Já, Doktorin - dopis číslo 21

Ne, nechcete být součástí systému, který funguje špatně. Ale stálo vás to dost sil, se do ciziny dostat, a tak to zkoušíte dokolečka dokola, třeba to bude lepší…

„Frau Karolova, je potřeba, abyste TAKÉ (=jako my všichni ostatní) uzavírala chorobopisy. Každý den jich sekretářce nadiktuju velké množství, musíte mi s tím také pomoct…“, vybalila na mě Růžena, jen co jsem na lékařáku dovřela dveře. Opřela jsem se jednou rukou o stůl, upřeně jsem se na ní zadívala a zcela klidně jí odpověděla: „a KDY to mám dělat? Včera jsem tady byla opět sama. Rovnou z vizity jsem odešla do pohotovostní ambulance, kde jsem strávila celý den. Byl tam jeden příjem za druhým, do toho ambulanti. Odbíhala jsem podávat informace rodičům a propouštěla děti. Taky jsem dělala sona, odebírala krev a obvolávala výsledky. Na diktování chorobopisů jsem neměla ani chvilku času….“ Nehledě na to, že kdyby sis dala říct a využívala víc počítač, odpadla by spousta zbytečné práce, ulevila jsem si ještě v duchu.

Růžena si mě suše změřila, a pak kysele poznamenala : „…ale PŘESTO musíte…“.

Když se na uzavírání chorobopisů dostala řeč ještě odpoledne na společné předávce, snažila jsem se obhájit: „víte, většinou tady nemám ani 10 minut, kdy bych si mohla sednout a chorobopisy nadiktovat. A i kdyby mi těch 10 minut zbylo, nestačí mi. Je to pro mě ještě těžké, neovládám řeč tak, abych mohla během pár minut nadiktovat, co chci. Trvá mi to. Vhodné slovíčka musím hledat ve slovníku, přemýšlet nad gramatikou, formulovat to tak, na co stačím. Pokud bych si nad to mohla v klidu sednout, určitě bych se to naučila. Ale když musím neustále odbíhat mezi vším, co je třeba, to nejde. V cizí řeči je to opravdu těžké….“ Z výrazů tváře všech okolo mi bylo jasné, že mě vůbec nepochopily…

Standardní ráno. Nevrlá Růžena, odměřené sestry, sona, a pak práce na oddělení, nebo obráceně? Nevím co je dobře.

Růžena odchází vyšetřovat děti, jejichž dokumentaci jsem si právě nastudovala. To se, sakra, ani jedno ráno nemůžem domluvit, aby ta práce měla smysl?

Osm hodin, začíná předávka. Růžena referuje další z otřesných služeb. Prakticky se nezastavila. Tady je to standart. Pro DVA doktory by toho bylo moc. Tady je člověk sám. Sám uprostřed pohnojeného systému. Ambulanti chodí rádi odpoledne. Nebo i večer. S kašlem, co trvá už měsíc. Nebo se jen poradit. Ráno už byli u jednoho doktora, ale chtěli by slyšet ještě názor někoho jiného. Taky tu chodí „děti“, kterým je 22 let. Mají to tu rádi, chováme se k nim hezky. K dospěláckým doktorům nechtějí. Primářka se tomu jen velkoryse směje. Taky má dětské oddělení tento měsíc službu v odebírání krve pro policii. Prosím? Znamená to, že když přijde ožrala, co se někde popral, nebo zmatený řidič autonehody, musí mu přidělený lékař odebrat krev. Růženu za noc vzbudili dvakrát. No vzbudili-ona stejně neměla možnost spát. Člověk na službě prakticky sedí dole v ambulanci, ošetřuje jedno dítě za druhým a v duchu se modlí, aby se na oddělení mezitím nic nepodělalo. A když se něco podělá, tak aby mezitím do ambulance nepřijela rychlá s nějakým těžkým případem. A taky aby se na porodním sále nerodilo špatné dítě. Je jen otázkou času, kdy ten průšvih přijde. Taková Ruská ruleta. Do toho člověka odvolávají k rodičům, kteří si vyžadují informace. Jedny už sice dostali ráno, ale chtějí ještě jedny odpoledne a jedny i večer. Oni netuší, že je tu doktor úplně sám. Oni si myslí, že večeří. Jo, tak na večeři na službě zapomeńte...

Oficiálně máte být k dispozici na pěti místech současně. Samozřejmě, že je jasné, že to nejde, ale kdyby se něco stalo, žádný právník vás z toho nevyseká. Nehledě na to, že to „stalo“ , se týká dětí. Proboha, alespoň v pediatrii by mohlo zdravotnictví tuhle hru na Černého Petra brát vážně.

Po předávce se Růžena sbalila a odešla. Zůstal jsem sama s primářkou. Takové pietní oddělení, to dětské. Z jiných oddělení chodívají po dvou třeba na oběd. U nás tahle dvojice znamená CELÝ TÝM…

Během vizity pátrám v paměti, co které z dětí přivedlo do nemocnice, a co tomu předcházelo. Dokumentace s těmihle informacemi je založená v šoupací skříni u sester. Na vizitu se nosí jen denní dekurzy, ve kterých jsou aktuální informace o tom, jak to s pacientem vypadá. Je to sice praktické, ale zrovna ten jeden papír navíc, ve kterém je uvedený takový krátký shrnující příběh o každém pacientovi, tak ten  bych s sebou na vizitu docela brala. Vzhledem k tomu, že jsem předchozích několik dní strávila v ambulanci, mám trochu problém si vybavit, jak to u kterého dítěte vlastně bylo. Někdy v práci dle situace zůstávám i přesčas, abych trochu odlehčila chudákovi, co začíná službu s řadou ambulantů, kteří na něj už čekají. Jednotlivé případy se mi motají dohromady. Některé jsem si přijala sama, u některých jen asistovala. Některé vůbec neznám, jen z vyprávění od ostatních. Pochopila jsem správně, co mi o nich říkali? Taková trochu "Tichá pošta", řekla bych…

Věty, kterými primářce všechno popisuji, musím volit tak, aby to z mé slovní zásoby dávalo smysl. Rozběhnete se v řeči směrem, kterým jste zvyklí z mateřštiny a najednou se zarazíte na slovním obratu, který vám hlava není schopná do cizího jazyka věrohodně přeložit. A tak se vrátíte o kousek zpátky, zkusíte to jinak…jo, takhle nějak to zní podobně, jako jsem to myslela…

Kdyby mě slyšela moje učitelka němčiny, byla by na mě určitě hrdá. Něco takového by do tak zoufalého případu, jakým jsem odjakživa byla, neřekla.

Procházíme oddělením pokoj za pokojem, primářka vyčkávavě pootočenou hlavu, u všech pacientů pro ní sumíruju podstatné informace, referuju průběh, léčbu i plány. Do debaty se zapojují i rodiče dětí, kteří postávají u postelí, nebo na nás čekají na chodbě. Jsem jim docela vděčná, opravují mě, pokud události z mého podání vyzní jinak, nebo doplňují něco, co jsem zapomněla říct. Případně zdůrazňují, co považují za podstatné oni.

Jo, měla jsem dojem, že to nebylo špatný.

Jenže - zrovna po téhle vizitě, po tom všem, nad čím jsem v předchozích měsících tiše stiskla zuby, co jsem udělala, i když bych vlastně vůbec nemusela, kam jsem se dostala, aniž by mi to kdokoliv z okolí alespoň trochu ulehčil, tak po tom všem, zakončeném mým hrdým pocitem, mi primářka řekla: „Víte, musíte být příště na vizitu lépe připravená. Je nezbytné o každém pacientovi dostatečně referovat. Musíte mít dokonalý přehled a nenechat za sebe mluvit rodiče, nedělá to dobrý dojem…“ Rozhostilo se mezi náma ticho. Na pár vteřin, mám dojem, mi přestalo tlouct srdce. Jako když sfouknou svíčku. Mrtvě jsem se na primářku zadívala. Chce mi tím říct, že ty moje pracně vypocené věty byly ubohé? Nepochopila, že i když nemelu pantem jak Růžena, tak práce na oddělení odsýpá a zvládám jí? Že to tu šlape i když mi nikdo nic nevysvětlil, neudělal si na mě čas, nepomáhá mi s řečí?

Primářka ani nezaznamenala, jak moc mě to ranilo. Vlastně to neřekla zle, ani útočně. Ale dala mi tím nevědomky najevo, že ten pocit méněcennosti, který ze sebe mám, má ze mě i ona. Nestačí to. I když tu od rána do odpoledne běhám a snažím se, stejně to nestačí. Růženě? Sestrám? Nebo rodičům? S tím už jsem se smířila. Ale po tom všem vlastně ani té jedné jediné osobě, které jsem tu věřila? U které jsem byla přesvědčená, že oceňuje, co všechno dělám?...

A to byla pro mě ta pomyslná kapka.

Nezvládám jejich práci tak, jak by si představovali a jejich práce není to, co jsem očekávala já. Nebudem se vzájemně trápit a prostě to ukončíme. Ku prospěchu obou stran.

Odpoledne jsem napsala do agentury Permedex, že chci změnit pracovní místo….