Já, Doktorin - dopis číslo 18

Pod tlakem stresu se můžete zachovat tak, jak byste do sebe nikdy neřekli. V cizině k tomu máte skvělé příležitosti.

Sestra Babette z oddělení Větších dětí má neustále blbou náladu. Obzvláště když jsem poblíž. Očividně jí lezu krkem a vůbec se nesnaží to maskovat. Mluví na mě víceméně jen v holých větách a zní to pokaždé, jako když štěká pes. Vyčerpala jsem na ní veškerou komunikační škálu, je ale nesmírně odolná. Má zvláštní schopnost po mě chtít zrovna a právě tu věc, kterou nevím (nemám, nezařídila jsem, neumím). S očima vsloup a naštvaným výrazem to pokaždé okomentuje a dělá, že nevidí, co všechno ostatní jsem do té doby udělala jiného.

Tuhle přede mě jednou ráno významně postavila dva sety na odběry krve a se slovy: „SchwarzfünfundsiebzigundMadlenvierundsiebzig!“  odešla pryč. „OK…“, zavolala jsem za ní přátelsky a zrekapitulovala si, co tím asi myslela – …hmm…je nejspíš v plánu odběr krve (nebo zavedení kanyly?) u dítěte  jménem Schwarz na pokoji 75 a dítěti jménem Madlen na pokoji 74… Tím, jak se u toho tvářila chtěla asi říct, že to mám udělat co nejdřív. Trochu pod tlakem jsem během minuty dočetla zbytek papírů (vím, že mám tu krev odebrat, ale potřebuju vědět proč. Nechci jen tak nakráčet do pokoje a začít píchat do dítěte, chci si nejdřív udělat jasno v obložení oddělení a v tom, co mám vlastně v plánu), a pak s prvním táckem zamířila do pokoje 75. Babette tam u mého dítěte stála a nasazovala mu masku ke zvlhčení vzduchu. Proč to dělá? Snad mi teď přikázala, abych mu odebrala krev. Ten vlhčený vzduch může klidně počkat. Babette zachytila mé nejisté přešlápnutí a houkla na mě velitelsky: „tak snad nejdřív odeberete krev tomu druhému dítěti, ne? …vidíte, že tady teď něco dělám!“

Chvíli jsem tam stála, neschopná slov, a pak jsem se vztekle otočila, popadla druhý tácek a zamířila do pokoje 74. A cestou jsem zjistila, že na tácku půlka věcí chybí. Čím mi ta sestra pomohla, když mi takový set připravila? Ona může dělat blbě svojí práci? Mám si to jít dopřipravit sama? Jako vždy? Nemám na to čas, už teď s vizitou nestíhám, jsem tu sama. Začla jsem zjišťovat, co všechno si mám na tác jít vyhledat do přípravny, a to byl ten moment, kdy to ve mně přeteklo. Prostě to najednou bouchlo. Třískla jsem setem vztekle o stůl, počkala, až Babette vyjde z pokoje, a naštvaně po ní vyjela: „Set je neúplný. Není tam desinfekce, čtverečky na sušení ani rukavice pro mě!...“

Oddělení jakoby ztichlo, ostatní sestry se zarazily v půlce pohybu a všichni se na mě zadívali. „Desinfekce je v zadní vyšetřovně, dívala jste se tam?...“, snažila se situaci zachránit jedna z okolo stojících sester. „Ne, nedívala, nemám čas tady něco hledat. Říkám, že ten set je nepřipravený!“ odsekla jsem naštvaně. Babette párkrát naprázdno zamrkala, pak se vzpamatovala, namířila si to  směrem k přípravně a rozhazovala při tom rukama: „rukavice najdete tady, čtverce tady…nemusíte se hned vztekat, taky se to dá říct jinak!“ Bezeslova jsem vydýchávala adrenalin a sledovala Babette, jak mi demonstrativně na tácek přihazuje chybějící části setu. Nakonec jsem se jí už klidným hlasem zeptala, jestli se mnou má nějaký problém. Babette se na mě překvapeně zadívala a než stihla odpovědět, dodala jsem, že prostě nechápu, proč se spolu nedokážeme normálně domluvit. „Nemám s váma žádný problém…“, zavrtěla Babette nechápavě hlavou a odešla si po svých. Sestry se v tichosti rozešly, ale ve vzduchu zůstala tíživá atmosféra. Celý incident vyzněl v můj neprospěch. Něco jako - je nejen neschopná, ale ještě LÍNÁ si z krabice vytáhnout rukavice…

Při odebírání krve mi přišla asistovat jedna z klidnějších hodných sester, před kterou jsem se tam nakonec rozbrečela. „Víte, já normálně na lidi nekřičím, nestává se mi to, ale už to tady prostě nezvládám. Dneska jsem se k sestře Babette zachovala stejně, jako se ona celou dobu chová ke mně, protože už jsem prostě nevěděla, jak dál.“ Sestra se na mě laskavě zadívala a pak řekla: „ Víte, se sestrou Babette máme problém všichni, to si nesmíte brát osobně, ona už je prostě taková….A musí to být pro vás nesmírně těžké - v novém prostředí, bez rodiny a navíc úplně sama na celé oddělení i ambulanci…a k tomu v cizí řeči….neumím si to ani představit…musí to být zatraceně těžké…“Proč mi to neřekla dřív?

KOMU bych si mohla postěžovat?  Frau Kauf, která na Kojencích, Porodním sále a Novorozencích běžně nemá nikoho k ruce?

Primářce, která musí mít (a denně opravdu má) přehled úplně o všech pacientech, řeší k tomu neustále organizační záležitosti, odchází na pohovory s ředitelem, na vyučování sester do přilehlé školy, kontroluje po nás povinně štosy propouštěcích zpráv, a když se mnou zůstane sama, pracuje normálně na oddělení, s celou podřadnou úředničinou, která k tomu patří?

Frau Schenk, která do nemocnice dochází jednou týdně na službu, je v důchodu a sotva se drží na nohou?

Mině, která je těhotná a do práce už se nevrátí?

Růženě?...

KDY bych si jim mohla postěžovat? Ráno na předávce, kdy doktorka ze služby vypráví, jak první ambulant přišel úderem půl čtvrté odpoledne, po něm druhý, následně tři naráz, špatné dítě na oddělení, telefonáty rodičů, pohovory s příbuznými, porodní sál, jeden příjem, druhý příjem, další tři ambulanti, půlnoc, porodní sál, ambulant, příjem, půlhodina spánku, další ambulant, sedm hodin ráno, ultrazvuky na Wochenstation, vizita a konečně kafe na předávce…? Nebo si mám vylít srdce radši po předávce? Komu, když tam zůstávám sama? Bude lepší to nechat na další den? Až se „situace trochu uklidní…?“

Koho zajímá , že stále spoustě věcí nerozumím - počítačovému programu, systému práce na oddělení, organizaci obvoďáků, papírům pro pojišťovnu - buď proto, že mi to zatím nikdo opravdu nevysvětlil, nebo proto, že mi to vysvětlil blbě. Na půl huby. Německy. Že cokoliv, co mi není jasné, musím zformulovat z omezené slovní zásoby. Že je to vyčerpávající a otravné. K pláči. Strašně se chci denně zeptat na spoustu věcí-nemám koho, nemám kdy, nemám jak. Nikoho to tu nezajímá. Je tu denně tak strašně moc práce a tak málo času na cokoliv, natož na VYSVĚTLOVÁNÍ, že plyne den za dnem a učím se to sama.

A tak jsem spoustu věcí prostě přestala řešit. Nestihnu, nezvládnu, nechápu, neumím, nerozumím. No a? Jedu denně na 150%. Nikdo to neocení. Víc už to nejde, všichni okolo se s tím budou muset smířit. Proč se mám cítit provinile? Co by si tu počali s Rumunem, který nikdy neodebíral krev, neumí ovládat sono, neví, jak se léčí běžný zápal plic, neumí německy? A je mu to všechno jedno?

Kamarádka mi popisovala zážitky z letní brigády v Německu, kde pracovala v kavárně u jezera. Byla tam s ní Italka, která uměla jediné slovíčko-„ warte!(čekej)“. Pokřikovala ho na všechny a všechno s naprostým klidem. A zbytek konverzace vedla v italštině. „Už je pizza hotová?-WARTE…UNO MOMENTO!“ Když jí šéfová nadávala německy, ona si ulevovala italsky. Žádný stres.

Měla bych se nechat inspirovat….