Já, Doktorin - dopis číslo 9

Něco vám v nové práci není jasné? Třeba - co se po vás vlastně chce? Neptejte se, nezdržujte, nikoho to nezajímá. Prostě kmitejte v rytmu okolí.

Nedaří se mi pochopit systém práce na oddělení. Všechny doktorky si stěžují, jak vzhledem k personální krizi přibylo neuzavřených chorobopisů, a jak se nic nestíhá, ale přitom denně hodinu ráno a hodinu odpoledne na lékařáku hromadně klábosí nad hrnkem kafe. Já tam strnule poposedávám a přemýšlím, z jakého důvodu se nepracuje. Probíhá úklid na oddělení? Mají sestry předávku, a tím pádem všechny potřebné papíry? Čeká se na nějakého lékaře? Nemám jít třeba sama něco dělat? Nebo mám sedět s nima a tvářit se zúčastněně?

Je to den ode dne víc vyčerpávající - nikdo nejeví zájem, zapojit mě do hovoru a já ztrácím chuť bedlivě naslouchat každému slovu. Prostě začínám automaticky vypínat - žvaňte si o čem chcete a dejte mi pokoj….Někdy ale doktorky mezi sebou vůbec nic neříkají, jen v tichosti meditují a zadumaně si vychutnávají svou chvilku klidu…

Denně začínám na oddělení Větších dětí vyšetřovat sama. Službu konající lékařka se kolem mě pokaždé jen mihne a zmizí kdoví kam. Prý na Wochenstation. Co to jako je? Na přímé dotazy nedostávám přímé odpovědi. Ptát se víckrát je nežádoucí. Až po několika dnech jsem odvodila, že se jedná o místnost, kde se vyšetřují novorozenci. Dělají se tam první prohlídky po porodu, nebo poslední před propuštěním? Nebo obojí? Mám tam jít taky pomáhat, nebo dělat sama vizity na oddělení Větších dětí? Když se nabídnu, utře mě Frau Rapp, ať si nejdřív laskavě dodělám svojí práci? Co je vlastně moje práce? Když se nenabídnu, vypadá to, že se práci vyhýbám? Co mám dělat?

Váhavě tak ráno co ráno začnu sama s vizitou a pozoruju reakce okolí. Mám pracovat opravdu sama? Nebo musím počkat na vedoucího lékaře? Mám provést odběry krve? Nebo je zvykem, že to dělají sestry? Když přijde Frau Rapp a sjede mě ledovým pohledem, nejsem si jistá, jestli se jen špatně vyspala, nebo jsem udělala něco špatně. Nepomáhá ani vřelý úsměv, ani kmitání od pokoje k pokoji. Frau Rapp mě den co den pozoruje, jako by cucala kyselý bonbon.

„Nemusíte procházet všechny pokoje a vyšetřovat každé dítě!“, promluvila na mě konečně po několika dnech během mé ranní vizity. „Je nutné zapsat nález jen u dětí, které jsou na tom špatně, nebo které se naopak chystáme propustit. Nic jiného po vás nikdo nechce!“ „Aha…hmm… to jsem netušila…“, přikývla jsem trochu váhavě, jestli jsem rozuměla správně, a v duchu si to zmateně překládala-oni nevyšetřují děti denně?!! Vždyť tyhle ranní vizity jsou jedinou částí dne, kdy jsem si všimla, že někdo z doktorů šáhne na dítě. V Čechách se dítě kontrolovalo za den 3x –ráno, odpoledne a večer! Frau Rapp mě chvíli mlčky pozorovala, a pak přívětivě dodala:  „toto dítě již včera vyšetřovala Frau Knap, proč ho chcete vidět ještě vy?..“ Jen jsem nevěřícně otevřela pusu a Frau Rapp pokračovala: „ …a nezapomeňte zajít na oddělení Kojenců spritzen. Frau Kauf dnes není v práci, takže by děti zůstaly bez antibiotik…“ Překvapeně jsem zamrkala a zatvářila se nechápavě- jak jsem to asi měla vědět, že na Kojencích dnes nikdo není? A navíc, že tím pádem leží starost s podáváním antibiotik na mě. To mám teď jako odhodit fonendoskop, přerušit vizitu na Větších dětech a běžet na Kojenecké? Jako TEĎ HNED? Nejistě jsem se tam teda rozešla a sledovala, jestli bude mít Frau Rapp něco proti. Když nic neříkala, usoudila jsem, že jsem to pochopila správně. Proboha-nerozumím prostě úplně KAŽDÉMU SLOVU co říká-třeba to myslela jinak, CO JÁ VÍM!

Na Kojencích jsem podala připravené antibiotika a vrátila se zpátky na Starší děti. Do předávky zbývalo 10 minut. Když jsem se nejistě začetla do zbytku papírů, které jsem ještě nestihla probrat, otočila se ke mně Frau Rapp a kousavě poznamenala: „No na co čekáte, ještě nemáte hotovou vizitu na všech pokojích, s takovou to nestihnete….“ V očích jsem měla naprosto prázdný výraz-vždyť mi ani ne před čtvrt hodinou vynadala, že se nemám starat o všechny děti. A teď mi vyčítá, že nestihnu prohlídnout celé oddělení. Dozvím se někdy vůbec, co mám vlastně dělat?...

Naši malí pacienti mají na oddělení volný režim. Povalují se před televizí, nebo pobíhají mezi pokoji. O nějaké disciplíně nemůže být ani řeč. Je tu zvykem, že děti mají po celý den přilepené sluchátka od televize a rádia na uších. Čučí na pohádky, nebo s přivřenýma očima pokyvují hlavou do rytmu techna. Vizita nevizita. To, že chci zjistit, jestli se jim nepřitížilo, je evidentně obtěžuje. Nikdo to tady neřeší. Hlouček doktorek se tak dennodenně jen chápavě usmívá, když se k nim dítě otočí zadkem a přetáhne si přes sebe peřinu, aby jsme ho nerušily. Sem tam někdo z personálu zavrtí hlavou, že by se televize mohly aspoň na tu vizitu vypínat, ale tím to hasne. Menší děti bez rodičů se zmateně batolí mezi pokojema a s prstem v puse nás zvědavě pozorují. Sestřičky je se smíchem míjí:  “Och, zlatíčko, málem jsem tě zašlápla, kam ty vůbec patříš?…“.

Přemýšlela jsem, co by německý personál říkal na naše české vizity. Děti při nich ležely vysvlečené v  pozoru na posteli, pomalu ani peřina nesměla být zmačkaná. Respekt v očích, sestra při ruce. Tady si vizitu obcházím sama, tahám děti od stolů se snídaní a zakopávám o kýble uklízeček, protože na oddělení se dělá všechno naráz od 7 do 8 ráno-vizita, rozdávání jídla i úklid pokojů. Nechápu to. Ale jsem jediná, komu to přijde divné….