Já, Doktorin - dopis číslo 44

A teď něco pro ty, kteří jsou přesvědčení, že porod je přirozeně bezproblémový proces. Který se má nechat plynout, protože to tak je nejlepší. Vyzkoušejte si to z pozice doktora. Ten úhel pohledu vás poznamená na celý život.

Jsem ve službě. Potřebuju se vyzpovídat a dostat to ze sebe. Možná jako tenkrát, kdy k nám do ambulance během pár minut přivezli hromadu přiotrávených dětí, aniž kdo tušil, co se to děje. S odstupem mi můj tehdejší dopis zněl dramaticky a místy až přehnaně - ono to tak ale v krizových chvílích opravdu bývá. Možná právě proto, že člověk musí pracovat s minimem informací, pod vysokým tlakem, bez možnosti vydechnout. A když to pak konečně udělá, trvá nějakou dobu, než se nad tu prožitou hrůzu povznese.

Dnes jsem se krátce po započetí služby (tedy v 15:30, kdy všichni ostatní kolegové odchází domů a já v práci zůstávám sama na odpoledne a noc) zaběhla podívat dolů na porodní sál, jestli můžu očekávat nějaké přírůstky. Zastihla jsem ještě gynekoložku chystající se domů, mladou holku, Sabrinu. Ta se zrovna nešťastně koukala na obrazovku počítače, kam jsou přenášené všechny CTG (monitor srdeční akce plodu a děložních stahů matky) z okolních místností. Právě prý dorazila paní s patologickým nálezem, který se ale vyskytoval už týden předtím. Srdeční akce dítěte byla okolo 180, což je hodně a znamená to stres – příčina se ale  většinou  neví. Pokud je vše ostatní v pořádku, snaží se gynekologové porod oddálit, dokud to jde a zbytečně do něj nezasahovat.

Paní byla dosud sledována ambulantně a teď přišla sem do nemocnice. Dle Sabriny to nevypadalo moc dobře, měla jsem být připravená v pohotovosti. Pro Sabrinu tím den ale končil, nález se chystala předat kolegyni a odejít domů.

Odebrala jsem se na lékařák, abych si prohlídla výsledky posledního příjmu na Starší děti, ale netrvalo to ani pět minut, když se mi rozezněl telefon s číslem porodního sálu. Stačili mi jen oznámit, že dělají akutní sekci (císařský řez), ani neřekli proč, a že mám OKAMŽITĚ přijít. Doběhla jsem tam do patnácti vteřin, po chodbě zrovna běžela Sabrina a tlačila na vozíku  plačící těhotnou paní směrem k sálu, okolo pobíhaly sestry a porodní asistentky. Okamžitě jsem vytočila číslo na pracovní mobil Frau Kauf, která mi sice nepřisluhovala (neměla být v pohotovosti na telefonu), ale doufala jsem, že bude ještě ve své kanceláři a bude moct co nejdřív doběhnout na pomoc. Moje oficiální příslužba, Frau Schenk, totiž bydlí ve městě a trvá jí to vždycky dvacet minut, než na mé zavolání stihne přijít.

Naštěstí, NAŠTĚSTÍ, Frau Kauf telefon zvedla, byla AKORÁT na odchodu z práce, jednou nohou ze dveří. Bez vyptávání mě uklidnila, že přijde. Během těch dvou minut, než dorazila, jsem se vrhla na přípravu resuscitačního stolku, který opět (OPĚT!!) nebyl od porodních asistentek pořádku připraven - nejela odsávačka, nebyl k dispozici žádný set na intubaci, nahřáté ručníky, maska s kyslíkem, prostě nic! Ve zmatku jsem začala s odsávačkou lomcovat a vypojovat a zapojovat hadičky, do toho si navlíkat rukavice, hledat fonendoskop, připravovat laryngoskop a tubusy, zkoušet kyslík a znovu tu odsávačku. Bezvýsledně. Moje panika se zdvojnásobila. Odsávačka je spolu s kyslíkem nejzákladnější vybavení pro resuscitaci novorozenců. Za jejich dokonalou přípravu před každým porodem je zodpovědná porodní asistentka. Úkolem pediatra, přivolaného k akutním komplikacím, je vybavenost místnosti jen překontrolovat, na víc většinou nemá čas. Přesto je v Nordhausenské porodnici PRAVIDLEM, že si resuscitační výbavu musí pediatr připravit sám. No - ne že by musel – ale nic jiného mu nezbývá. Nikdo jiný to nezajistí.  I když Frau Kauf kladla porodním asistentkám tisíckrát na srdce, že to v těchhle akutních chvílích není v našich silách, nikdo si z toho těžkou hlavu nedělá.

Kauf dorazila vzápětí, vystřídala mě ve zprovozňování odsávačky, já mezitím přiskočila k záložní, která je ale mimo resuscitační stůl. Ještě se mi podařilo přitáhnout její hadici k natažené ruce Frau Kauf, když v ten moment přiběhla sestra, v náručí úplně (ale ÚPLNĚ) bílé dítě bez známek života. Srdeční akce nula, žádná reakce na stimulaci, prodýchávání, odsávání, nic.

Začala jsem masírovat srdce, Kauf odsávat, pak prodýchávat…Sestry vyděšeně postávaly kolem a snažily se plnit příkazy Kauf, která roztřeseným hlasem diktovala, že chce připravit adrenalin, tubus na intubaci a intraoseální jehlu. Sestry vůbec nevěděly, kde co mají hledat! Oživování novorozence je nesmírný stres, ale pro sestry na porodním sále je to JEDINÁ adrenalinová akce, kterou musí ovládat. Žádná jiná je u novorozence nečeká. Měly by jí mít nastudovanou LÍP než doktor a podávat mu pomůcky ještě dřív, než o ně požádá. My pediatři musíme vědět, co dělat nejen při resuscitaci novorozence, ale nesmíme zaváhat ani při stavu dušnosti kojence, rozvratu vnitřního prostředí u předškoláka či infarktu u mladistvého. V té obrovské škále akutních případů, které na nás v pohotovosti čekají se dá s JISTOTOU říct, že si někdy nebudeme vědět rady. Ale porodní asistentky? Jak si můžou dovolit nevědět, jak resuscitace novorozence probíhá, když se po nich NIC JINÉHO nechce?!

Já mezitím celou  dobu masírovala srdce a pokřikovala na sestry, který šuplík otevřít. Taky jsme hned nechaly zavolat primářku, ta už ale ve své kanceláři nebyla, tak jsem předala masáž gynekoložce a ze služebního telefonu vytočila číslo pevné linky k primářce domů. Primářka to zvedla po třetím zazvonění, což je zázrak, akorát prý přišla domů (bydlí přes ulici) a slyšela zvonit telefon. Doběhla do pěti minut, ještě v kostýmku. Přidala se ke Kauf a asistovala jí při intubaci, odsávání, aplikaci adrenalinu, pak navrtala i tu intraoseálku (jehlu do holenní kosti, přes kterou se podávají léky a tekutiny), adrenalin do dýchacích cest i do krve, absolutně bez efektu.

Já jen mechanicky masírovala a stála jsem při tom na špičkách, protože stůl byl nastavený příliš  vysoko. Do zad mě ze shora pálilo vyhřívání, které zběsile pípalo, že je vyšroubované na maximum.

Ode dveří celou situaci diskrétně s rozšířenýma očima sledovaly gynekoložky, které průběžně odcházely, aby to vydýchaly. Taky se tam objevil sem tam i anesteziolog z porodního sálu, kde právě přivedl k životu tu maminku. Každý se vždycky jen pár vteřin díval, a pak s vytřeštěným pohledem pomalu odešel.

Znovu adrenalin, bolus tekutin, odsávání, celou dobu prodýchávání kyslíkem a masáž srdce. Udělaly jsme úplně všechno.

Gynekologové nám doběhli oznámit, že příčinou stavu je insertio velamentosa. Jedná se o neobvyklý průběh pupečníkových cév, které se neupínají na placentu, nýbrž volně na plodové obaly. Během předporodních stahů se tyhle cévy stlačují a dítěti tak přitéká přes pupečník do těla málo krve (proto ta vysoká stresová srdeční akce). Gynekologové tenhle stav – tachykardii - (který může mít spoustu jiných, více obvyklých příčin) sledovali sotva pár minut, a pak jim náhle monitor ukázal asystolii plodu, tedy nulovou srdeční akci. Paní totiž praskla voda a začala masivně krvácet z rodidel. V tu chvíli zavolali na telefon, abych přišla. Céva, která z pupečníku běžela po plodových obalech, se během roztržení plodových obalů (kterými porod začíná) roztrhla taky a k dítěti se od té chvíle nedostala žádná krev. Než ho vytáhli z břicha a přinesli nám ho na stůl, byla to prohraná bitva. Na bolusy tekutin, které jsme se mu snažili podat, absolutně nereagovalo. Po třiceti minutách primářka vypla kyslík, řekla mi, abych přestala s masáží a Frau Kauf oznámila čas ukončení resuscitace. Prostě bylo pryč…