Já, Doktorin - dopis číslo 16

Trocha pauzy od vyprávění historek z nemocnice. Co třeba podívat se, jaké se dá v cizině sehnat bydlení? 

Bydlím u Amelie. U té staré paní, o které jsem psala v jednom z předchozích dopisů. Z hotelu Katarina jsem se přestěhovala koncem prosince a povýšila jsem tak z jednopokojáče na byt se zahradou. Je to vlastně takový malý hrad.

Dominantou domu je totiž masivní kamenná věž, kterou majitelé kompletně zrekonstruovali. Je krásná. Bydlí v ní dvě rodiny. Já obývám  přízemí vedlejší budovy, říkám si tomu pro sebe podzámčí. Byt má stěny tlusté půl metru a v koupelně je klenutý strop. Velkou výhodou je, že byt má dva vchody. Tím do zahrady odcházím každý den do práce a cesta mi trvá slabých deset minut volnou chůzí. Druhým vchodem, který míří opačně, směrem dolů z kopce, se dá do tří minut pohodlně seběhnout přímo do centra města. Z kuchyně je krásný výhled. A když se vracím zpátky, moc ráda si vychutnávám tu cestu nahoru, vypadá pohádkově.

Amelia s manželem bydlí nade mnou. Občas mají na návštěvě vnoučata a to je jediná chvíle, kdy registruju nějaký pohyb z patra. Jinak si moc nevadíme. Amelia se mě tuhle dokonce ptala, jestli v bytě vůbec někdy jsem, že nedělám žádný hluk….

Manžel Angeliky, Klaus, je výřečný a společenský člověk. Nedal mi ten první den šanci ani dovřít dveře a bodře se mě začal vyptávat na první dojmy. Mluví nesmírně rychle a neustále vtipkuje. Často nepochopím pointu, přesto se ze zdvořilosti usmívám. Občas mu to dojde a vypadám pak jako blbec. Nesnáším to. Při konverzaci s ním tak vlastně jen bilancuji, co je míň trapné - nechat si vtip zopakovat, nebo dělat, že mu rozumím….?

Klaus je nadšený domácí kutil. Je mi líto, že nezná českou klasiku od Smoljaka „Kulový blesk“, protože s inženýrem Severýnem by si s takovou mohl podat ruku. Specializuje se na vymýšlení stolků do obýváku. Instaluje do nich všechnu elektroniku i světlo tak, aby člověk nemusel nikam vstávat a měl to po ruce. Měla jsem nutkání mu popsat scénu „na druhou kolej přijíždí vlak z Vizovic, opakuji na druhou kolej…“, ale nepustil mě ke slovu. Na svoje stoly má dokonce patent a prodává je po světě. Když zjistil, že za mnou na návštěvu přijel manžel, nenechal se odbýt a provedl nás celým domem, aby nám předvedl své výtvory. I když mi to přišlo zajímavé, trochu jsem se po dvou hodinách ztrácela ve fyzikálních principech odrazu zvuku od spodní desky a akustických výhodách reproduktorů umístěných na střed. Nehledě na to, že jsem si chtěla užít vzácnou manželovu návštěvu a ne debatovat nad kusem dřeva…

Vzpomínám si, jak jsem se s Klausem seznámila hned po nastěhování. Potřeboval se ten první den ujistit, že mi je vše jasné a dostatečně oceňuji, co všechno mám k dispozici. Dlouze mi vysvětloval, na kolik stupňů mám zapínat topení a jak často mám větrat, kdy vypínat vodu od pračky a jak regulovat teplotu ohřívače vody v kuchyni. Přinutil mě vyzkoušet popořadě všechny vypínače na světla. Na každé stěně u dveří jsou tři. Kopírují prý logickou potřebu zhasínání a rozsvěcování v jednotlivých místnostech při průchodu bytem. „To nemá jen tak někdo, to jsem vymyslel já sám…“zdůrazňoval mi Klaus důležitě. Tímto světlem zhasnu v kuchyni, nižším rozsvítím hlavní světlo v obýváku, nejspodnějším diskrétní lampičku nad stolkem….když popojdeme dál směrem k ložnici, zhasneme tímto vypínačem hlavní světlo v obýváku, tím pod ním rozsvítíme žárovky u oken, tímto vše zhasnem…“ Přeblikávala jsem dle pokynů jednotlivými vypínači a značně pochybovala o svém IQ. Klaus poznamenal, že jeho manželka s tím měla vždycky problém, což nechápe. Asi patřím do stejné kategorie…

Nejvíc času jsme strávili v obýváku. Postavil mě před hlavní stěnu s elektronikou a šibalsky vytáhl tři dálkové ovládače. Poznamenal, že mi chce předvést jednu vychytávku, kterou sám vymyslel a sestrojil. A vzápětí odstartoval předlouhý monolog při kterém se natáčel k jednotlivým přístrojům a bez jediné pauzy ze sebe chrlil: „…tímto tlačítkem s číslem jedna spustíte osvětlení skleniček ve vitríně, číslem dva kabelovku, ovšem pak musíte použít druhý ovladač a spustit napájení televize, zapnete jí tímto tlačítkem, ale programy a hlasitost volte ovládačem číslo tři. Zpátky k prvnímu ovládači - tlačítkem tři zapnu video s DVD, abych mohl vložit disk, musím opět použít ovládač číslo tři a přepnout z TV na DVD…čtverkou na ovládači číslo jedna spustím rádio, vidíte?.., u pětky si nejsem jistý…hmm…to nevadí, šestkou se zapíná vše naráz, vedlejším tlačítkem se vše vypne….“ Vytřeštěně jsem sledovala povely a opakovala je po něm. Klaus se během výkladu otáčel všemi směry, pálil ovladačem proti elektronice a čekal pokaždé na mojí nadšenou reakci. Na závěr si vyžádal moje zrekapitulování. Trefila jsem se skoro na 100%! Klaus mě uznale poplácal po rameni, že jsem inteligentní. No hrdá jsem na sebe byla jen ten první den. Od té doby si nejsem jistá, v jakém sledu mám co stisknout, pokud si chci JEN pustit televizi. Měla jsem v plánu sledovat každý večer zprávy v němčině, abych se trochu zdokonalila. No jejich naladění mám po tom přehazování ovladačů skoro za odměnu. A nad systémem světel se člověk musí hluboce, ale opravdu HLUBOCE  zamyslet.

A vůbec, nejradši mám tlačítko „všechno vypnout“…