, že se mi podařilo vystudovat, a že mi zdraví umožňuje naplno pracovat. Ale nejsem ráda, že MÁM  práci-protože jí mám v porovnání s ostatními MOC. Odvádím jí za lidi v okolí, jejichž jedinou činností je nasměrovat svou práci směrem ke mně. A vadí mi na tom hlavně to, že se to nedá změnit. Naše prosby, návrhy nebo stížnosti nikoho nezajímají.

Nemocniční pediatři v Nordhausenu prostě tvoří poslední článek nefunkčního řetězce