Já, Doktorin - dopis číslo 3

S rozjezdem života v cizině je v začátcích spojeno především vyřizovaní formalit. Taková fajn výplň volného času po příchodu z práce. A v ní teda taky žádnej med. Bojujeme, neflákáme to, vždyť jsme teprv začali...

Po prvním dnu v práci jsem byla naprosto vyřízená. Venku se akorát začlo stmívat. Nejraději  bych se šla svalit na hotel do postele, vydýchat nahromaděný adrenalin a sníst první pořádné jídlo, ale nezbývalo, než hotel minout, a odhodlaně pokračovat dál do centra vyřídit pár nezbytností. Minimálně jsem potřebovala najít pojišťovnu a zaregistrovat se tam. Měla jsem v plánu stavit se i u některého z mobilních operátorů a koupit si SIMku, ale zavrhla jsem to. Na první den zážitků až až.

Držela jsem v ruce plánek města, mžourala na tmavé cedulky s názvy ulic a bloudila skrz spleť průchodů, protože Nordhausen trochu připomíná Starou Prahu.

Dorazila jsem na místo, které mi paní na osobním označila křížkem, ale pojišťovna nikde. Obešla jsem všechny čtyři rohy křižovatky, vrátila se o ulici nazpět, pak i o ulici dopředu a nic. Nakonec jsem se osmělila a poprosila o radu mladou maminku s dítětem, která mě poslala o celý blok zpátky. V duchu jsem paní z osobního proklínala -„Ježišmarjá! Když ví, jaké je tady bludiště, nemohla si, kruci, dát pozor, kam mi křížek maluje? Než pojišťovnu najdu, ještě mi tam zavřou! Nehledě na to, že toho chození už mám taky plné zuby….“.

Došla jsem na místo, které mi popsala maminka a- pojišťovna opět nikde! Ti lidi si tady ze mě dělají srandu, nebo co? Kroužila jsem bezradně od domu k domu a zkoumala cedule na dveřích. Po deseti minutách marného hledání jsem se obrátila na prvního Němce, který mi přišel pod ruku. Byla to taková stará paní, která mě poslala, odkud jsem přišla, ale doplnila, že musím jít ještě o další dvě ulice dál. Jako chápete to?

Odhodlaně jsem si to rázovala zpátky, minula tu maminku s dítětem, která zachytila můj nasupený pohled, a nakonec pojišťovnu napotřetí opravdu našla. Absolutně bez přípravy jsem si to namířila rovnou k recepční přepážce, ubezpečená, že se prostě jen představím a oni už jistojistě budou vědět, o koho se jedná. Kolik lidí denně v tomhle zapadákově si chodí uzavírat pojištění, no ne? Leč, paní u přepážky se na moje jméno jen vyčkávavě usmála, a tak jsem se s povzdechnutím pustila do vysvětlování. Paní byla nesmírně milá, vypadalo to, že se v mojem povídání i docela orientuje, nakonec můj problém chápavě zrekapitulovala a začla obtelefonovávat příslušné místa. Přerušila jsem jí, že někde v kanceláři už o mě určitě ví, protože paní z Osobního oddělení nemocnice mi slíbila, že do pojišťovny zavolá, když jsem se jí svěřila, že mám z komunikace v němčině ještě trochu obavy. „Ne, nikdo sem nevolal“,  ujistila mě paní za přepážkou. „Ale můžete být v naprostém klidu, vaše němčina je vynikající. Domluvíte se zcela bez problémů…“. Pak vytáhla papír se smlouvou vyptala se na osobní údaje. Do kolonky bydliště poznačila Hotel Katarina a oznámila mi, že až bude kartička pojištění hotová, odešlou mi jí tam. Pojištění se mi strhne z účtu, který jim mám sdělit, až si ho založím (neboli až budu mít pracovní smlouvu) a bude to zatím dělat 100 euro měsíčně. Vyšla jsem ven na čerstvý vzduch a spokojeně jsem si oddychla-„nejsem zas takový blbec…“

Druhý den jsem do práce dorazila v relativním klidu. S úsměvem jsem se přivítala se sestřičkama a zaběhla se převléct. Pak jsem si zašla pro papíry a začala s vizitou. Vyhovovalo mi, že jsem zatím na oddělení sama, protože jsem si v klidu mohla projít pokoje, které jsem potřebovala a bez okolků si dělat tolik poznámek, kolik jsem chtěla. Stanice větších dětí (no-leží tu vlastně všechny děti nad 3 roky) je tvořená devíti pokoji.

Místnosti i celé oddělení jsou prostorné, světlé, s velkými okny, barevné a plné obrázků. Postele jsou jezdící, ve dveřích jsou posuvné ohrádky, aby z nich nemohly menší děti vyběhnout. Na některém z pokojů leží jen jedno dítě, někde čtyři.  Všechny pokoje vypadají jako český nadstandart.

Na hodinách 7:20 a stále nikdo nikde. Nejistě jsem se sestřičky zeptala, jestli náhodou neví, kde jsou všichni doktoři,  jestli třeba nemám být někde jinde. Sestřička pokrčila rameny, že nemá tušení a vrazila mi do ruky sluchátko od telefonu, že si mám zkusit zavolat a zjistit to. „Proboha kam?“, zděsila jsem se. Telefonování nesnáším v rodném jazyce, natož v němčině!  Však on někdo přijde….

V 7:45 kolem mě proběhla primářka, v očích starostlivý výraz, že právě akutní sekcí rodí naše mladá kolegyně Kristy, a že by mi byla vděčná, kdybych zatím začla s vizitou. „Už jí mám skoro hotovou“, ubezpečila jsem jí a pokračovala v práci.

Na předávce jsme se sešli o něco později, ale vzhledem k tomu, že nebyl žádný příjem, uběhla rychle. Před víkendem je zvykem, projít dohromady celé oddělení včetně kojeneckého, takže se vizita o něco protáhla.

Kojenecké mají menší než u nás, všehovšudy asi 12 lůžek pro batolata a dva inkubátory. Děti se tam povalovaly jen čtyři. Diagnosy vesměs stejné jak v Čechách-průjmíky, zápaly plic, záněty uší, močovky…Přesnou léčbu jsem zatím nezkoumala, protože jsem měla dost práce s tím se v dokumentaci vůbec zorientovat.

Po vizitě si se mnou primářka sedla a začala mi vysvětlovat,  jak tady děti propouštějí. Nešťastně jsem koukala na to, jak ručně vyplňuje předtištěný papír, čímž potvrdila moje postřehy z předchozího dne. Listovala v dokumentaci a hledala, jaké všechny diagnosy by vymyslela, pak zkoumala léčbu, pak vymýšlela doporučení-jak u nás. Jenže my to všechno se samozřejmostí psali do počítače. Každé doplnění nebo změnu nemusel žádný chudák následně hledat, prostě se to tam automaticky načetlo všechno dohromady. Nevěřícně jsem pak na primářku koukala, když šla papír okopírovat, aby dala originál matce a kopii založila do papírů. To je pravěk! Vrcholem pro mě bylo, když si pak sedla k počítači a všechno to tam znovu přepsala a odklikala. A pak ať někdo tvrdí, že efektivita práce v Čechách je horší než v Německu!

Zatím jsou na oddělení jen tři starší doktorky (Primářka, Frau Schenk a Frau Kauf), které jsou v obsluze počítače evidentně nejisté-ale jakmile dorazí mladé kolegyně, zeptám se jich, proč se dělá všechno ručně. Jsem odhodlaná bojovat za moderní techniku!

Během dne jsem se dostala k jednomu porodu (ošetřování novorozence provádí podobně jako u nás, místo erárních tenkých klasických plen ale používají bílé tlusté froté ručníky), propustila za asistence Frau Schenk dvě další děti a byla odeslána k přijetí „bolestí břicha“. Všechnu práci jsem ale zatím dělal jen napůl-zeptala se, vypsala, vyšetřila-jen to, na co stačily moje jazykové schopnosti, a zbytek přenechala starším. Cítila jsem se díky tomu trochu provinile, ale přesvědčovala jsem se, že to den ode dne bude lepší, a že teď po mě prostě nemůžou chtít všechno naráz. Nezvládnu matce vysvětlit, jak se chovat po propuštění dítěte s kolapsovým stavem-jednak mi chybí slovní zásoba a jednak ani netuším, jaké postupy tady mají zaběhlé. Neznám telefonní čísla na objednání EEG, nevím, jestli plánují neurologickou kontrolu, nevím, kde leží město, ze kterého pacient pochází a pod který rajon tak spadá. Topím se. Ale tempo za tempem se přibližuju ke břehu….