Já, Doktorin - dopis číslo 12

Máte pocit, že jste na tom špatně? Zvu vás do nemocnice, na Dětské oddělení. Seznamte se s Jenny. Dojde vám, jak bezvýznamné vaše běžné problémy vlastně jsou.

16. prosince ráno jsem seděla za stolem u sester a vyplňovala kolonky pro ranní vizity, když se u mě objevila Jenny - taková oplácaná veselá blonďatá holčička přijatá před pár dny s podezřením na zánět holenní kosti. Stoupla si vrávoravě na špičky, aby přes pult viděla, co píšu, důležitě pohodila dlouhou vlnitou hřívou a šťastně mi oznámila: „mám dnes narozeniny!...“.

„Opravdu?“, usmála jsem se vřele, „ hmm…to je pěkné…“. Chtěla jsem ještě dodat něco jako „všechno nejlepší“, nedokázala jsem si ale v rychlosti tuhle frázi vybavit. Jen tak tak jsem spolkla větu "herzlich willkommen" (srdečně vítáme), která se mi jako jediná drala na jazyk. Holčička mě dál v očekávání pozorovala, evidentně natěšená se s někým o svou radost podělit,  já měla ale veškerou pozornost zaměřenou na vyplňování papírů a nenapadalo mě nic, čím bych jí potěšila. „Hmm…a kolik ti teď vlastně je?“ vypadlo ze mě nakonec. „Už osm!,“ zatvářila se hrdě a odešla hledat dalšího, komu by to řekla.

Zrovna jsem vypisovala její dokumentaci - po přijetí měla provedený RTG snímek nohy, pak ještě magnetickou rezonanci, včera byla na operačním sále a odebíraly se vzorky tkáně k posouzení citlivosti na antibiotika. Jenny se belhala od sestřiček k ostatním pokojům a všem na potkání vysvětlovala, co za významný den dnes je, a že s takovou jí určitě i pustíme domů.

Když jsme se v osm sešli na předávce, čekal tam na nás už primář z chirurgie. Unaveně se opíral o skříň, zamyšleně si kousal dolní ret a ruce držel zkřížené na prsou. Mluvil už chvíli s Frau Rapp  a z výrazů tváře jsem pochopila, že jde o vážnou věc. Z rychlého sledu vět jsem zaznamenala to nejpodstatnější: „ víte, včera při té operaci to nebylo dobré….u Jenny…vůbec to nevypadalo jako zánět….ale jako …..nádor…..osteosarkom, podle mě….ano, velice zhoubný….čekáme ještě na histologii samozřejmě….ale jsem si téměř jistý….ne na RTG i rezonanci popsali rozhodně zánět, je to zvláštní, ano snímky jsem viděl….jinak bychom tu operaci samozřejmě vedli zcela jinak….takhle se pouze zhoršila prognosa…tímto jiným operačním přístupem…je to špatné….velice...“.

Mlčky jsem seděla a vstřebávala tuhle informaci, primářka (která přišla později) se starostlivě zajímala o kterou pacientku, že se to jedná a já jen hlesla: „ta s těmi krásnými blonďatými vlasy až do pasu. Ta,co má dnes narozeniny…Osmé narozeniny….“

Sejde se tu u ní dnes celá rodina a všichni budou chtít oslavovat. A taky budou příští týden Vánoce. A my jim za chvíli řeknem, že Jenny má zhoubný nádor uprostřed nohy. Nejdřív jí čeká dlouhá chemoterapie, vypadají jí vlasy, bude každou chvíli zvracet, nosit roušku, každý bacil pro ní bude představovat riziko smrti. Bude neustále v nemocnici, nebo na cestách mezi nima, denně do ní budou píchat injekce. A po chemoterapii jí uříznou nohu. Jiná alternativa neexistuje. Ne při téhle diagnose. Ale když bude mít štěstí, tak MOŽNÁ neumře.

Jestli JÁ mám nějaké starosti? S cizí řečí, samotou a nepříjemnými kolegyněmi? JÁ? Já nemám vlastně VŮBEC ŽÁDNÉ starosti…