Já, Doktorin - dopis číslo 20

Během vašeho pobytu v cizině přijde dříve či později den, kdy se vaše bilingválnost bude okolí hodit. Pokud jste se do té doby cítili nechtění, tak tohle vám zaručeně zlepší náladu.

Čtvrtek. Přicházím do práce a každý, komu popřeju dobré ráno, mi to oplatí alespoň úsměvem. Růžena je dobře naladěná. Poprosí mě, jestli bych mohla nejdřív zaběhnout udělat sona kyčlí a provést první prohlídky novorozenců, zatímco ona začne s prací na oddělení Větších dětí. Nemám se prý bát zavolat, kdyby byl nález neobvyklý. Když se vrátím, sedne si se mnou k dokumentaci a společně plánujem, jak si práci na oddělení rozdělíme. Jde nám od ruky, protože každá víme, co máme dělat. Neduplikujem práci té druhé ani na nic nezapomínáme. Sestry nám přirozeně asistují a pomáhají. Oddělení je před osmou připraveno na hlavní vizitu….

Jasně, dělám si srandu. Čtvrteční ráno začlo zcela klasicky. Sestry nemají čas odpovědět mi na pozdrav. Dokonce i pohled mým směrem je zdržuje. Růžena si s ledovým výrazem pročítá dokumentaci. Oddělení je plné, a tak jsou dekurzy seřazené do dvou složek. Beru si tu volnou a listuju v ní. „Vy nejdete dělat sona, Frau Karolova?...“odměří si mě Růžena se rty staženými do tenké čárky. „Mám je jít udělat?“, zarazím se. „…Včera jste mi říkala, že je na oddělení spousta práce, a že musím pracovat nejprve tady…“ dodám na vysvětlenou. „Ano, jděte na sona. Dnes tam není nikdo, kdo by je udělal…“ odpoví Růžena chladně a dál si mě nevšímá. Nastupuje má tradiční ranní deprese. Jeden den to udělám tak, druhý tak-vždycky špatně. Když se zeptám, je to blbě, když se nezeptám, je to taky blbě…A mimo to-opět nebudu mít čas projít si v klidu všechny děti na oddělení. Přesto budu muset po celý den podávat informace rodičům i sestrám.

Sona i vyšetření zvládnu v rekordním čase. Když se vrátím přemýšlím, jakou taktikou z Růženy nenásilně získat informaci, které děti mám na oddělení ještě vyšetřit, případně co zařídit. Obzvláště pokud bude okupovat dokumentaci. Růžena mě nezklame a opět na můj přímý dotaz odpoví posměšným tónem svou oblíbenou větou : „…ještě nic není hotové, Frau Karolová, je tady spousta práce…“ Asi nic jiného neumí…

Odcházím odebrat krev. I když dítě zalehnou dvě sestry, nepodaří se ho zafixovat ve stabilní poloze. Ničím tři sety na odběr, což je nepsané pravidlo pro rezignaci a přenechání zbývajících žil někomu jinému. Stává se to každému, kolikrát já byla kolegou zavolána, že se mu nedaří a kanylu sama zavedla hladce na první pokus. Nedovolila bych si zapochybovat o tom, kdo to zkoušel přede mnou. Prostě to někdy nejde. Tady ne. Když jsem za Růženou přišla, aby mě vystřídala, sjela mě pohrdavým pohledem. Bylo mi jasné, co si o mě myslí.

Po předávce odešla primářka na Kojenecké a Růžena se se mnou pustila do hlavní vizity. Jen co jsme vešli do prvního pokoje, rozezněl se mi mobil v kapse: „ Tady sestra Sybila, porodní sál, potřebujem akutně pediatra…“ Přetlumočila jsem to Růženě a nabrala s ní směr k východu. „Vy zůstaňte tady, nepotřebuju vás tam.“, křikla po mě Růžena přes rameno a nechala mě stát uprostřed chodby. Nerozhodně jsem se za ní dívala, pak se otočila zpátky a přes rameno sledovala její běh. No a co, že ona mě nepotřebuje. Proč mi neřekne-pojďte rychle se mnou, akutní případy potřebujete vidět a naučit se je…Jsem tady dobrá jen na to, co potřebují oni?

Stála jsem v pokoji nad dokumentací a přemýšlela, co dělat. Čtyřletý pacient Jason si mě zvědavě prohlížel. Možná bych mohla oběhnout zbytek dětí, kterým jsem nestihla zapsat nálezy, aby to na vizitu bylo dokonale připravené. Taky bych mohla  předpřipravit propouštěcí papíry, možná bych stihla i jedno sono. Ano, to bych mohla. Ale proč bych to vlastně dělala? Co když se uprostřed mého vyšetřování, zapisování nebo sonografování Růžena vrátí a vynadá mi, že na to teď není čas. Pochvalu od ní nečekám ani omylem. Stojí mi to za to? Nestojí. Nestojí mi za to roztrhat se pro tohle zpropadené oddělení. Nestojí mi za to si den co den nalhávat, jak to tu bude lepší a jak se všichni jen špatně vyspali, jak jsou to vlastně fajn lidi. Ráno co ráno je to tu stejné. Ten stres a chaos a neochota. A tak jsem se k sestře otočila zády, založila si ruce na prsou a zadívala se v poklidu z velkého okna, jak venku začíná jaro.  Jason vylezl z postele, stoupl si vedle mě a zkoumavě se zahleděl ven. „Co budeme teď dělat?“, zeptal se mě po chvíli „…budeme se jenom tak dívat z okna?...“„Ano,“ odpověděla jsem, „…budeme se jenom tak dívat z okna…“

Znovu se mi v kapse rozezněl telefon. Mechanicky jsem ho zvedla a suše se představila. „Ani nevíte jak jsem rád, že slyším zrovna vás!...“, ozvalo se na druhém konci. Podle hlasu jsem poznala doktora Sommera, hlavního lékaře chirurgie pro akutní příjmy. Komunikuju s ním především když nám přeposílá děti s podezřením na zánět slepého střeva, nebo ke sledování po pádu na hlavu.

Víte co, chtělo se mi říct,- víc už nemusíte nic dodávat, udělám cokoliv. Jste první člověk za celou dobu, který mi řekl, že mě rád slyší. Mě to úplně stačí…

„Frau Karolova, mám tady dva pacienty. Měli autonehodu…“, artikuloval pomalu a zřetelně. Což je ve zdejší nemocnici mimochodem taky ojedinělý úkaz. „…Toho jednoho pustíme domů, ale u toho druhého potřebujem dodělat rentgeny, případně CT, je na tom hůř…Problém je, že jsou to oba Češi a neumí německy. Chtěl bych vás o něco poprosit. Myslíte, že by bylo možné, že byste sem přišla a přeložila jim, co od nich potřebujeme a co jim budeme dělat? …“ Došlo mi s malým zpožděním, že se nejedná o děti, ale o dospělé. Že tedy vůbec nespadají do mých kompetencí. Sestra vedle mě netrpělivě podupávala, už teď jsme byly s prací na oddělení v podstatném skluzu.  Na lékařáku se kupí nedopsané chorobopisy. Nestíháme. No a? Bylo mi to úplně jedno. Dodělám s Růženou vizitu, a pak na chirurgii zaběhnu, slíbila jsem Sommerovi, který mi vděčně poděkoval. Růže to podám jako hotovou věc. Nazdar.

Bylo mi jedno, že ztracený čas si budu muset nahradit, že tu moji práci na oddělení za mě nikdo neudělá. Růžena určitě ne. Já tam prostě CHTĚLA  jít. Někdo mě o něco POPROSIL. Někdo ocení mojí práci. Někdo si váží něčeho, co umím. Někdo by mi byl vděčný. Cítila bych se konečně UŽITEČNÁ.

Na porodním sále to Růžena zvládla bezvadně. Zbytek vizity na Větších dětech proběhl v klidu. A tak můj odchod do přízemí vzalo okolí nečekaně klidně.

Jak jsem pak mířila dolů, přišlo mi absurdní, že v celé nemocnici jsem v tu chvíli skutečně jediný člověk, který dokáže vést komunikaci v češtině a němčině. Já? Odpad naší německé třídy z gymplu?...

Bylo to zvláštní, uprostřed té německé chodby pro akutní příjmy, začít mluvit česky. Těch pár prvních slov jsem dokonce říkala opatrně, jako bych nevěřila, že mi ten pán opravdu rozumí. Seděl tam potlučený na vozícím křesle, zcela odkázaný na shon v okolí. Doktor Sommer mě kolegiálně vzal za ramena a vysvětlil mi, co přesně by potřeboval pánovi vysvětlit. Ujistit se, že ho opravdu nic nebolí (protože běžným vyšetřením na nic nepřišli) a říct mu, že jeho kolegu si tu nechají minimálně dva dny na pozorování a nezbytná vyšetření. A taky je potřeba zjistit, jestli už se s někým v Čechách domlouval na odvozu. „No, nechám to na vás, však vy všechno víte a znáte…“, poplácal mě Sommer vděčně po ramenou.

Bylo to TAK DIVNÉ, když jsme si spolu povídali česky a všichni okolo neměli tušení o čem. Jen automaticky přikyvovali, jako každý, kdo se snaží být součástí rozhovoru. Doktor Sommer mě pak odvedl k rentgenům, ze kterých zrovna vyjížděl druhý z Čechů. Měl nasazený límec a pár modřin v obličeji, ale jinak vypadal docela při smyslech. Podle pokynů jsem mu přetlumočila dosavadní lékařské nálezy a vyzpovídala ho stran nejdůležitějších údajů z anamnesy. Sommer postával vedle mě a aktivně se snažil zapojit: „…měl operovaný meniskus, že? To jsem rozuměl. Nemá žádnou alergii, že ano?- to jsem taky zaslechl…“. Bylo to roztomilé…

Když pak sestry pána odvážely do pokoje, zaběhla za mnou jedna z nich, že ještě něco povídá. „Nevím, co po mě chce…“, mumlala si spíš pro sebe. A mě se v tu chvíli chtělo strašně říct: „je to pocit nanic, co? Když nerozumíš. A teď si představ, že by tu nebyl nikdo, kdo by ti to přeložil. A ještě se na tebe při tom tvářili, že jsi úplně blbá. Už jsi na mojí straně? Vždyť po tobě jen chce, abys zjistila, kde skončil jeho batoh. BA-TOH. Můžu to na tebe nahlas posměšně odartikulovat, jako to někdy děláš ty. Ale nestojí mi to za to…“

Můj pocit dobře odvedené práce vyprchal poté, co se do nemocnice dostavila dopravní policie a poprosili mě, jestli bych s nimi ještě nevyzpovídala zdravého pána ohledně okolností nehody. Jak jim mám asi tak s mojí pracně získanou nemocniční němčinou přeložit-„…předjížděl mě kamion s návěsem, strhl nečekaně řízení doprava a my přeletěli s dodávkou přes svodidla do příkopu…“ Byla to tragikomedie. Hlavně to, jak se spolu ti dva policajti v letech domlouvali jak dva kluci nad domácí slohovou prací, a ten řidič do toho česky směrem k nim vysvětloval: „…prostě kamion…velkej…a bum….do nás…takhle…“  Policajti synchronně přikyvovali, naznačovali pohyby rukama a posunovali po stole čtverečky papíru, aby srážku zrekonstruovali.

Bože, nechci se pod tuhle vyšetřovací zprávu podepsat…

Nakonec jsme to dali nějak dohormady a já se naštěstí nenechala unést smyslem zodpovědnosti k dětskému oddělení (které na mě už víc než hodinu čekalo) a vyžádala si celou zprávu znovu přečíst, a pak jí pánovi co nejvěrohodněji přeložila. No nejsem si jistá, co si o mě myslel-asi že se s takovou dostal do pěkné kaše…