Já, Doktorin - dopis číslo 17

Sestry a doktoři tvoří tým. Hrajou společnou hru. Občas si ale místo střelby na branku okopávají kotníky….

Od začátku března by to tu mělo být lepší. Měla by nastoupit kolegyně, co už tu kdysi pracovala. Odstěhovala se na čas do Halle, udělala si atestaci, a teď se rozhodla vrátit ke kořenům. A od května by naše řady měl rozšířit mladý absolvent.

Nicméně - zatím je to tu peklo. Růžena a já zajišťujeme chod na oddělení Větších dětí a Pohotovostní ambulanci. Frau Kauf s primářkou mají na starost Kojenecké oddělení , Novorozence a Porodní sál. Primářka samozřejmě musí zastávat i vedoucí funkci. Je tu práce pro 3-4 doktory navíc. Místo toho denně po předávce jedna z doktorek odchází po službě domů. A koncem ledna si vzala Růžena dovolenou. V práci jsem pak s takovou zůstávala jako jediný pediatr v celé nemocnici jen já a ještě jedna doktorka.  Měla jsem na starosti úplně všechny příjmy (na všechny naše oddělení), všechny ambulanty, propuštění, pohovory s rodiči - z očí do očí i po telefonu, konzultace s konziliáři, dělání ultrazvuků, obvolávání výsledků, odběry krve, zavádění kanyl…všechno.

Jsem šťastná, když se doktorka po službě slituje a zůstane na oddělení přesčas. Minimálně na vizitu, při které mi nadiktuje, co všechno musím zařídit. Primářka je ze všech nejpříjemnější, laskavá a usměvavá. Ale občas si není jistá v běžných záležitostech, kterým velí Růžena a sestry, a s takovou leží veškerá zodpovědnost na mě. K pláči? Jo, k pláči.

Vybavuju si, jak jsme někdy v průběhu ledna zůstaly po předávce na lékařáku s Růženou a s primářkou a Růžena mi oddrmolila, co je všechno v plánu. Mechanicky jsem to odkývala a zasedla k počítači, abych to splnila. Primářka se na mě překvapeně zadívala a zeptala se: „Rozuměla jste opravdu všemu? Víte, jak máte pracovat s počítačem a jak zadávat laboratoř? Nepotřebujete něco zopakovat? “ a starostlivě vyčkávala na odpověď. Úplně mě odzbrojila. On si tady někdo všiml, že bych mohla nerozumět? Že by to pro mě mohlo být těžké? Je normální, že se můžu znovu zeptat na nejasnosti? Nevědět co dělat? Zaraženě jsem odpověděla, že mi je TEĎ všechno jasné, na což se Růžena spokojeně usmála - to jsem si vychovala parádního žoldáka, co?

Že mám k ruce sestry? Ne. Tady ne. Ranní vyšetření dětí absolvuju sama. Nikdo mi malé dítě nepřidrží, natož aby mi ho předem připravil – starším vysvětlil, o co jde, mladší vysvlekl, případně trochu umyl. Při vizitě po předávce s náma sice jedna sestra chodí, ale jen mlčky postává v povzdálí a dívá se na to, jak zápasíme s předškolákem o vysvlečení trička, nebo jak zjišťujeme, kterak se polohuje postel…Dělá si pro sebe poznámky, ale nepovažuje za důležité je pak nějak využít k našemu prospěchu. Asi je má jen pro své kolegyně na předávku. V Čechách jsem byla zvyklá, že jsme pracovaly (doktorky i sestry) jako tým. Tady mi přijde, že máme společné pouze hřiště. A zápasíme proti sobě…

Musím si sama pro sebe značit, které děti oběhat, připravit a sesbírat na sono, které informovat kvůli porpušťákům, kterým odebrat krev, kterým obtelefonovat výsledky…

Papíry dětí, které mám propustit, si musím připravit sama-vytahat ze složek, zkompletovat, nalepit štítky, okopírovat.

Když jdu dělat sona a oznámím to sestrám, zamávají mi spokojeně, že rozuměly a dál pokračují ve svojí práci. Musím si ultrazvuk sama zapnout, podle potřeby doplnit gel, nebo pásku pro tisk fotek, připravit si vyšetřovací postel, dovést dítě, vysvléct si ho, vysvětlit, co se bude dít. Když chci zápis o nálezu zapsat do papírů, trefím se někdy do doby, kdy je „zrovna potřebují sestry“, a tak musím nález nosit v hlavě, dokud mi papíry na zapsání „nepůjčí“.

Tuhle jsem potřebovala udělat sono u holky, která byla napojená na infuzi. Zašla jsem za sestrama, poprosit je, jestli by mi mohly dítě od infuze odpojit. Zmateně se na mě dívaly a pak mi jedna z nich řekla: „a proč to neuděláte sama?“. Sesedly si zrovna všechny dohromady a evidentně jsem je rušila. „No víte, nikdy jsem to nedělala, nevím, jaké koncovky mám na zašpuntování použít a vlastně ani kde je mám najít. Navíc je u pacientky celá rodina a bude to vypadat hloupě, když to před nima budu sama poprvé trénovat.“ Sestry se po sobě nechápavě podívaly a jedna z nich mi odpověděla:  „no tak té rodině řekněte, ať odejdou…“  a otočila se zpátky ke stolu, aby naznačila, že debata je u konce. „ …Jo a všechno, co potřebujete,  najdete v horním šuplíku vedle sesterny…“, dodala kamarádsky.

Šuplík jsem prohrabala a našla bílý, a taky červený špunt. Přišlo mi, že jsou úplně stejné. Vzala jsem si je s sebou oba. A dopadlo to přesně tak, jak jsem předpokládala. Rodinu jsem nikam nevykázala (jak jako? Heleďte se, teď se jako všichni zvedněte, tak na 20 vteřin počkejte za dveřma, já si mezitím pořádně prohlídnu infuzní set, pak se vraťte a já si pak vezmu vaše dítě na vyšetřovnu na sono…? Jo a mimochodem - musím to samozřejmě zformulovat německy…). Infusi jsem sice zastavila, ale nebylo mi jasné, jak zabránit vytečení zbývající vody z hadičky. Mám jen zalomit konec hadičky mezi prsty? Nebo existuje nějaká svorka? Když infuzi odpojím, co mám zašpuntovat jako první-kanylu, nebo hadičku? Z obou něco teče. A čím to správně zastavit? Vypadla jsem jako úplný blbec. Kdejaká sestra žákyňka by to zvládla líp než já…“. Mimochodem jsem tu jediný ošetřující lékař širokodaleko, zachovejte paniku a klidně se mě ptejte, na co chcete…“, usmívala jsem se na rodiče. Já slabomyslně jen působím…

Sestry se ráno na můj pozdrav většinou ani nesnaží zvednout oči od papírů. Je to deprimující. Vezme mi to pokaždé i tu špetku nadšení, se kterou do práce chodím. Dívají se po sobě jakoby říkaly - už je tady ta, co se tu furt zmateně motá, všechno dělá pomalu, nebo blbě, neumí se vymáčknout a mizerně mluví, to zas bude den…

Dávají mi taky najevo, že jim překážím v jejich práci. Bohužel jí mají nejvíc zrovna v době, kdy jí mám i já. Třeba v ty rána, kdy musím před předávkou stihnout vyšetřit celé oddělení, abych na vizitu věděla, co s kým plánuju. Skoro mám někdy dojem, že mě sestry závodním tempem škodolibě předhání v zatáčcce. Jak mě vidí vbíhat do pokoje, zaměstnaně se mi derou do cesty. Zrovna dítěti nasadily inhalační přístroj, snad mu teď nechci poslouchat plíce? Před chvílí dítě nakrmily, opravdu mu chci mačkat břicho? Ať se jim radši vyjádřím k tomu, jestli jiné dítě přijaté uprostřed noci pro bolesti břicha může už jíst. Jak to mám vědět? Ještě jsem ho neviděla, dokonce jsem ještě ani nečetla dokumentaci. Neustále se o ní s nima přetahuju. Vše mezi tou 7-8 ráno probíhá u pultu sester. Každý si natáčí velkou složku s papírama svým směrem a hledá v ní informace. Ještě se mi nepodařilo vytitrovat dobu, kdy bych měla na papíry vlastní právo. Přitom když je na oddělení Růžena, majestátně se posadí doprostřed pultu sester a pomalu si dokumentaci pročítá. Nikdo si nedovolí jí něco vzít. Zaujímám místo na opačném konci potravního řetězce.

Tuhle mi jednou po hlavní vizitě primářka řekla, že se mnou chce probrat celé oddělení podrobně, a že si s papírama po vizitě sednem na lékařák. Vzápětí na nás ťukala jedna ze sester a s mlasknutím se naoko nešťastně zadívala na dokumentaci na našem stole: „Frau Karolová, vy nám ty papíry pořád berete…“, povzdechla si a významně se zadívala na primářku. Primářka se tomu vesele zasmála a OMLUVILA SE, že potřebujem jen něco prodiskutovat…Proboha - jsme snad tým - na papíry se potřebujem podívat stejně tak my jako oni. Tak prostě 5 minut počkají. Stejně jako NEUSTÁLE  čekáme my. Nehledě na to, že tentokrát jsem je neukradla „já“, ale PRIMÁŘKA. „A nemám je POŘÁD…“ neodpustila jsem si směrem k sestře. „Hmm..ale velice VELICE  často…“, zamumlala sestra nahlas a s povzdechem odešla…

Abych sestrám vyhověla a JEJICH (naší společnou) dokumentaci JIM neodnášela, zapisovala jsem ráno jeden z nálezů u pultu sester tak, jak to pokaždé dělává Růžena. Ta postávala opodál a vyplňovala konziliární žádanky, přitom se na mě chvíli dívala, a pak řekla: „Frau Karolova, toto je stanoviště sester. Překážíte jim tady. Pokud potřebujete něco zapsat, vemte si dokumentaci s sebou na lékařák…“. Mlčky jsem jí věnovala prázdný pohled. NIKDY jsem jí neviděla, že by ona na lékařáku něco psala. Jen propouštěcí papíry. Jinak mě odjakživa učila pracovat s papírama u pultu sester. Přejela jsem očima nejdřív na ní, pak na sestry, a pak jsem neohroženě poznamenala: „no víte, ale to je problém - sestry mi říkaly, abych dokumentaci neodnášela, že jí pak hledají…“ Růžena se nenechala vyvést z míry a posměšně poznamenala: „no jak chcete, já vám jen radím - toto je místo sester. Dnes jsou tu v příjemné sestavě, ale nepřejte si vidět, jak by vyváděla sestra Babette, kdybyste jí na tomto místě seděla…“

Sestra Babette se může jít vycpat!