Já Doktorin - dopis číslo 15

Dětské, Kojenecké, a Novorozenecké oddělení, Porodní sál, Pohotovostní ambulance. K zajištění chodu je potřeba 8 doktorů. My jsme jen 4. A z toho je jeden po 24-hodinové službě. Nebojíte se jít k doktorovi? To byste měli...

Přemýšlela jsem, proč mi pořád tak trvá se „konečně rozkoukat“. Nějak se mi nedaří chytnou to správné tempo a trápí mě, že funguju jen jako „koule na noze“ těm třem Frau, které se den co den neúnavně střídají ve službách i na oddělení.

Hned v sedm běžím na Novorozence dělat ultrazvuky kyčlí. Znervózňuje mě, že mi to trvá dlouho. Někdy u toho sestra (která přidržuje dítě) významně vzdychá. Tuhle taky jedna poznamenala, že ani netušila, že to je tak těžké…Hned potom mě zaúkolují (když už jsem tam), abych provedla první prohlídku dětí po narození a vyskládají mi na pult několik novorozeňat. Stále se nedokážu smířit s faktem, že na dokumentaci není jméno dítěte a ztrácím čas neustálým kontrolováním papírů. Když na dítěti objevím něco neobvyklého, nevím, jak to popsat německy, musím si to poznačit, nezapomenout si to vyhledat ve slovníku, nebo se zeptat Frau. A pak to jít samozřejmě zapsat do dokumentace. A taky jít povinně informovat matky o vyšetřeních, které budou dítěti po narození provedeny. Musí mi na oplátku podepsat papír, že s tím souhlasí. Jsem si jistá, že většinu z nich nezajímá, co po nich chci.

Cestou zpátky na oddělení je potřeba se stavit na Kojencích, jestli není potřeba spritzen.

Následně nabírám směr zpátky na Větší děti, kde už sedí naštvaná Růžena, pomalu převrací papíry s dokumentací, pročítá si je a absolutně mě ignoruje. Sotva mi odpoví na pozdrav. Když se zeptám, kde ještě nebyla, a které pokoje mám tedy projít, poznamená suše: „ještě téměř  nic není hotové, Frau Karolova, je tu spousta práce…“  Za povšimnutí stojí, že mi vůbec neodpověděla na mou otázku. Jako vždy.

Sednu si teda k počítači sester (na který taky „nemám moc šahat“), že se podívám aspoň tam, kdo z pacientů je tu nový, načež mě Růžena upozorní „že není nutné procházet všechny pokoje, a že už mi to několikrát opakovala…“. Je to absolutně vytržené z konceptu a nedává vůbec smysl, proč mi něco takového říká. Když zapřemýšlím, která část komunikace mi vypadla tentokrát, houkne na mě Růža, že zbývá jen pokoj ten a ten, zbytek že už je hotový. Čímž popře to, co říkala na začátku…

Během PŘEDÁVKY zvonívá můj služební mobil v kapse. Volají ze sálu, že se chystá sekce a mám být připravená tam doběhnout. Vzápětí se ozvou z Příjmové ambulance, že tam čeká dítě s bolestma břicha. Část předávky kvůli telefonování neslyším, ale to je všem jedno.

Odběhnu s jednou s Frau na porodní sál a zkontroluju s ní dítě. Jsem vděčná, když vše probíhá bez komplikací, nejen kvůli dítěti, ale i kvůli mé malé slovní zásobě, která by nestačila na popsání průběhu do dokumentace. I tak se prokousávám gynekologickýma termínama v němčině jako „nepostupující porod“, nebo „předčasný odtok plodové vody“. Když se na neznámé slovíčko zeptám Frau, šokovaně si mě měří, jestli opravdu něco tak základního neznám. Pohrdavě mi to pak přeloží do latiny a vrtí u toho hlavou…

Vrátím se pak zpátky na oddělení a projdu s primářkou vizitu. Každé z dětí ode mě něco potřebuje-udělat sono břicha, vypsat žádanku na EEG, zavolat chirurgické konzilium, vyplnit propouštěcí papíry, vytelefonovat výsledky serologie, zavést kanylu, převázat a zhodnotit rány…Sestry se tváří zaměstnaně, maximálně přede mě bezeslova položí misku s nachystaným setem, který potřebuju. Část věcí v něm chybí, nevím, kde je mám najít…

Po vizitě odbíhám na ten avizovaný příjem. Ukáže se, že o nic nejde, a tak to vyřeším ambulantně. Rodiče žádají recept na kapky na kašel. Jen tak bokem, kdybychto napsala, ať nemusí k obvoďákovi. Německé lékárny bez receptu nevydají ani nosní sprej.  Nemám ještě razítko a bez něj je předpis neplatný. Musím si k sobě zavolat jednu z Frau.

Ještě než skončím, donesou mi sestry do příjmové ambulance papíry od dalšího dítěte. Rodičům se nechtělo čekat u obvoďáka, tak zašli rovnou sem na pohotovost do nemocnice. Tady je to podle nich lepší. Obtíže trvají už přes rok. Přemýšlím, jak co nejefektivněji sesbírat všechny důležité informace za co nejkratší dobu a proč musím tenhle případ v časovém presu vyšetřovat já, když mnohem vhodnější by byl někdo, kdo dítě alespoň trochu zná. Jako třeba ten obvoďák…Vyzpovídám rodiče, vyšetřím dítě. Během toho mi volají z oddělení, kdy půjdu propustit děti, protože jejich rodiče tam už netrpělivě čekají. Omluvím se, že právě vyšetřuju pacienta v příjmové ambulanci. Zjistím, že mi sestry na příjmu OPĚT vytiskly špatné papíry. Chvíli trvá, než se vzájemně pochopíme.

Volají ze sálu, že tam mají další porod.

Sestry z oddělení mě znovu uhání, že dorazila návštěva od jednoho z dětí a žádají si informace. Poznamenají taky, jestli jsem nezapomněla na odběry krve indikované při vizitě, protože musí být hotové do 10 hodin.

Maminka dítěte, které jsem právě vyšetřila, by si přála potvrzení do práce. Nikdy jsem ho tady nevypisovala. Hledám v šuplících od stolu, je v nich docela binec, slouží to tu všem dohromady. Ráda bych v tom udělala systém, snad někdy možná...Jo, moment, hledám potvrzenky do práce, jak by vůbec měly vypadat? Maminka si mě podezřívavě měří. Nevím, koho bych se měla zeptat. Sestry mi nezvedají telefon.

Po odbavení druhého ambulanta odbíhám zpátky na oddělení. Cestou si v hlavě řadím, co mám dělat nejdřív. Propustím všechny děti, provedu odběry, informuju rodiče, vypíšu žádanky, a tak dále.

Sestry se ptají, jestli už jsem do počítače zadala a objednala to EEG. Nejistě přitakávám, stihla jsem to přes počítač ještě během vyřizování ambulanta. Sestry vrtí hlavou, že žádanka zatím vystavena nebyla. Uvědomím si, že jsem zapomněla příkaz v počítači potvrdit příslušným tlačítkem. Musím to tedy celé udělat znovu.

Když se konečně dostanu zpátky na lékařák, zastihnu tam Růženu, jak uzavírá chorobopisy, neboli mlaskavě čte do diktafonu záznamy z dokumentace dítěte. Poznamená, že mi odložila několik chorobopisů stranou a kolegiálně mi vysvětlí, jak mám do přístroje mluvit.

Horkotěžko sesmolím kompletní propouštěcí zprávu pro obvoďáka. Vhodné větné vazby hledám ve štosu starších zpráv, které jsem si vytiskla. Občas se mi nedaří najít ty správné. A tak improvizuju. Moje věty pak  Němcům vyznívají asi takhle: „V den, kdy k nám to dítě bylo dorazilo, padlo na hlava. Opakovaně vrhalo, tak šlo k nám…“ Sekretářka Manuela je tak laskavá, že moje zprávy automaticky další den koriguje do čitelnější podoby. Připadám si trochu slabomyslně.

Mé diktování několikrát přeruší zvonění telefonu-volá si nějaká maminka na termín dechového testu. Sdělím jí číslo na sestry. Pak volá obvoďák, kdy může odeslat dítě k hospitalizaci a diagnostice dlouhodobých bolestí břicha. Odcházím hledat kalendář a ptát se sester, jaké jsou zvyklosti oddělení. Sestry škodolibě utrousí na půl huby, že to je na rozhodnutí lékaře. Odkývu tedy obvoďákovi termín „pondělí, 9 hodin…“ Růžena mi za to následně druhý den vynadá-jestli jsem si jako ještě nevšimla, že v tu dobu je na oddělení nejvíc práce, a že je zvědavá, jak to s takovou stihnu…

Sestry mě rovnou zadržují a ptají se na nejasnosti v mých ordinacích, na nutnost pokračování v infusi, na potřebu sledování tlaku u dítěte, na výsledek výtěru na roupy, jestli můžou dát dítěti po operaci už najíst…Jména dětí mi nic neříkají.

Zastaví se u nás nějaký pán a žádá informace, vůbec mu nerozumím. Sestry dělají, že ho neslyší a rozprchnou se. Kolem mě se batolí několik dětí. Jedno z nich po mě hází papírové vlaštovky.

Přemýšlím, pro co jsem na chodbu vlastně přišla. Z letargie mě vytrhne neurvalý dotaz sestry, jestli nemůžu zvednout jejich telefon na sesterně, když slyším, že zvoní. Vůbec jsem ho neslyšela. A i kdyby-rozhodně ten telefonát nebyl pro mě, takže efekt mojí odpovědi do sluchátka by byl stejně nulový. Mrzelo mě, že mě nenapadalo nic česky, čím bych si mohla ulevit na její adresu.

Frau Rapp mi oznamuje, že mám vypsat žádanku na gynekologické konzilium. Když sedím strnule nad listem papíru uleví si kousavě: „prostě to napište jednoduše…třeba blblblllllllll“ vychrlí ze sebe plynule větu plnou neznámých slov.  Trpělivě se nadechnu a odpovím: „víte, to je právě ten problém, tyhle slovíčka já neznám. Jsou pro mě CIZÍ, můžete mi to prosím ještě jednou zopakovat, abych to mohla napsat?“. Růžena si mě nechápavě měří, pak zavrtí hlavou a znovu pomalu odartikuluje: „Napište to JED-NO-DU-ŠE…stejně, jako byste to napsala česky….Co píšete do žádanky u vás?...“ Hluboce se zamyslím a zjišťuju, že nemám tušení. Nenapadá mě ani JEDNO české slovíčko. Nacházím se prostě v takovém podivném jazykovém meziprostoru…

Odšourám se na vyšetřovnu dělat ultrazvuky břicha. Nikdo mě nekontroluje, nikoho nezajímá, že to vlastně neumím. Vždyť je to jedno. Důležité je do papírů napsat, že je sono v pořádku.

Obědová pauza, světlo na konci tunelu.

Zajímám se o výsledek dnešního rentgenu plic u dítěte s podezřením na pneumonii. Růžena nechápavě vrtí hlavou-„snímek je v počítači, jak se s programem pracuje netuším, nejsem technik…ne, neumím si plíce na obrazovce přiblížit ani projasnit, to já nedělám….a popis nálezu? Ten bude přece nejdřív zítra ráno!...A snad nechcete věřit popisu rentgenologů-ti dětské snímky popisovat neumí! My jsme proto povinní si co pět let obnovovat zkoušky z rentgenologie-už máte ty svoje hotové?...“

V příjmové čekárně jsou prý další děti. Tentokrát je potřeba je hospitalizovat. Sedím ve vyšetřovně a hledám papíry i děti. Nemám je. Na chodbě nejsou, u sester a jejich příjmové přepážky taky ne. Ještě tedy nedorazily? Nebo si odskočily na záchod? Nebo pobíhají někde za rohem? Kontroluju to, ale nikoho nenacházím. Až Růženu, která mi přišla pomoct. „Proč už dávno nepracujete, Frau Karolova?“, zpraží mě, jen co mě uvidí. „Nemám tu pacienty,….“ rozhodím rukama. „Máme tu i další čekárnu, to snad nevíte?...“ projde kolem mě znechuceně a odvede mě přes další chodbu na opačný konec přízemí. Mlčky mi předá jedno dítě a druhé si vezme do svojí vyšetřovny.

Při odebírání krve a zavádění kanyly si opakovaně volám sestru na pomoc. V jednom člověku se malým dětem odběry udělat prostě nedají. Dorazí mladý kluk, zřejmě zdravotní bratr. Mlčky mi asistuje. Vůbec mu to nejde, ale moc ho to netrápí. S klidem sleduje, kterak moje pracně zavedená kanyla vyjíždí ze žíly, zatímco já mám obě ruce plné zkumavek a lepení. Jeho úkolem bylo jen držet dítě, nic víc. Sorry. Odebírá zkumavky a odchází dřív, než ho stihnu zaúkolovat dál.

Sestry mi opět tisknou špatné papíry. Dítě si musím zvážit a změřit sama. Růžena bude zas vyšilovat. Co mám dělat-sestra prostě nepřišla. Řvát na nikoho nebudu. Nemám na to sílu.

Moje kamarádka mi říkala, jak charakterizuje svůj pobyt v Německu její přítelkyně: „V pondělí brečím vždycky, ve čtvrtek někdy…“

Jsem na tom podobně