Já, Doktorin - dopis číslo 4

Problém plynulé komunikace při práci v zahraničí tkví v tom, že nemáte dostatečnou zásobu slovíček z daného oboru. Než si je osvojíte, chvíli to trvá. A ta chvíle vám připadá nekonečná. Nekonečně hrozná.

Třetí pracovní den přišla konečně krize. Skončil víkend, během kterého jsem nestihla to, co jsem si předsevzala, a přede mnou jen vidina pětidenního maratónu na oddělení.

Sestřičky mi přišly poněkud odměřené. Nabyly podle mě dojmu, že jim perfektně rozumím a usoudily nejspíš, že když na jejich polohlasné zadrmolení jen mlčky koukám, jistojistě cíleně odmítám spolupracovat.

Do práce konečně dorazila mladá kolegyně Mina. Sice se na mě vřele usmála, ale tím její dobrá nálada vyhasla. Ještě pořád bojovala se zánětem dutin a evidentně jí nebylo dvakrát nejlíp, přesto byla povolána z nemocenské na pomoc s přeplněným oddělením. Mlčky se zarputile prokousávala všema papírama a já u ní jen přitrouble stála, nejistá, jak mám efektivně pomoct. V dokumentaci opět přibylo zkratek, které mi vůbec nic neříkaly. Zoufale jsem toužila po chvíli, kdy by si se mnou někdo sedl a všechno mi vysvětlil. V téhle personální a časové krizi mi ale bylo jasné, že nemám nárok. Obešla jsem teda aspoň děti, které jsem znala, a které znaly mě. Trpělivě plnily moje příkazy koktané v holých větách, a moje gramatické přešlapy nijak nekomentovaly.

Základní vyšetřovací fráze už zvládám na první dobrou. Nicméně pokaždé se objeví něco, co mě ubezpečí v mé mizerné jazykové výbavě. Holčičce s purpurou přibyl nový velký flek na kůži. Potřebovala jsem ho změřit. Stála jsem chvíli bezradně uprostřed pobíhajícího personálu a snažila se někoho odchytnout. Nakonec jsem zastavila jednu ze sestřiček. Potřebovala bych metr, chtěla jsem říct. Jenže, uvědomila jsem si, že nevím, jak se ten metr německy řekne. Opakovala jsem dokolečka frázi „potřebuju…potřebuju…chtěla bych…“, sestra zmražená uprostřed pohybu, oči bezděky vsloup, už už běžet dál a já se prostě nebyla schopná vymáčknout. Tohle totiž definuje ten problém s řečí – výplň, gramatiku, skladbu vět, to zvládáte. Ale jednotlivá slovíčka z oboru se prostě učíte postupně. Točila jsem rukou na pomoc, ukazovala na holčičku, hledala slova jinou větou a zamotávala se čím dál víc. „Změřit!, potřebuju něco změřit!“, přišly mi konečně správné slova na jazyk. Sestra protočila oči, zařadila rychlost, „…metr je vzadu ve vyšetřovací místnosti…“, houkla směrem ke mně a zmizela pryč. Ježišimarjá, to je mi teda pomoc. To je jako by mi řekla - hledej tady na oddělení. Vyšetřovací místnost je přecpaná krabičkama, šuplíkama, nádobama, policema a skříněma. Tam strávím mládí, než všechno prolezu. Mimochodem-víte, jak se řekne metr? Meter. Takže pohoda.

A tak jsem poblíž vyšetřovací místnosti odchytla jinou sestřičku, a už o něco plynuleji jí požádala, ať mi ukáže, kde ten blbej metr maj.

Na předávce žádná změna. Rozumím tak polovině projevu. U žádné z doktorek neregistruju ani náznak snahy, mluvit pomalu. Natož zřetelně. Mumlají si polohlasně mezi sebou a já se cítím doslova vyřazená z kolektivu. Cvičeně se směju, když se smějou všichni a tvářím se zúčastněně, když vycítím, že se to hodí. Nemám páru, o čem se mluví. A připadám si jako úplný blbec….

Při vizitě se moje deprese prohlubuje. Děti znám, rodiče znám, diagnosy znám, léčbu umím odvodit (když už ne přečíst), a přesto se v diskusi u lůžka ztrácím. Zděšeně si uvědomuju, že bych nebyla schopná s rodiči samostatně komunikovat. Vysvětlit jim, co chystáme, co jsme objevili, jaké to má následky, co bychom doporučili. Už si ani nepíšu poznámky, ale rovnou uvažuju o nákupu diktafonu. Zjištuju, že místo medicínských informací se víc zajímám o komunikační dovednosti: To byla výborná věta…to jsem přesně potřebovala vědět…jak že to bylo?….a už to zas nevim - poletovalo mi hlavou. Mezitím mi samozřejmě zcela uniklo doporučení, na kterém se lékaři usnesli. Nevím, co mám vnímat dřív, kam se koukat, co si vrývat do paměti, na co si dát pozor. Je toho prostě moc najednou.

Po vizitě jsem se měla zastavit na personálním oddělení. Jen jsem se usadila do křesla, začla jsem vyděšeně pročítat seznam s náležitostma, které je potřeba vyřídit. Horkotěžko jsem luštila názvy úřadů a pojištění, a radši jsem ze sebe dobrovolně udělala idiota a nechala si to od paní z osobního několikrát vysvětlit. Ty pohledy úkosem na kolegyni a hlasitá povzdechnutí-umí si někdo představit, jak je to nesmírně degradující? Dalo by mi práci se těmahle papírama prokousat v češtině, co teprv německy do hloubky pobrat všechna úskalí Sachsen-Anthaltské byrokracie…

Naštěstí jsem zatím nemusela nic podepisovat, paní mi jen předala smlouvy k pročtení na domů a vysvětlila mi, co je nezbytné provést ještě dnes. Z osobního jsem se odploužila naprosto zdrcená. Představa, že po dnešním náročném dni v práci se budu odpoledne vybavovat s německýma úředníkama, byla tristní.

Po návratu na oddělení jsem byla odeslána za Frau Schenk na příjem. Na lehátku znuděně polehávala 16-letá odbarvená blondýna odeslaná pro „povšechné potíže“. Víc jsem ze škrabopisu od obvoďáka nepřečetla. Frau Schenk zpovídala maminku, která své brebentění směřovala střídavě od Frau Schenk ke mně a já se nezmohla na víc než předstírání chápavého výrazu. Bylo mi úplně jedno, co holce je. Mamince jsem tradičně nerozuměla. Když jsem minule při příjmu jednoho rodiče poprosila, ať mluví pomalu, zlehčila to Frau Schenk větou: „nevěřte jí, mluví a rozumí skvěle…“Čemuž se všichni (až na mě) srdečně zasmáli a ještě přidali v tempu řeči. Ježišmarjá, umím dokonale jen těch pár úvodních vět, to neznamená, že rozumím! Asi se je naučím koktat, abych vzbuzovala větší respekt….

Tentokrát jsem nakonec nic neříkala, tvářila se jak pravý Němec a čekala na svou chvilku degradace, kdy budu muset otevřít pusu. Při vyšetřování holky jsem se přeříkávala a zadrhávala víc než obvykle a nakonec jsem to nevydržela a omluvila se jí, že nepocházím odtud, ale z Čech a nemluvím ještě moc dobře. „Hmm…to jsem si všimla….“ , žvýkla holka pohrdavě na půl huby. Bože můj, co tu dělám?...

Při návratu na oddělení mě zastavila Frau Dr.Kauf. V ruce držela papíry, které jsem vyplňovala u předchozího příjmu a ptala se mě, jestli jsem někam zapsala plán odběrů a léčby. Byla obestoupená sestřičkama, které evidentně čekaly na moje přiznání, aby bylo zřejmé, na čí straně je chyba. Když jsem nejistě zavrtěla hlavou, začly se sestřičky spokojeně rozcházet a Frau Kauf se na mě přísně zadívala. Pak mi začla důrazně vysvětlovat, že je to nezbytné hned po příjmu udělat, a že u tohoto dítěte budou muset být odběry díky mé chybě provedeny až další den. Neměla jsem vůbec sílu jí vysvětlovat, že šlo jen o nedorozumění a rezignovaně se omluvila. Frau Schenk mi doteď při příjmech nebyla schopná vysvětlit, kam a co mám vlastně psát, jednou to psala do jednoho papíru, podruhé do druhého, potřetí nikam, počtvrté mi řekla, že to vůbec není třeba. Popáté, že to udělají sestřičky. Pošesté, že moje plány se liší od těch, na jaké jsou zvyklí, a že to se mnou pak probere, nebo to tam napíše sama. Vždycky si u toho pro sebe něco drmolila a mávala nad vším rukou. Jak se v tom mám pak vyznat? Nemůžu se pořád někoho na něco ptát-ale co mám jiného dělat?

Stává se taky, že v německé větě pochopím správně všechny slovíčka, ale zcela se ztratím v jejím významu. „Už jste zkoušela dávat antibiotika?“, vybalila na mě při odpolední předávce Frau Kauf. Co tím myslí, běželo mi hlavou - jestli umím vypočítat dávky léků? Nebo vím, kam léky zapsat do dekurzu? Nebo mě zkouší z toho, kde na sesterně najdu krabičky s lékama? „Nejsem si jistá, co tím myslíte, ukážete mi to, prosím?“, přerušila jsem nakonec tíživé ticho, které se někdy v místnosti po dotazu na mě v místnosti rozhostí. Frau Kauf mě odvedla na kojenecké oddělení a vysvětlila mi, že podávání antibiotik do žíly dítěti je lékařský výkon. A že tedy musím umět vyměňovat pumpy se stříkačkama a odklikávat kapání infusí. A že si na to musím myslet, kdyby mi to sestřičky zapomněly připomenout. Názorně mi to pak předváděla a vyžadovala mojí spolupráci za drmolení zcela neznámých slovíček, které jsem odvozovala podle toho, co jsem viděla - svorka, špunt, tlačítko, cévka, uzávěr, odjistit, zaklapnout, přitáhnout, doplnit…. Ježišmarjá, z toho se zblázním. Podávání léků byla v Čechách práce sestřiček. Lékař to musí vymyslet, naplánovat a měnit dle stavu. Není v jeho silách to ještě realizovat. To mám jako k jednotlivým dětem odbíhat od akutních příjmů nebo od porodů? Nebo organizovat, aby tam někdo z doktorů zašel místo mě? Kdo, když už teď je nás tu na to tak zoufale málo? Kam jsem se to, proboha, dostala?