Já, Doktorin - dopis číslo 46

Vysvětlím vám rozdíl mezi záchrankou a taxíkem. Záchranku volejte v případě, že jde někomu o život. Taxík, pokud nemáte vlastní auto. Tak, a teď se podíváme, jestli jsme si rozuměli.

Během jedné z mých minulých služeb přivezla v noci do naší ambulance záchranka matku s dítětem, které prodělalo záchvat dušnosti. Klasickou laryngitidu, virové onemocnění, při kterém otečou sliznice dýchacích cest a dítě kvůli tomu vydává kokrhavé a štěkavé zvuky. Většinou se nejedná o nic vážného, stačí dítě na chvíli vystrčit na mráz (aby se nadýchalo studeného vzduchu) a sliznice oplasknou. Během pár dní bývají děti i bez léčby zcela bez obtíží. Při těžších stavech se aplikují kortikoidy nebo inhalace adrenalinu, ale často se dítě obejde bez nich. Teď, během teplých nocí, jsou záchvaty laryngitid už docela mimo sezonu a léčba mrazem se dá provést pouze otevřením dveří od ledničky. Dítě z mojí služby dostalo jeden z léků v sanitce a dorazilo k nám už zcela bez obtíží. Vyšetřením jsem neshledala žádnou patologii-tedy nic, co by dítě obtěžovalo v rámci jeho momentální akutní diagnosy.

Vzhledem k tomu, že se ale nechalo přivést rychlou službou první pomoci, muselo u nás zůstat na pozorování. Nechápu, proč je pro rodiče pokaždé takový problém to akceptovat. V panice a hrůze svolají pomoc z širokého okolí (což je pochopitelné), vyžadují pak ale RYCHLÉ vyléčení a OKAMŽITÉ propuštění.

„Víte,…“, vysvětluju jim pokaždé, „…vy jste si zavolali rychlou záchrannou pomoc, protože jste měli strach O ŽIVOT vašeho dítěte. Jinak byste jistě přijeli sami svým autem. Já tady během deseti minut v ambulanci nemůžu zajistit, že se stav znovu nezhorší. Lékař v sanitce vaše dítě vyšetřil a přivezl k nám, abychom ho nadále léčili. Pokud vás propustím domů, budu poslední, která dítě viděla a rozhodla, že je v pořádku, a že v pořádku i zůstane. I když měl kolega, co vás přivezl, jiný názor (nehledě na to, že jako neatestovaný doktor si tohle rozhodnutí dovolit nemůžu. V případném soudním sporu by mě žádný právník nezachránil). Já vám nabízím, že se o vaše dítě postarám, pohlídám a propustím ho, až si JÁ budu jistá, že je mimo ohrožení života, a že se VY nemusíte bát. Pokud chcete jít domů TEĎ, musíte mi podepsat revers, že zodpovědnost za všechny následky přebíráte na sebe...“

Být za něco SÁM zodpovědný? To se rodičům vůbec nelíbí.

U laryngitidy je volání záchranky ještě docela pochopitelné-dítě totiž opravdu z ničeho nic začne silně kašlat a lapat po dechu. V některých případech o něj skutečně bojuje a bez rychlé pomoci by se mohlo i udusit. Proto mě potom irituje ta bezstarostnost rodičů-nahlas to sice neřeknou, ale dá se jim to odezírat z pohledu-dík za pomoc, dítě teď vypadá líp, jedeme domů. Nechápem, proč bychom tu měli zůstávat, doktor ho už viděl, kdyby něco, zavoláme si rychlou znovu. Žádný ohled na dítě, které by si především rádo lehlo do postele a ne cestovalo tam a zpátky. Žádná spolupráce s doktorem, který se o propuštěné dítě logicky bojí a během následujících hodin očekává jeho návrat ve zřetelně zhoršeném stavu. A navíc musí opakovaně pro jednu diagnosu vypisovat papíry zas a znova. Žádná solidarita s ostatními nemocnými, kteří na výjezd sanitky ve stavu ohrožení života čekají.

Čímž se dostávám k druhému extrému-tedy situaci, kdy si rodiče sanitku zavolají, i když jí vůbec nepotřebují. Na obtíže, které trvají už několik dní (bolest v zádech, kašel, zvýšená teplota), nebo proto, že sami auto nemají. Někteří to nadrzo opravdu nahlas řeknou a tváří se pak dotčeně, když se zeptám, proč si nezavolali taxíka. Ještě stále ale ve mně doutnají zbytky empatické spoluúčasti, a tak sarkastické řeči o zneužívání zdravotní péče radši spolknu a se zájmem ve tváři vyslechnu věty typu- „…no, obtíže trvají vlastně už od začátku roku, ale teď nám přišly horší a chtěli bychom nechat dítě kompletně vyšetřit…“. Nebo: „…no, u doktora jsme během tohohle týdne ještě nebyli, ale teď večer už se nám to přece jen zdá do rána daleko…“. Případně: „…hmm, ráno jsme byli u obvoďáka a prý je to jen viróza, večer měl ale znovu zvýšenou teplotu, tak jsme si zavolali doktora domů, ten taky předepsal jen Paralen, ale nám se to stejně nezdá, tak jsme si radši zavolali záchranku….“

Tihle všichni přijedou a rovnou ode dveří sami hlásí, že zůstávat u nás rozhodně nebudou. Chtějí jen, abych se na dítě PODÍVALA, vyléčila ho (nejlépe tabletkou-protože řeči o klidovém režimu, pravidelném spánku, vitamínech, vyvážené stravě a tekutinách – jsou prostě jen kecy doktorů, kteří si neví rady) a pustila ho domů.

Ne pro každého taky platí stejná práva. Matka z popisovaného případu totiž nejen že vykřikovala, že chce jet domů, že je dítě zdravé, a že ho tu tedy nenechá. Zároveň jí ale zajímalo, kdo z nás jí potvrdí papír na sanitku, nebo taxík, který jí odveze zpátky domů. Paní jsem znala už z předchozích návštěv naší ambulance. Sotva osmnáctiletá holka, sociální případ (patrný už z odéru i stylu jednání), IQ na úrovni dvanáctiletého dítěte, na což má i papír, čímž si vysloužila status nesvéprávnosti. Vtipné je, že na zodpovědnost o dítě se její nesvéprávnost nevztahuje. Takže – sama za sebe rozhodovat nemůže, ale za své dítě ano. Proč s ní tentokrát nepřijel nikdo ze „za ní zodpovědných osob“ nebo ze sociálky, mi nedokázala odpovědět. Nejdřív jsem jí na její přidrzlou otázku (kterou znám i od zcela svéprávných osob) odvětila, že JÁ jí žádný transport zajišťovat nebudu, protože není medicínsky indikován. Musí se o odvoz postarat sama, stejně jako to dělají všichni ostatní lidé. Jestli nemá na zaplacení taxíka, že je mi to líto, ale s tím jí nepomůžu. Od toho existuje sociální úřad. A v duchu jsem dodala-já bych na taxíka taky neměla, proto jsem tady, uprostřed noci v práci, sama v Německu a starám se o cizí děti. Já mám peníze jen proto, že jsem tvrdě dřela, abych se dostala tam, kde teď jsem.  A nikdy by mě nenapadlo zavolat si záchranku jen proto, že to je rychlé, zadarmo a v ambulanci budu ošetřena přednostně. A ještě k tomu měla ten žaludek se vyptávat, kdo mě za své odveze pohodlně zpátky domů.

Zhruba příští hodinu jsem strávila tím, že jsem jí inspirativně pomáhala vymyslet, koho z příbuzných, sousedů, nebo příslušného sociálního úřadu by měla ve dvě v noci vzbudit a požádat o odvoz. Se kterým mimochodem nesouhlasím, protože dítě přijelo s diagnosou ohrožení života a může být propuštěno pouze na revers. Podepsaný kým? Nesvéprávnou?

Dítě se mezitím vesele prohánělo po ztichlých nočních chodbách a zkoumalo funkci všeho, co ho zaujalo (vypínače světel, bomby s kyslíkem, odsávačky, přístroje na měření životních funkcí i tlačítko, kterým se v nouzi svolávají ostatní zaměstnanci z okolí na pomoc). Po té hodině už přetekl i můj pohár trpělivosti a neurvale jsem celou story uzavřela razantním: „ Schluss! Takže konec, dítě tu zůstává, o tom už s váma debatovat nebudu. Vám nabízím pokoj pro matky, kde můžete do rána přespat a rozhodnout se, co dál.“ 

Paní si sice stále mlela svojí o tom, že „tu své dítě nenechá…“, ale to už mě nezajímalo, prostě jsem během deseti minut narychlo vypsala přijímací papíry a dítě se sestrou navedla směr teplá postel.

Tenhle typ lidí je bezpochyby v sociálně těžké situaci. Ale systém, který jim pomáhá, a kterému vládnou inteligentní (?) lidé, je sebedestruktivní. Vychovává v sociálně slabých skupinách osob dojem, že je vše zadarmo, k dispozici a bez problémů. Že všichni ostatní mají POVINNOST, zajistit jim - “těm co se mají špatně“, veškeré pohodlí, aby se sociální rozdíly vyrovnaly. Nějaká námaha ze strany sociálně slabých? Maximálně tak vymoci si vše, co jim zdarma dle zákonů i jejich přesvědčení náleží.

Povinné odvody na nejrůznější sociální příspěvky a pojištění v Německu činí z mého platu téměř 50%. Když mi jeden z úřadů poslal přehledné roční vyúčtování, málem jsem to nerozdýchala. Jen na jedné položce z mnoha jsem za rok povinně ze zákona na úřady převedla víc, než jsem si v Čechách vydělala za půl roku.

Je mi líto všech slušných lidí, kteří denně vstávají (i když se jim NECHCE), a chodí do práce (i když je NE VŽDYCKY baví), aby zaplatili to, co MUSÍ. Aby si vydělali na jídlo, mohli uhradit nájem, energie a vodu. Aby pořídili vlastním (a někdy i nevlastním) dětem oblečení a pomůcky do školy. Aby byli soběstační. Nesoucítím s lidmi v „hmotné nouzi“, kteří se ohání papírem od sociálky.  To kdybychom po nich náhodou chtěli nějaké poplatky za odvedenou práci. Nestydí se všechny informovat o své těžké „sociální slabosti“ a přitom z nich táhnou cigarety. Z nosu, obočí a uší jim visí náušnice, na bocích špeky a na rukou tetování…Jsem prostě antisociální. Nežijeme v buši, KAŽDÝ si MŮŽE JAKKOLIV vydělat MINIMUM, které ho udrží při životě. A na ten nadstandard? Televizi a pivo? Třípokojový byt? Na to si budou muset počkat- a sami vydělat.

Hrozné je, že to neplatí. Že „sociálně slabá rodina“ dostane zdarma nejen školku (proč, když jsou oba rodiče nezaměstnaní a tedy doma?), pomůcky do školy, nájem na byt, příspěvky na jídlo a dokonce i tu televizi a připojení na internet. A že má navíc právo elektronické přístroje co čtvrt roku reklamovat a požadovat zdarma nové. Prostě oznámí, že se jim televize pokazila a dojdou si pro jinou. Když mi tohle všechno Kristy vyprávěla, bylo mi skoro do breku. Ona sama se v nemocničních službách střídá s manželem Larsem, který pracuje na interně a na to, že by na něco dostali příspěvek od státu, můžou zapomenout. A navíc-díky pracovní vytíženosti jsou pro ně představy společného rodinného víkendu doslova sváteční. Co by dali za to, kdyby svoje dítě Paulinu mohli vidět alespoň z poloviny tak často, jako rodiče ze „sociálně slabých skupin“...

Skončí tohle bezpráví opravdu až tehdy, když se to všechno samovolně zhroutí?

Tuhle se u mě cestou do Čech na Hlavním nádraží v Praze zastavil kluk s batůžkem. Prý má na mě velkou prosbu-někdo mu ukradl peněženku a on se teď nutně potřebuje dostat domů do Třebíče, kde bydlí a potřeboval by jen pár drobných. Aspoň na telefon, aby mohl zavolat známým, kteří by pro něj přijeli.

Zapřela jsem se instinktivně o svůj kufr, ne snad, že bych se bála o jeho odcizení, ale proto, abych trochu zmírnila vztek, který ve mně narůstal. Kluk se mi bez náznaku provinění díval hluboko do očí, a to i poté, kdy jsem suše utrousila, že minule mi vyprávěl o tom, že bydlí v Pardubicích. A taky jsem se ho zeptala, jestli si mě nepamatuje, protože jsem mu tehdá na tu historku opravdu skočila a nějaké peníze mu dala. Byla jsem vyčerpaná z cestování a před očima mi běžely všechny ty hrůzy, které jsem si během vlastního vydělávání peněz musela prožít. Kluk se ovšem nenechal odbýt, nadále přede mnou postával a opakoval, že by mu stačilo jen pár drobných. Zeptala jsem se ho, kolik si s takovou denně vydělá a jestli mu to není trapný. Hrdě (?) se samolibě ušklíbl, že průměrně má tak „štyry stovky i víc“ a co jako že dělám za zaměstnání já. Procedila jsem, že pracuju jako dětská lékařka a dodala, ať si najde pořádné zaměstnání a netahá tady lidem vymyšlenýma historkama peníze z kapes. Kluk chvíli mlčel, pak zahmouřil pohled a zeptal se mě: „…hele…a jako doktorka-nemáš třeba přístup k morfinu?...“.

Jak by řekl můj kamarád -holubi se zastavili v letu… Křečovitě jsem stiskla držadlo kufru, pevně semkla rty a s výrazem hlubokého znechucení jsem zopakovala: „najdi si NORMÁLNÍ práci!“ Kluk se otočil k odchodu, ale pak se na mě přece jen ještě jednou podíval a dodal: „ hele, ale jako víš co? Jako doktorka bys měla LIDEM POMÁHAT!“

To poutko od kufru jsem držela fakt pevně. Byla bych opravdu právoplatně odsouzená, kdybych ho tam tím kufrem umlátila ?....Myslím, že jo. A tak to přežil…